80 let od začátku 2. světové války: Německého útoku na Polsko se zúčastnilo také Slovensko
Třiadvacátého srpna 1939 dostal německý vyslanec v Bratislavě od státního podsekretáře Woermanna šifrovaný tajný rozkaz oznámit slovenské vládě, že se musí počítat s polskými operacemi proti hranici Slovenska.
Aby třetí říše mohla Slovensko chránit, její vláda požaduje od vlády slovenské vyhlášení srozumění s tím, že 1. hlavní velitel německého vojska disponuje k zabezpečení slovenské severní hranice slovenskými jednotkami; 2. vrchní velitel Luftwaffe může používat letiště ve Spišské Nové Vsi.
Německé záruky
Vyslanec měl rovněž poukázat na to, že v případě konfliktu s Polskem, jestliže slovenská vláda bude podle očekávání spolupracovat, vláda třetí říše 1. zaručí hranici vůči Maďarsku; 2. když Polsko vstoupí do války proti Německu, říšská vláda se zasadí o vrácení slovenských pohraničních území obsazených Rzeczípospolitou na podzim 1938; 3. slovenská armáda nebude nasazena mimo území Slovenska.
Následujícího dne vyslanec Bernard předložil tyto požadavky předsedovi slovenské vlády Jozefu Tisovi, jejž doprovázel ministr národní obrany generál I. třídy Ferdinand Čatloš a ministr Polyak v zastoupení nepřítomného ministra Ferdinanda Ďurčanského. Slovenští vládní představitelé na německé požadavky ochotně kývli, ale domáhali se, aby se vláda třetí říše i v případě, že k válce s Polskem nedojde, zasadila o vrácení odtržených slovenských území, včetně těch, jež Polsko získalo v roce 1920, a požadovali také písemnou záruku zabezpečení hranic.
Po boku Wehrmachtu
Osmadvacátého srpna 1939 vyhlásila slovenská vláda mobilizaci sedmi ročníků záloh, po jejímž dokončení slovenská armáda dosáhla nejvyššího početního stavu ve svých dějinách – 148 133 důstojníků a vojáků. Devětadvacátého srpna se slovenská vláda usnesla, že Slovenská republika přistoupí k Ženevské konvenci o zacházení s válečnými zajatci z 27. července 1929, která pro ni nabyla právní závaznost 15. března 1940. Přístupovou listinu téhož dne podepsal podpředseda vlády Vojtech (Béla) Tuka.
Prvního září zahájilo Německo bez vyhlášení války útok na Polsko, na němž se jako jeho jediný spojenec podílelo i Slovensko. K agresi proti Polsku zmobilizovalo 51 306 osob (nepatrně víc než o necelé dva roky později k tažení proti Sovětskému svazu) uskupených ve třech pěších divizích a jedné pozorovací letce, organizovaných do armádního sboru. První den druhé světové války čítala slovenská polní armáda v čele s velitelstvím „Bernolák“ 228 důstojníků, 88 rotmistrů a 13 035 příslušníků mužstva.
Nepatrné ztráty
Je třeba říci, že kromě propagační výpadové akce podniknuté ve dnech 1. až 7. září slovenští vojáci do bojů nijak výrazně nezasáhli, o čemž svědčí jejich nepatrné ztráty ve výši 75 mužů (18 mrtvých, 46 raněných a 11 nezvěstných), i když údaje se rozcházejí. František Cséfalvay a kolektiv poukazují v V. dílu Vojenských dějin Slovenska z roku 2008, že například podle výkazu velitelství „Bernolák“ z 10. září měla 3. divize 12 mrtvých, 43 raněných, 25 nemocných a jeden voják spáchal sebevraždu. První divize uváděla osm mrtvých, 13 raněných, dva nezvěstné a pět nemocných a 2. divize pouze jednoho nemocného. Podle jiných publikovaných zdrojů měla slovenská armáda 24 mrtvých včetně nebojových úmrtí a úmrtí na Slovensku v souvislosti s válkou (celkem pět osob). Zato však zajala 1350 důstojníků a vojáků.
Není bez zajímavosti, že na územích obývaných Rusíny a Ukrajinci ji obyvatelstvo vítalo jako osvoboditelku od polského útlaku. Na velmi malé ztráty měl nepochybně vliv také fakt, že polská armáda „Karpaty“, soustředěná podél celé slovenské severní hranice, byla nejslabší ze všech armád Rzeczypospolité účastnících se zářijové obranné války, neboť čítala jen dvacet pěších praporů, několik děl a minimum letounů. To se to potom Slovákům bojovalo!
Během tažení proti severnímu sousedovi přišlo slovenské letectvo o dvě stíhačky Avia B-534, zděděné po československém letectvu (jedna se rozbila při přistávání). Jak zaznamenal letecký historik Jiří Rajlich ve své knize Tatranští orli nad Kubání, 6. září si František Hanovec, Martin Žiaran a Viliam Jaloviar připsali na konto polský jednomotorový dvoumístný průzkumný a pozorovací letoun Lublin R.XIII.
Již 15. září byly slovenské jednotky účastnící se polské kampaně staženy na slovenské území.
Mezinárodní dopady
Válka proti Polsku po boku nacistického Německa přinesla Slovensku přerušení diplomatických styků s Francií a Spojeným královstvím, jež sice okamžitě odvolaly konzuly z Bratislavy, válku však Slovensku nevyhlásily. Slovenskému konzulovi v Londýně M. Harmincovi, který své vládě odmítl poslušnost a po odvolání se na Slovensko nevrátil, britský Foreign Office 12. října sdělil, že ho bude i nadále uznávat za slovenského konzula v Londýně. Odbojný Slovák se později přidal k tamní československé exilové reprezentaci.
Diplomatické styky se Slovenskem pochopitelně přerušilo napadené Polsko. Členové polského vyslanectví opustili Bratislavu hned v první den války. Už předtím o jejich vystěhování požádaly německé orgány, s čímž slovenská strana souhlasila přesto, že Slovensko nebylo s Polskem oficiálně ve válečném stavu. Naopak slovenský vyslanec ve Varšavě Dr. L. Szathmáry se domů nevrátil, jelikož otevřeně odsoudil účast své země na agresi proti Polsku.
Během tažení se vyhrotily beztak napjaté slovensko-maďarské vztahy, což se projevilo vzájemnými útoky v tisku, jež museli mírnit Němci. Maďaři totiž udržovali tradičně výborné vztahy s Polskem, neboť nezapomněli na pomoc polských dobrovolníků během uherské protihabsburské revoluce z let 1848 až 1849.
Jestliže využití Slovenska jako nástupního prostoru pro německou armádu se zabránit nedalo, otázka nasazení slovenské armády na polském území se už tak jednoznačně zodpovědět nedá. Účastí na agresi Slovenská republika sice posílila své postavení v německé sféře vlivu, ale uškodila si v očích demokratického světa.
„Orava a Spiš jsou zase naše!“
Sedmnáctého října 1939 říšský kancléř Adolf Hitler rozhodl z vděčnosti za účast slovenské armády na protipolském tažení vrátit Slovenské republice území obsazená Poláky v letech 1920, 1924 a 1938. Dokonce jim na „zaokrouhlení“ hranic nabídl rovněž Zakopané s okolím, což však prezident Jozef Tiso odmítl, poněvadž tam nežili žádní Slováci a toto území Slovensku nikdy nepatřilo.
Získání 770 kilometrů čtverečních s 34 509 obyvateli představovalo největší zisk Slovenska z jeho účasti na válce proti Polsku.
