Bitva o Vídeň v roce 1683 byla soubojem o Evropu: Přinesla stažení tureckých vojsk, ale i kávu
Uplynulo deset let od podpisu smluv v Münsteru a Osnabrücku, které vešly do dějin pod názvem Vestfálský mír. Skončilo třicet let bezuzdného násilí a devastace střední Evropy, kdy hlavně německé a české země byly vrženy o dvě stě let zpět. Skončila válka, která změnila svět. Ale místo myšlenek, jak budovat nové základy evropské mocenské pyramidy, hledají všichni skulinu, jak se dostat na její vrchol – na císařský trůn. Vládnoucí císař Ferdinand III. sice trůn jistí zplozením jedenácti potomků – všechna čest – jenže narození a smrt dětí mají v té době k sobě velmi blízko. Celkem pět jeho synů umře již v dětském věku, a tak po Ferdinandově smrti nakonec v roce 1658 usedá na trůn původně až čtvrtý z následníků – Leopold.
Historicky trvalý význam tak mají zprvu spíš Ferdinandova díla básnická, výtvarná, hudební a jeho podpora vědním oborům. Nejvýznačnějším počinem v českých zemích pak zůstane jeho řešení vleklého sporu o Karlovu univerzitu, když rozhodne o spojení jejího učení s klementinskou jezuitskou akademií a nově založené vysoké učení – nesoucí jméno Karlo-Ferdinandova univerzita – je pak ozdobou Prahy a české vzdělanosti až do roku 1918. Další vývoj dějin ale ukáže, že hrdý mohl být i na syna, který v roce 1658 usedl na císařský trůn a přijal jméno Leopold I.
Jeho cesta vzhůru po otcově smrti ale není snadná. Zprvu drží jen uherskou a českou korunu a až po roce – za cenu velkých úplatků – získává i korunu římsko-německého císaře. Koruna ho nestojí jen peníze, ale i řadu ústupků strategického charakteru, zakotvených v dokumentu Volební kapitulace.
200 tisíc zlatých za dvacet let míru s Turky
Leopold ví, že se s ním nepočítalo, a snaží se dokázat, že na trůně je sice náhodou, ale ne omylem. Nemá to lehké v ničem! Co si budeme namlouvat, splést si Leopolda I. s Adonisem opravdu nebylo možné. Svůj tragikomický zevnějšek a z něj vyplývající těžkou vadu řeči nahrazuje Leopold vůlí a inteligencí. Je také po otci výtečným skladatelem i mecenášem věd a umění. V archivech po něm zůstal významný hudební odkaz a jeho skladby byly uváděny u dvora s opravdovým úspěchem. Díky vzdělání i schopnosti nalézt vhodné partnery pro úkoly, na které sám nestačí, má Leopold úspěchy a zvedá Rakousko z prachu na výsluní evropské politické scény. Je úspěšný i na poli válečném, kde opakovaně odráží oba věčné nepřátele – Osmanskou říši a Francii, a velký cit pro strategickou vizi prokáže po bitvě u Mogersdorfu. V ní sice v roce 1664 rozpráší Turky, ale přesto ví, že neřekli poslední slovo. Navíc také dobře ví, co se dá čekat od francouzského krále Ludvíka XIV., s nímž ho pojí silná vzájemná osobní nevraživost, a Leopold by se nerad dočkal boje na dvou frontách. Předvídavě proto neváhá a přes nepochopení i odpor poradců si mír na východě u poražených Osmanů pojistí poplatkem 200 tisíc tolarů ročně. Považte, 200 tisíc zlatých! To je setsakra dost, ale dvacet let míru s Turkem? To také není málo! Jak bylo řečeno, tajemství Leopoldových úspěchů je v umění vybrat si partnery a pro válečná pole má Leopold k ruce mistra nad mistry, prince Evžena Savojského, o kterém ještě bude řeč.
Na poli svatební diplomacie si Leopold na vítězství vystačí sám. Poslední z jeho tří manželek Eleonora Falcko-Neuburská přináší věnem mimo peněz i vliv a sílu rodiny. Leopoldův tchán je totiž jeden z nejmocnějších kurfiřtů, a protože spolupráce císaře s říšskými knížaty je nezbytná, Leopold vzájemnou důvěru úspěšně buduje. A jak se to hodí, když se nenasytní Francouzi po okupaci svobodného města Štrasburk v roce 1681 rozhodnou urvat i území bohaté a strategicky důležité Rýnské Falce. Nezastaví se před ničím a po vypálení starobylých říšských měst – Heidelbergu, Wormsu a Mannheimu – vše završí vypleněním katedrály a císařských hrobů ve Speyeru. Tím ovšem pohár trpělivosti či vypočítavé tolerance ze strany kurfiřtů k francouzskému počínání končí. Kurfiřti opustí politiku „Nás se to netýká, ať si to císař vyřeší“, která sleduje linii slabý císař – mocný kurfiřt. Právě díky Leopoldovým rodinným vazbám k Falci i ze strachu o kurfiřtské statky se zrodí aliance císaře a říšských knížat. I tak však trvá jedenáct let, než takzvaná Říšská válka skončí. Úspěchu ale bylo dosaženo nejen díky uvedené alianci s kurfiřty. Nesmírně důležitý se ukázal být právě i klid na jižní hranici říše, zajištěný odsuzovanou smlouvou s Turky, kterou Osmánci jakžtakž dodržovali celých devatenáct let.
Na straně Turků je uherská šlechta i francouzský král
Jenže od jara 1683 se šíří zvěsti, že se jich balkánským poloostrovem valí na Vídeň 200 tisíc a prý se netváří, že jsou na výletě. Vypalují města, drancují, znásilňují, vraždí a unášejí do otroctví každého, kdo jim přijde do cesty. Velkovezír Kara Mustafa se nechá slyšet, že Vídeň je jen mezistanice, když prohlásí: „Na konci cesty ustájím koně v chrámu svatého Petra v Římě!“ Předzvěstí toho, co lze očekávat, jsou nekonečné proudy hrůzou zděšených uprchlíků, kterým zůstalo jen to nejcennější – holý život. Ani smrtelné nebezpečí pro křesťanský svět ale nebrání uherské šlechtě v tom, aby se přidala na stranu Turků. A Francouzi? Ludvík XIV. spokojeností jen září a neváhá zaslat Vysoké portě Osmanů poselství, že oslabení císaře Svaté říše římské vítá a je ochoten ve prospěch vítězství nad ním i něco zaplatit. V hnusné kolaboraci mu nebrání ani křesťanský stud, ani památka jeho matky Anny Rakouské či přítomnost manželky Marie Terezy Habsburské. Ludvík XIV. zkrátka ví, jak chutná moc, a rád si dá nášup.
Mezitím je z Vídně do Pasova rychle odváženo to nejcennější – říšský státní poklad i císařská rodina. Od března obránci marně vyhlížejí vojenskou pomoc a habsburští velvyslanci žadoní o podporu na všech evropských dvorech. Většina oslovených se ale k vytvoření obranné aliance a účasti na vojenské kampani staví odmítavě. Jen polský a lotrinský dvůr projeví dost rozumu a schopnost vidět si dál než na špičku meče a slíbí pomoc. Vídeň si mezitím vytváří zásoby potravin a od 13. července je neprodyšně obklíčena, když si Turci rozloží před hradbami ležení, jehož nádhera má obklíčené demoralizovat. Přičíst ke strachu z osmanské krutosti je třeba i snižující se zásoby jídla, epidemie i oběti neustálých útoků tureckého dělostřelectva a pokusů Turků podkopat hradby.
Mezi největší hrdiny a osobnosti obrany města patří velitel milice a hasičů, český šlechtic Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic – vnuk jednoho z popravených na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1621. Inu, paradoxy dějin! Přes hrdinství obránců se 7. září 1683 ale podaří do města vniknout prvním tureckým oddílům a jen s vypětím všech sil jsou zahnány zpět. Až tři dny poté se konečně na blízkém vrchu Kahlenberg objeví spása, když dorazí císařské vojsko vévody Karla V. Lotrinského. Vzápětí se objeví i voje polského krále Jana III. Sobieckého a také Sasové s Bavory a Šváby vedeni kurfiřtem Janem Jiřím III.
Bitva, která přinesla Vídni kávu
Pak už události dostanou rychlý spád. Boj začal za úsvitu 12. září a rychlý byl i jeho průběh. Na straně Turků sice vlají i uherské prapory, ale vévoda Karel hned prvním útokem proráží slabší obranu Osmanů na pravém křídle. V tentýž okamžik na druhém křídle zažene na útěk polský král Jan III. Sobiecki masivním útokem své jízdy osmanskou elitní jednotku janičářů. Oba útoky jsou tak překvapivé a drtivé, že se osmanská armáda hroutí a v divokém zmatku začíná ustupovat za Dunaj. Je pozdní odpoledne 12. září 1683 – týž den, kdy bitva začala – a je po všem! Zbytky tureckých oddílů bezhlavě prchají a polský král si nenechá ujít triumfální vstup do Vídně. Tím vyfoukne slávu císaři Leopoldovi, takže setkání obou spojenců je poněkud chladné. Císař, který se až nyní vrátil z Pasova, utrousí cosi na způsob: „Dík, fakt dík!“, na což polský král utrousí: „Jsem rád, Sire, že jsem vám mohl prokázat tuto drobnou službu!“ Uznalejší k válečnému hrdinství Jana III. Sobieskiho byli snad i poražení Turci, u nichž si vysloužil přízvisko Lev z Lechistanu. Bitva je také první válečnou zkušeností prince Evžena Savojského, nejslavnějšího vojevůdce následujících desetiletí.
Turci tedy zmizeli jak dým, ale něco tu po nich přece jen zůstalo. V opuštěném ležení najdou Vídeňáci zlato, zbraně, hedvábí i spoustu jídla a pití. A také zásoby malých tvrdých černých bobů. Nikdo neví, co s nimi, ale naštěstí jsou tu zajatci. No, netrvá dlouho a Vídeň otevírá první podniky, které z těchto bobů vaří úžasné vonné nápoje. Podle nich se oněm podnikům dodnes říká – kavárny. Dokonce prý i vídeňští pekaři na počest tohoto vítězství nad Osmanskou říší začali péct rohlíky – pečivo ve tvaru půlměsíce, symbolu islámu. Diskuze o tom, zda jde v tomto případě o historický fakt či pouhý mýtus lze každopádně vést nad šálkem pravé turecké kávy.
Vítězství pod Kahlenbergem přineslo zásadní obrat v bojích s Turky, protože jejich útočný duch byl definitivně zlomen. Jinými slovy, dostali takový výprask, že na něj už nikdy nezapomněli. Turek je zastaven a vojska aliance ho ženou dál a dál – 1683 Vídeň, 1686 Budapešť, 1688 Bělehrad. Evropa je vítězům vděčná – tedy jak kdo! Francouzi naopak využili zaneprázdnění císaře vyháněním Turků a zaútočili v Horní Falci. Leopold I. proto musí antiosmanskou misi zabrzdit a bránit západní hranice. V kapse – vlastně v rukou – ale už má Uhry, Slavonii, Sedmihradsko i Chorvatsko – základ budoucí podunajské monarchie i její moci i slávy. Kdo by to do toho Leopolda řekl…
A abychom nezapomněli: Velkohubý velkovezír Kara Mustafa Paša je za utrpěné porážky na příkaz sultána odměněn tím, že je uškrcen. Ale pozor, hedvábnou šňůrou! Holt, komu čest, tomu čest!
