V berlínské Plötzensee popravili nacisté 667 Čechů: Čekal je jen hlad, zima a gilotina
Berlínská věznice Plötzensee byla otevřena v roce 1879 a sloužila především jako káznice pro trestance, kteří byli odsouzeni k nižším trestům. Tato situace se ale výrazně změnila poté, co moc v Německu převzal Adolf Hitler, který z věznice udělal jedno z hlavních míst, kde na svůj osud čekali členové podzemních hnutí odporu. Po invazi do Československa v březnu 1939 zde pak byli vězněni i účastníci českého protinacistického odboje. Mnohé z nich tu nacisté také popravili. Předtím ale prožili v nelítostném vězení hodně krušné časy.
Před smrtí dostali cigarety a půl litru piva. Pak přešli několika kroky malý dvorek, kde na ně naposledy dopadly paprsky slunce, a vešli do budovy z červených cihel. Uprostřed stála gilotina a nad ní traverza s kovovými háky, na kterých mistr popravčí se svými pomocníky odsouzené věšel. Tak vypadala poslední cesta českých vlastenců, členů odboje, které nacisté popravovali v berlínské věznici Plötzensee. Daleko od domova, bez možnosti před smrtí vidět ještě své blízké.
Přestože Čechoslováci byli ve zdejší věznici druhým nejčastěji popravovaným národem hned po Němcích, berlínská káznice stále zůstává poněkud ve stínu známější pražské Pankrácké sekyrárny, přestože zde padly stovky hrdinů československého hnutí protinacistického odporu.
Vzhledem k tomu, že personál věznice sestával většinově z Němců, nemohli uvěznění čeští vlastenci spoléhat na žádné úlevy. „Přikazují nám, abychom se do naha svlékli a všechno odložili. Venku je mínus 25 stupňů, na chodbách je mráz, dozorci v chodbě mají na sobě kožichy. Třeseme se zimou. Prohlížejí nám chodidla, hrabou mezi vlasy, strkají nám své nečisté pracky do úst, prohlížejí patra úst, rozkrok. (…) Dozorce je surový a hrubý, lomcuje námi a v každé větě připomíná, že jsme zde bez práv a za jediným účelem, abychom krmili matku gilotinu,“ popisuje v knize Dům mrtvých v Plötzensee vězněný odbojář Jaroslav Cebe-Haberský.
Z hladu jedli i jedlové větvičky
Spolu s dalšími vlastenci obýval ve věznici nechvalně známý „Haus III“, kde byly cely smrti. V těch byli trestanci nejdříve po jednom, ale kvůli přeplněnosti věznice, jak Cebe-Haberský také popisuje, následně jednu celu obývali dva lidé. To umožnilo vězňům krátit si čas alespoň společnými diskusemi. Komunikace pak probíhala i mezi celami, a to pomocí vyťukávání morseovky o sousedící stěny. „Okno bylo pokryto krápníky ledu, které kapaly až na podlahu. Stěny plné špíny, pavučin, nečistoty. Třásl jsem se zimou a hladem. Obojího jsme měli ještě zakusiti dost,“ popisuje svůj nástup do věznice Cebe-Haberský. Vězni navíc museli v noci spát s kovovými pouty na rukou, což jim stěžovalo možnost alespoň částečně pohodlného odpočinku.
Vězně trápil hlad, protože příděly byly malé a jak válka postupovala, ještě se tenčily. Uvěznění tak většinou začali rychle ztrácet na váze a už tak většinou velmi volné a děravé vězeňské mundůry na nich visely jako na dřevěných ramínkách. „Strava je hrozná a nedostatečná. K snídani hnědá neslazená voda, které se říká pruská káva, krajíček chleba, k obědu tuřínová polévka, někdy 4 – 6 brambor a lžíce omáčky neb zelí, k večeři řídká moučná polévka neb lžíce tvarohu a poloviční krajíček chleba,“ vypočítává Cebe-Haberský.
Situace se nelepšila ani nárazově, například o velkých svátcích. Autor Domu mrtvých vzpomíná, jak na Štědrý den dostali do cel od dozorců malou jedlovou větvičku a k jídlu několik brambor a lžíci zelí. Zubožení vězni proto z hladu snědli i jedlovou snítku. Dozorci je ale po svátcích od vězňů chtěli vybrat zpět a kdo ji nemohl odevzdat, dostal za trest půst.
