Karel IV. absolvoval půlroční pouť do Říma za císařskou korunovací. Stihl toho během ní opravdu hodně
Dosavadní dráha římského a českého krále Karla byla opravdu úspěšná a cesta do Říma za císařskou korunovací měla jen potvrdit jeho vládu nad Svatou říší římskou. Pod její správou byly nejen zaalpské země, tedy zhruba dnešní Německo, Belgie, Lucembursko, Nizozemí, Rakousko a Čechy i Morava. Patřila k ní i řada italských území na sever od papežského státu a Říma – Arelatské království kolem řeky Rhôny s hrabstvím Savojským, Delfinát neboli hrabství Vienne s Lyonem a východní Provence včetně Avignonu a část Burgundska i dnešního Švýcarska. Ve třech posledně jmenovaných ztráceli římští králové vliv ve prospěch Francie a severní Itálie se zmítala v boji městských států. Korunovace se přitom směla uskutečnit jedině v Římě a musel ji provést sám papež nebo jím určený kardinál. Nebylo jiné volby než římskou jízdu podniknout, a jakmile se Karel rozhodl, nečekal už ani na schválení z papežského paláce v Avignonu.
Korunovace měla být hlavně prestižní záležitostí, která měla svou cenu v zaalpské oblasti, neboť na faktické ovládnutí severní Itálie již nebylo pomyšlení. Přesvědčil se o tom jak Karlův děd Jindřich VII., tak otec Jan Lucemburský. O silnou vládu císaře Svaté říše římské na italské půdě nestála Francie ani papežové.
Karel se vypravil na cestu. Správou zaalpské části říše pověřil falckraběte Ruprechta Staršího a na svátek sv. Václava 28. září 1354 svou pouť zahájil. Mimo jemu věrných říšských knížat a pánů s ním vyjel nepříliš početný vojenský oddíl, čítající asi tři sta jezdců. Mimo složitých diplomatických jednání se totiž mohl Karel po cestě obávat i vojenských střetů. Tím spíš, že mu chyběl souhlas papeže Inocence VI., který nahradil Karlova zemřelého přítele, papeže Klimenta VI. Nemohl se spoléhat ani na jiného mocného ochránce, trevírského kurfiřta, prastrýce Balduina, který také krátce před zahájením Karlovy římské jízdy zemřel. Průvod hbitě postupoval přes území rakouských vévodů a záhy překročil alpské hřebeny.
Již 14. října Karla přivítal v Udine nevlastní bratr Mikuláš – patriarcha aquilejský. Několikadenní zastávka posloužila k zotavení účastníků, ale i k seznámení krále a rádců s aktuální italskou politickou situací a k poradám o dalším postupu. Během přestávky zastihla Karla skvělá zpráva, že 5. října zemřel hlavní odpůrce Lucemburků, milánský arcibiskup Giovanni Visconti. Lombardie tak byla otevřená, neboť od nástupců Viscontiho se po jeho smrti dal očekávat vstřícnější postoj. Cesta pokračovala do Feltre na jednání s Benátskou ligou. Od počátku listopadu probíhala řada diplomatických jednání i ve vévodském paláci Palazzo Ducale v Mantově, kde si Karel vyprosil ostatky sv. Longina i hlavy a těla sv. Víta jako cennou relikvii pro katedrálu sv. Víta v Praze.
Poslové se jen hrnuli
O co víc se Karlovi dařilo ve věci získávání ostatků, o to tristnější byla jeho situace finanční, a tak v sídle vévodského rodu Gonzagů setrval téměř dva měsíce tuhé zimy. Mezi poselstvy vysílanými na všechny strany byla nejdůležitější ta do Avignonu a do Čech. V Avignonu měl králův důvěrník Dětřich z Portic vysvětlit papežovi důvody neschváleného zahájení italské jízdy a měl od něj získat dodatečné schválení i příslib zajištění ceremoniálních příprav na římskou korunovaci. Dětřich se již 21. listopadu 1354 vrátil s příznivou zprávou, že papež na korunovaci jmenoval tři z kardinálů. Zvony katedrály v Mantově odměřovaly kroky i Karlovým poslům do Čech a na další území pod jeho vládou. Obsah listů, které vezli, byl docela stručný: „Pošlete peníze!“ Pouze list mířící do Prahy obsahoval navíc instrukce pro vypravení průvodu královny Anny Svídnické, která se měla za Karlem brzy vydat.
V prvních dnech roku 1355 Karel dosáhl prvního cíle, když v chrámu sv. Ambrože v Miláně přijal 6. ledna železnou lombardskou korunu. Stal se tak lombardským či italským králem, což byla základní podmínka císařské korunovace už od dob Karla Velikého. Po tomto slibném začátku pokračoval Karel zasněženými Apeninami po starobylé silnici La Cisa přes Pisu na Řím. Pisa patřila – na rozdíl od sousední nepřátelsky naladěné Florencie – tradičně k těm městům, jež stála na straně římských králů a císařů. Nebylo divu! Právě ve zdejší katedrále spočívaly ostatky Karlova děda, posledního římského císaře Jindřicha VII. A právě sem dorazila 8. února 1355 s průvodem čítajícím kolem dvou tisíc jezdců i královna Anna. Karel se choval jako všichni zamilovaní muži a ihned vzal královnu Annu na výlet, aby jí ukázal město svého mládí Luccu. Hlavním peříčkem Karlovy chlouby byl ale jím první založený hrad – Montecarlo. Kromě čepýření před mladou manželkou je ale jisté, že Karlův příjezd do pevnosti na hranicích s nepřátelskou Florentskou republikou měl i mocensky demonstrativní charakter.
V prosinci 1356 Karla v Pise vyhledalo papežské poselstvo mířící k srbskému vládci Štěpánu Dušanovi. Panovník, titulující se jako car Srbů a Řeků, projevil ochotu konvertovat na katolickou víru, ovšem za cenu vojenské podpory proti blížícímu se tureckému nebezpečí. Zastávka jeho papežského poselstva a porada s budoucím římským císařem tak byla nasnadě. Poselstvo anglického krále zase žádalo Karla o zprostředkování mírových jednání s Francií, která déle jak rok nikam nevedla. A tak teprve 22. března 1355 po vyřízení těchto záležitostí a jmenování zástupců v Pise a Sieně se Karel vydal na závěrečný úsek cesty.
Jako obyčejný poutník – třicet hodin na nohou a bez spánku
Do Říma zbývalo ještě 250 kilometrů a málo času, neboť korunovace se měla odehrát o Velikonocích. Nakonec Karel před brány Říma dorazil přesně na Zelený čtvrtek 2. dubna 1355 a svůj tábor rozložil na Monte Mario u kostela sv. Marie Magdaleny. Před vydáním souhlasu s korunovací dal totiž Karel papeži slib, že nesetrvá v Římě déle než v den obřadu. Papežská kurie by delší pobyt panovníka s jeho ozbrojeným doprovodem cítila jako deklasování svého vlivu a intervenci do svrchovanosti papežského státu. Za den se ale nedala stihnout pouť, kterou si Karel naplánoval, a tak se musel zachovat jako chytrá horákyně, aby vše stihl a zároveň dodržel i slib o délce pobytu. S tajným souhlasem papeže Inocence VI. vstoupil do Říma už ve čtvrtek večer jako host kanovníků svatopetrské baziliky. O půlnoci vstal, jak zaznamenal svědek: „…aby s velkou pokorou uctil přesvatou Kristovu tvář na Veroničině roušce,“ což bylo Karlovo oblíbené zpodobnění Krista, které mu ukázal kardinál Pierre de Colombiers.
Tím začala Karlova velkopáteční pouť po nejvýznamnějších římských bazilikách. Nejdelší čas strávil v klášteře při bazilice San Paolo fuori le mura. Odtud, aby uctil památku utrpení Páně, nejel již dále na koni, ale pokračoval v cestě jako prostý poutník pěšky. Až po západu slunce došel ke vzdálenému chrámu sv. Jana Křtitele v Lateránu, matce a hlavě všech chrámů Říma i světa a prvnímu sídlu papežů. Na Sancta Sanctorum – Svatých schodech se poklonil relikvii k obřezání Páně – kapce krve v křišťálové nádobce. V sakristii zhlédl stůl, na němž Kristus s apoštoly naposledy povečeřel, a přijal zde darem třísku z tohoto stolu. Z Lateránu šel k bazilice Santa Maria Maggiore, kde si také prohlédl chrámové relikvie a po půlnoci vstoupil do blízkého starobylého kostela Santa Prassede, aby uviděl sloup, u něhož byl Kristus bičován. Od zdejšího opata přijal darem mnoho relikvií a po krátkém odpočinku byl již před rozedněním v klášteře San Silvestro in Capite, kde se uchovávala hlava sv. Jana Křtitele. V té chvíli byl Karel beze spánku na nohou již 24 hodin! Po celkem třicetihodinové pouti se vrátil k bazilice sv. Petra. Tam vstoupil do papežského paláce, kde se s velkým potěšením najedl, napil a krátce posílil spánkem. Až poté se představil všem, kteří ho chtěli pozdravit, a přijal zástupce římského senátu.
Druhý den, brzy ráno 5. dubna 1355, se budoucí císař vrátil do svého ležení před branami Říma, aby se připravil na korunovační ceremoniál. Ten začal vstupem Karla do Věčného města branou Porta Collina poblíž Andělského hradu. Již před hradby města přišli podle kronik Karlovi vstříc „Římané a převeliké množství jeho lidu ze všech končin světa“. Průvod stovek pánů vysoké šlechty, nejvyšších církevních hodnostářů a hrabat, rytířů i prelátů kráčel ulicemi města ke stupňům svatopetrské baziliky. Účast v průvodu byla vyznamenáním a dokazovala, že účastník patří k evropské mocenské elitě. Před dnes již neexistujícím kostelem Panny Marie in Turri sesedl budoucí císař z koně. Následně se polibkem a objetím přivítal s korunujícím kardinálem Pierrem de Colombiers, jemuž předal zlato pro papeže. Následovaly korunovační přísahy v kostele Panny Marie in Turri. Po nich Karel vstoupil do baziliky, kde u hrobu sv. Petra padl na tvář a byly nad ním proneseny litanie. Teprve teď se k slavnostnímu průvodu připojila i královna Anna. Za sborově pronášených modliteb postoupili římský král a královna k oltáři sv. Mořice, kde kardinál pomazal krále na pravé paži a mezi lopatkami. Tím okamžikem se Karel stal římským císařem.
Obezřetnost velela rychle opustit Řím
Podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile byla slavnost ukončena za „… nesmírného jásotu členů českého doprovodu, jenž viděl svého krále na vysokém trůně a korunovaného císařskou korunou. Všichni volali: Kyrie eleison a zpívali Te Deum laudamus“. Po obřadu přejel císař s císařovnou za jásotu obyvatel města na bílých koních přes Tiberu po mostě pod Andělským hradem. Ale ještě předtím byl pasován velký počet pánů na rytíře a jiným byly předány významné řády a prebendy. Zkrátka jako dnes! Pak císařský pár zamířil do Lateránu ke slavnostní hostině a noc již strávil Karel opět za hradbami města. Slib papeži o délce jeho pobytu ve Věčném městě byl splněn – císař byl v Římě jen jeden den.
V úterý se císař vydal po Via Tiburtina do Tivoli, říšské državy, vzdálené asi 30 kilometrů od Říma. I zde však zůstal pouhý den. Nebyl důvod zdržovat se příliš blízko v dosahu Říma a Karel nemínil riskovat. Z úst italských humanistů, včetně Franceska Petrarky, se ale na jeho hlavu za chvatné opuštění Věčného města sesypaly ostré výtky. A také mnoho pozdějších historiků mělo způsob Karlova odjezdu z Říma spíš za nedůstojný útěk.
Od císařské korunovace Karel začal užívat v císařském titulu jméno s pořadovým číslem Čtvrtý – Karolus Quartus – čímž zdůrazňoval svůj původ z rodu Karla Velikého. Záměrně také již během korunovačního dne podepsal jako císař Karel IV. řadu důležitých listin a dokumentů. Z nich nejdůležitější byla pro země Koruny české inkorporační listina určující všechna získaná panství v Horní Falci a práva, která v nich může český král užívat. Vážnost a významnost listin zvyšovala mimo místa a chvíle jejich podepsání také skutečnost že první mezi jmény podepsaných svědků bylo jméno Pierre de Colombiers. Jako zkušený politik vnímal Karel IV. tato fakta jako nejvyšší posvěcení práv českého krále a existence zemí Koruny české.
Začala druhá část oslnivé životní dráhy jedné z největších osobností dějin.
Místa, kterými putoval Karel IV., si prohlédněte v naší fotogalerii:
