Mnichovská dohoda byla uzavřena rychle, okolnosti k ní ale směřovaly desítky let
„Německo, Spojené království, Francie a Itálie vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednaly následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění.“ To jsou slova preambule Mnichovské dohody, podepsané po půlnoci 30. září 1938. Předcházející konferenci zahájil 29. září 1938 ve 12:45 hostitel, německý kancléř Adolf Hitler. Po úvodních frázích striktně shrnul, že „existence Československa v jeho nynější podobě ohrožuje mír v Evropě“. Neville Chamberlain za Velkou Británii jemu i Benito Mussolinimu poděkoval za svolání konference „umožňující Evropě si oddechnout“ a totéž učinil za Francii i Édouard Daladier.
Text byl hotov do 23:00, hodinu pak trvaly překlady a podpisy jazykových mutací. Českoslovenští zástupci, vyslanec Mastný a referent ministerstva zahraničí Masařík se neúčastnili jednání ani jako pozorovatelé a byli vpuštěni až k vyslechnutí verdiktu. Vyčerpaný Chamberlain v té době již zcela nediplomaticky zíval.
Hitlera výsledek naštval
Rozpaky vyvolala otázka Mastného, do kdy se čeká odpověď či vyjádření jeho vlády. Slovo si vzal sekretář ministerstva zahraničí Francie Léger, který řekl, že „žádné vaše odpovědi se už neočekávají, signatáři považují text za přijatý“. Ještě jeden člověk byl v tu chvíli – mimo Mastného a Masaříka – nespokojen. Hitler! Jeho hrozby násilným řešením v případě krachu konference nebyly blaf. Přál si takové řešení. Proto ho přijetí jeho na poslední chvíli zvýšených nehorázných požadavků zaskočilo natolik, že po návratu z Mnichova vztekle vykřikl: Ten Chamberlain mi zkazil vjezd do Prahy!
Druhý den 30. září předal německý charge d´affairs Hencke českému vyslanci v Berlíně Kamilu Kroftovi podepsanou dohodu. Již během dopoledne dorazila do Prahy i ostrá polská nóta žádající do oběda 1. října odstoupení Těšínska. Málo smluv ovlivnilo Evropu tolik jako tato. Předcházela jí řada politických i ozbrojených střetů a podpisy protagonistů tohoto antického dramatu měly zajistit špatný mír, jenž před 20 lety ukončil špatnou válku. Měly vyřešit konfrontaci dvou etnik na území tak malém, že nebýt konfliktu, nestálo by za řeč. Za řeč ale stojí, že byla uzavřena se souhlasem všech dotčených, tedy i Československé republiky a sudetských Němců.
Dlouhodobě doutnající česko-německý konflikt
Německo-české vztahy byly konfrontační nejméně od 19. století, a že bychom mohli jít i do vzdálenější minulosti. Stačí vzpomenout Dekretu kutnohorského, který násilně počeštil pražskou univerzitu a způsobil úbytek 80 procent členů její akademické obce. Její německy mluvící členové odešli do Lipska a kvalita pražské školy jejich odchodem fatálně utrpěla. „Mizerná, ale naše!“ V tom je častý český problém. Příčinou konfliktu byl už tehdy sílící nacionalismus, formující moderní německý a český národ. Rozdílné byly cesty národních programů, jak cíle dosáhnout. Češi požadovali územní i právní jednotu zemí Koruny české a v nich rovnoprávnost obou jazyků. Němci autonomii území jimi po staletí obývaného a odmítali být národnostní menšinou. Po rozpadu Rakouska-Uherska 1918 žádali rozdělení země podle etnického hlediska a připojení oblastí s německým osídlením k Rakousku nebo Německé říši. Češi chtěli udržet tato území jako součást ČSR a problém vnímali jako vnitrostátní. Oba pohledy měly a dodnes objektivně mají svou logiku. Česká reprezentace, díky poválečnému vlivu exilových vůdců i síle československých legií se odmítla pohraničních oblastí vzdát. Na mírových konferencích přesvědčila mocnosti slibem příštího konfederačního uspořádání švýcarského typu, které mělo doutnající problémy vyřešit. Jenže sliby se mají plnit nejen o Vánocích, říká úsloví. Reálně řešila problém vojenským obsazením území a motivem střetů byla očekávaná schůze nově zvoleného německo-rakouského parlamentu ve Vídni. Na něm svolali Čeští Němci na 4. března 1919 všeobecnou stávku a demonstrace za právo sebeurčení. Stejné, na jehož základě vznikla samostatná Republika československá.
Výsledkem střetů s československou armádou byly desítky mrtvých Němců a dva zastřelení čeští vojáci. To změnilo úhly pohledu. Z německého šlo o klidné demonstrace zmasakrované českým vojskem. Z českého o potlačení organizovaného povstání Českých Němců proti státu. A babo raď! Světová hospodářská krize 1929 zasáhla Sudety mnohem víc než centrální oblasti republiky. Své sehrála dosavadní lehce koloniální hospodářská politika vlády trvale brnkající na obrozeneckou protiněmeckou strunu. Výsledkem byl nárůst sudetských Němců v Sudetendeutsche Heimatsfront, později přejmenované na Sudetendeutsche Partei pod vedením Konrada Henleina.
Uzavřeni v kolečku nevýhodných smluv
Spojenci – Francie a SSSR neměli zájem o nový válečný konflikt s Německem, a navíc dnes archivy ukazují i na tajnou úzkou spolupráci Německa s bolševickým Ruskem. Smlouva s Francií navržená Benešem, ale vázaná na pomoc SSSR také nic neřešila, stejně jako jiné smlouvy a dohody systému kolektivní bezpečnosti. Na jedné straně šlo o chybně či vágně nastavené smlouvy, na druhé se ukázalo, že jiné smlouvy Československo neplnilo tak, aby se na ně později mohlo odvolávat. Zmiňme jen článek 86 Versailleské smlouvy, kde se ČSR zavázala přijmout opatření, která by sloužila k ochraně jeho menšin. Přes četné urgence a podněty ale vláda ČSR nikdy řádně konat nezačala. Navíc byly německé nároky vůči ČSR světem vnímány jako náprava systému, který nastavil Německu příliš tvrdé podmínky po 1. světové válce, i jako naplnění přirozeného práva na sebeurčení pro Němce v Československu. Velmoci, na jejichž pomoc proti německé agresi československá vláda spoléhala, proto měly z výše uvedených důvodů snahu spíš se s Hitlerem dohodnout a nikdo nechtěl opakovat scénář Bosna a Hercegovina, který vedl k předešlé válce.
Smlouva o vzájemné pomoci – takzvaná Malá dohoda z roku 1921 – mezi ČSR, Jugoslávií a Rumunskem byla ostře cílena proti Rakousku a Maďarsku, nikoli proti Německu. V roce 1924 ČSR sice měla spojeneckou smlouvu s Francií pro případ ohrožení společných zájmů, kdy se měly smluvní strany shodnout na krocích k ochraně, ale nikde v ní nebylo ani slovo o vzájemné vojenské pomoci. Signatáři deklarovali ve smlouvě volnost a suverenitu rozhodování – přičemž tuto vágnost vložila do smlouvy československá diplomacie. Těžko chápat proč! Od roku 1925 se ČSR podle Locarnských dohod zavázala řešit spory prostřednictvím arbitrážních smluv. Jednou z nich bude o třináct let později ta mnichovská. Locarnské dohody byly hlavně zárukou francouzsko-německých hranic pomocí Rýnského garančního paktu. To aby Frantíci byli v klidu, zatímco východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly a existovala možnost jejich revize. Šikovní kluci, ti Francouzi!
A to není všechno! Když Československo 16. října 1925 podepsalo v rámci těchto dohod Garanční smlouvu, ukázalo se, že je také pěkně vypečená. Francie a ČSR si měly poskytnout pomoc, pokud budou cílem nevyprovokované agrese, a to dokonce i v případě, že se rada Společnosti národů nevyjádří ve věci agresora jednomyslně. Až jednomyslnost členů Společnosti národů opravňovala pomáhat napadené zemi i vojensky. Ale pomoc bylo možné poskytnout jen tehdy, že s francouzskou kampaní a postupem ve prospěch Československa přes Rýn budou souhlasit i ostatní signatáři Rýnského bezpečnostního paktu, mezi nimiž bylo – a to je mi překvapení – i Německo. Garanční smlouva tak nabízela ČSR ochranu proti Německu, ale ne v případě expanze Německa do Československa, protože to by Německo těžko dovolilo Francii jít Československu na pomoc přes Německo! Československo navíc mělo v rámci Locarnských dohod arbitrážní dohodu s Německem, kde se obě strany zavázaly spory řešit pomocí arbitrážních smluv, plnomocníků, Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, Rozhodčího soudu, Stálé smírčí komise nebo spor předložit Radě Společnosti národů. No, prostě kecy v kleci.
Jen československo-sovětská smlouva z roku 1935 vymezovala vzájemnou vojenskou pomoc v případě útoku Německa. Jenže opět jenže! Sovětský svaz byl sice vázán bránit ČSR, ale jen pokud se do konfliktu zapojí Francie… Viz výše, milý čtenáři.
Krásné kolečko připomínající pohádku o kohoutkovi a slepičce!
Hitler na to šel od lesa
Od podpisu Versailleské smlouvy byla domácí veřejnost ujišťována o garancích spojeneckých smluv vůči agresivnímu Německu. A ve chvíli, kdy přichází okamžik jejich využití, se ukáže, že USA se o Evropu přestaly zajímat, s Velkou Británií není smlouva žádná a s Francií taková, která použít nejde – snad jen v případě, kdyby nás přepadlo knížectví San Marino. Ukázalo se, že Francii jsme v minulých pětadvaceti letech zajímali jen jako s ní kolaborující část nepřítele – Rakouska-Uherska. Později jsme – coby spojenec – ztratili přidanou hodnotu klínu v cizím klíně a do žádných smluvních eskapád zavazujících ji k rizikům se Francie nehrnula.
To Adolf Hitler na to šel od lesa! Od roku 1933 kontinuálně navrhoval Československu smlouvu o neútočení podle mustru polsko-německé smlouvy, která upravovala vztahy s německou menšinou v Polsku a v níž Německo uznalo existující německo-polskou hranici. Stejně tomu bylo i u Rappalské smlouvy se sovětským Ruskem z roku 1920, základního kamene budoucí 2. světové války. Jistě, smlouvy pro Hitlera platily vždy až do okamžiku, kdy podle něj platit přestaly. Beneš ale všechny návrhy opakovaně odmítl, jednak kvůli tlaku Francie a také s ohledem na své hluboce antiněmecké cítění. Poté, co ČSR naopak uzavřela 16. května 1935 pakt o vzájemné pomoci se sovětským Ruskem, označil ji Hitler za bolševické centrum v Evropě.
Vodou na jeho mlýn byla i chybná česká politika práv menšin vyvolávající konflikty a umožňující označovat ČSR jako stát pošlapávající práva národnostních menšin. Beneš útoky německého tisku odmítal jako vměšování do vnitřních záležitostí země a celkem logicky prohlašoval, že Německo může být nebezpečím pro Československo, ale naopak to možné není. Ústupky Českým Němcům pro něj byly nepřijatelné už jen s ohledem na kontroverzi, kterou by vzbuzovaly na domácí politické scéně. Proto jakýkoli krok řešení vstříc Němcům Beneš vždy učinil až po maximálním tlaku a s největším sebezapřením. Považoval vznik státu v aktuálních hranicích a národnostní politiku z roku 1918 za své dílo a případné změny vnímal jako osobní prohru. Postoj neustupujícího hrdiny tak Beneš držel i ve chvíli, kdy zápas prohrál nejen se sudetskými Němci i Hitlerem, ale především s vlastními spojenci, jimž vzal z rukou všechny argumenty na svou obhajobu. Nakonec se jako prezident a stínový ministr zahraničí, skrytý za zády Kamila Krofty, dostal do situace, kdy se pokoušel zachránit nejen trosky celoživotního díla, ale hlavně sebe a svou pověst.
Všechno se odehrálo velmi rychle
V týž den, kdy se 15. září Neville Chamberlain schází s Adolfem Hitlerem, pověřil prezident Beneš ministra Jaromíra Nečase tajným úkolem. Posílá po něm francouzskému předsedovi vlády tajný plán osmi bodů, v němž navrhuje odstoupení sudetoněmeckých oblastí v rozsahu 4000 až 6000 kilometrů čtverečních a přesídlení 1,5 až 2 milionů Němců z vnitrozemí. V doprovodné instrukci Nečasovi zdůrazňuje: „Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází z Čech. Dále neříci, že to pochází ode mne. Neříci to Osuskému (Štefan Osuský, velvyslanec ČSR ve Francii) a žádat, aby s ním o tom nebylo mluveno. Tyto papíry zničit!“ Hlavně aby národ nic nevěděl! Když neuspěl, hrál vabank a vyhlásil mobilizaci. Směrem ven se tak pokouší vydírat, směrem domů vzbuzovat plané naděje.
Již ráno 28. září je mnichovské letiště i nádraží pupkem světa, kam se slétají a sjíždějí stovky novinářů, aby byli svědky schůzky čtyř nemocnějších mužů Evropy. Adresou hlášenou taxikářům je Führerbau, Arcisstrasse 12 – budova hudební akademie na Königsplatzu. Hitler to má blízko, od roku 1930 stojí nedaleko jeho sídlo – Hnědý dům. Jde to rychle! Již brzy po půlnoci je dohoda podepsána a předána vyslanci Mastnému, aby ji doručil do Prahy. Prezident Beneš se o jejím podepsání dozvídá od tajemníka ve dvě hodiny ráno. Již dopoledne proběhne mimořádné zasedání vlády, která text dohody po patnácti minutách bez hlasování přijímá. Generál Krejčí rozešle rozkazy potvrzující vydání území a zprávu, že dnem 1. října 1938 začíná obsazování sudetoněmeckého pohraničí wehrmachtem. Evropské deníky mají palcové titulky.
Ne všichni souhlasí. Na protest rezignoval náčelník francouzské vojenské mise v ČSR, generál Louis Faucher, stejně jako první lord admirality Duff Cooper. Jiní jsou nadšeni! Německý excísař Vilém II. posílá do Londýna anglickým příbuzným první zprávu od války, v níž gratuluje královně Mary, že přízrak války je zažehnán. Téhož názoru je i královna. Jen příští britský premiér Winston Churchill prohlásí o účasti vlastní vlády v této mnichovské taškařici: „Volili mezi hanbou a válkou. Zvolili hanbu a budou mít válku.“
Beneš to doma naplno prohrál
Poté, co československé vládě stačilo patnáct minut na schválení a přijetí mnichovské dohody, má nyní dost času na to, aby se s jejím obsahem seznámila.
1. a 2. odstavec dohody určují, že vyklízení pohraničí začne 1. října 1938 a bude ukončeno do 10. října 1938, přičemž nesmí dojít k ničení existujících zařízení.
3. odstavec říká, že podmínky vyklizení určí mezinárodní výbor.
Čtyři pásma záboru, vyznačená na přiložené mapě, definuje 4. odstavec, včetně dat jejich obsazení německou armádou.
5. a 6. odstavec popisuje, jak a kdy mezinárodní výbor zajistí lidové referendum na vybraných zbývajících územích, aby později na jeho základě rozhodl o definitivní podobě pátého pásma záboru a nových hranicích. Hlasování má být provedeno do konce listopadu, ale protože na hlouposti není čas, Adolf Hitler již 5. října určí rozsah pátého pásma sám na základě sčítání lidu z roku 1910. Území zahrnuje oblasti, v nichž bylo tehdy víc než 50 procent německého obyvatelstva. V tomto bodě se Hitlerův postup shoduje s již dříve zaslaným tajným Benešovým návrhem!
7. odstavec zavádí opční právo pro přesídlení do postoupených území i pro vystěhování z nich. Poslední odstavec nařizuje vládě ČSR propustit z vojenských a politických jednotek Němce, kteří si to budou přát, a propustit sudetoněmecké vězně držené za politickou trestnou činnost. Hotovo, šmytec!
Jo, ještě tři dodatky o mezinárodních zárukách Československu v nově vzniklých hranicích, řešení problému polské a maďarské menšiny a další věci. Přiložené německo-anglické prohlášení o vzájemném neútočení a míru doslova uvádí: „My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda jsme dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu. Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.“
V Praze je mezi politickou elitou nálada na bodu mrazu. Bez účasti prezidenta (!) začíná v 9:45 schůze vlády. Deziluze a vztek se začínají obracet proti nepřítomnému Benešovi. Ten od rána mluví o demisi, jako kdyby měla přinést řešení. Vláda se po vyhrocené debatě shodne, že vzhledem k časové tísni nebude předkládat dohodu parlamentu a rozhodnutí učiní kolegium ministrů. Mezitím se do knihovny schází Sedma – roky dobře známá, tradiční, novelizovaná Pětka. Když ministr Drtina uváděl prezidenta, všiml si dramatické proměny nálady. Beneš navenek stále adorovaný jako autorita a zakladatel republiky, Masarykův dědic a respektovaný státník, byl v knihovně pro přítomné jen zkrachovalec vinný za situaci a celou svou politikou se mýlící. Roky skrývaná animozita vůči němu vyhřezla ven a mezi přítomnými panuje nepokrytě vůči Benešovi v podstatě nepřátelská nálada. „Snad nikdo ani nevstal ze svého místa. To se nikdy předtím nestalo. Bylo to výmluvné, ač mlčenlivé… Cítil jsem, že snad všichni obviňují prezidenta a jeho zahraniční politiku z katastrofální situace,“ vzpomínal Drtina. Intenzivní averze vůči Benešovi byla cítit i z později příchozích, generálů Krejčího, Husárka, Vojcechovského a dalších důstojníků.
Na letišti v Londýně drží Neville Chamberlain nad hlavou text Mnichovské dohody a volá: Přivezl jsem mír!
