Antonín Švehla: Muž, který odmítl Pražský hrad, zastával názor, že Beneš je neštěstím republiky
V pouliční nástěnce Národní politiky je cedulka s jediným tištěným slovem: Příměří! Pod ním je narychlo, nedbale a ve spěchu připsáno rukou: „Podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli!“ Nijak se neliší od tabulky na hokynářství „Přijdu hned!“ Obyvatelstvo Prahy se ale začíná srocovat a odstraňovat symboly monarchie, neboť si cedulku mylně vyložilo jako rakouskou kapitulaci. V Ženevě jednal v čele Národního výboru Karel Kramář s představitelem exilu Edvardem Benešem o podobě budoucího státu. V hale Beau Rivage diskutují pánové o způsobu, jak rozbít tisíc let starou říši. Pokuřujíce s výhledem na jezero, nemají problém v označení cíle svého úsilí. Jde o to, kdo z nich cílovou pásku protrhne jako první.
Nevyřčená obvinění obou skupin – domácí z kolaborace s režimem, zahraniční z arogance – i vzájemná nedůvěra se násobí. Od Beneše jsou vysílány do vlasti příkazy „nezapojovat se do svévolných revolučních akcí. Klid, hlavně klid!“ Exil k tomu má dva důvody. Jednak žije v omylu, že válka potrvá ještě dlouho, ale hlavní důvod je prozaický. Pánové by neradi, aby nečekaný převrat vynesl na piedestaly domácí vůdce a ty exilové dostal do role: Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.
Kolem 9:00 se vydávají Antonín Švehla a František Soukup převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Vypukají spontánní demonstrace, lid jásá a vrhá symboly padlé říše na smetiště dějin. Lid vždy jásá a vrhá symboly padlých říší na smetiště dějin. Patří to k zábavě lidu, zvláště v této zemi – většinou, když už je po všem.
V 11:00 vystoupil u sochy sv. Václava z davu kněz a poslanec Isidor Zahradník se slovy: „Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete svatého Václava přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti i svými životy.“ No, uvidíme!
Hašteřivá domácí politická scéna
Antonín Švehla se jako politik už narodil. Jeden z pěti mužů 28. října, poslanec a v letech 1918 až 1920 ministr vnitra měl, stejně jako Beneš politické instinkty. Od roku 1909 byl předsedou Agrární strany a byl to on, kdo se podílel na vytvoření Pětky, orgánu koordinujícího činnost takzvaných státotvorných politických stran. Pětka nebyla fér, to rozhodně ne – ale měla vliv, to rozhodně ano! Vznikla v roce 1921 jako odpověď na politickou krizi a měla řešit politické střety. Na seznamu vyvolených byli Rudolf Bechyně, Alois Rašín, Jan Šrámek, Jiří Stříbrný a právě Antonín Švehla. Obvykle odmítali vstup do vlády a tím i zodpovědnost. Pohodlnější bylo tahat za šňůrky pimprlat nebo nasazených spolustraníků. Není divu, že Pětka byla kritizována jako bourání demokratického systému a ústavy. Samozřejmě těmi, kdo do Pětky nepatřili.
Jistě i díky Pětce byl Švehla od roku 1922 až do roku 1929 předsedou tří vlád. Přesto mu politický rozhled zabránil roku 1927 v přijetí kandidatury na prezidenta a Švehla dal přednost zájmům státu před vlastní lebedou, když místo své podpořil kandidaturu TGM. Ze stejných důvodů se později ze zdravotních důvodů stáhl z politického života. Podle vzpomínek současníků se po Švehlově smrti našly v jeho psacím stole peníze za celou dobu jeho výkonu funkce předsedy vlády. Švehlu živil totiž víc než dobře jeho statek, a tak prý vždy ministerskou výplatu strčil do šuplíku a zapomněl na ni.
Mezinárodní úspěch republiky je v kontrastu s hašteřením domácí scény. Beneš je pilným hráčem ve vládě i v parlamentu, což nejde bez krytí zad politickou stranou. Proto se ji polehoučku snaží vyfouknout Stříbrnému a daří se! Když se v roce 1921 ujímá i funkce předsedy vlády, jde o vládu v pořadí již pátou! Trochu moc na dva a půl roku existence republiky, ne? Je těžké zachovat na palubě klid, když je mnoho kormidelníků a jen jedno kormidlo. U vesla to není ono, tam se nikomu nechce, jen tu a tam se najde nějaký ten Rašín… Za necelý rok se ukáže, že držení křesla premiéra i ministra zahraničí je velké sousto i pro Beneše. Vzniká nová vláda, v níž budou i představitelé Pětky v čele s premiérem Antonínem Švehlou.
V parlamentu jako na bojišti
Ovoce svobody ale nechutná všem stejně a zdá se, že ani nevisí pro všechny stejně vysoko. Slepenec nesourodých národních prvků státu způsobil zvláštní stav. V nové republice jsou všechny protirakousky a protimaďarsky buřičské národnostní skupiny, včetně Čechů. A všichni – až na Čechy – si jsou v roce 1925 jisti, že opět žijí v žaláři národů, jen klíče od okovů a cel drží někdo jiný – Češi! Podle toho vypadá i jednání parlamentu. Hned na prvním zasedání 18. prosince se ukázalo, že v sále Rudolfina, kam zástupci lidu přišli vyšňořeni jak na šibřinkový bál, bude veselo. Sociální demokraté na klopách s rudými karafiáty, lidovci s bílými, socialisté nešetří a mají v klopách karafiáty obou barev. Pozadu nezůstali ani živnostníci – vsadili na fialky, zatímco komunisté vyhrožují rudou hvězdou! I Němci jsou jak papoušci. Nacionalisté v klopě s chrpou, kterou členové DNSAP vylepšili svastikou a zástupci agrárního Bund der Landwirte dubovými lístky. Pozadu nezůstávají ani Slováci! Ľuďáci se ozdobili dvouramenným křížem, zástupce Strany rolníků rovnou přišel v zemplínském kroji. No, a konečně agrárníci, aby dokázali, že český sedlák není holá řiť, metali blesky do očí protivníků čtyřlístky z pravého zlata.
S prvním zvoncem jednání zástupců lidu, sedm let svobodného, začíná. Řvaní, třískání do lavic, bušení do čehokoli, včetně vlastních i cizích hýždí, do tváří pak jen cizích. Nadávky, plivance, píšťalky a bombardování protivníků spisy. Těžko může někdo v tom kravále slyšet předsedu vlády, jak apeluje, aby se strany oprostily od záští, že musí potírat šovinismus. „Lid… chce práci, chce mír, chce chleba! Tohoto můžeme dosíci jen snášenlivostí.“ Není slyšet ani slovo, a koho by zajímalo, když probíhá krásný program. Ľuďáci procítěně notují píseň Hej, Slováci s pozměněným refrénem, který útočí na předsedu českých lidovců Švehlu. Němci jako jeden muž pějí, že Deutschland über alles, zatímco komunisté varují, že Poslední bitva vzplála. Jen poslanci vládní koalice si přibližně pamatují, kde sedí, a marně se pokouší všechny přeřvat lyrikou Kde domov můj. Komunisté ruku v ruce s nácky z hitlerovského křídla DNSAP a ľuďáky vítají premiéra mlácením do pultíků vším, co najdou. Ale ani ostatní se nenechají zahanbit. Němci vypískají expředsedu Pozemkového úřadu Viškovského i exministra pošt a železnic Frankeho, že z práce vyhánějí Němce. Poslankyně německých nacionalistů Weberová si po slibu a podání ruky Švehlovi tu svou teatrálně s odporem štítivě otřela kapesníkem. Má to úspěch, čeští poslanci jí dávají co proto. Výtka zástupce německé DNP: „Ale pánové, mírněte se, mluvíte o dámě!“ je odmítnuta z českých poslaneckých lavic voláním: „Jaká dáma, stará čarodějnice je to! Špinavá čarodějnice!“
Skandálem roku 1925 bylo i chování předchozí vlády Všenárodní koalice, kdy si ministři vlády Antonína Švehly den před demisí rozdělili z fondu ministerstva zásobování 23 milionu korun. Pašáci! Jako bychom četli noviny z minulého týdne. Inu, tradice je základ státu!
Košile hnědá, spodky rudé
Švehlova vláda č. 2 padne už po čtyřech měsících. S ohledem na klesající renomé prezidenta T. G. Masaryka není divu, že se tři největší občanské strany dohodly na odstranění Masaryka a jeho nahrazení Švehlou. Převrat připravuje i Jiří Stříbrný, ministr národně socialistické strany, jejímž členem je i Edvard Beneš (!). Plán se provalí spolu s aférou po sokolském sletu v červenci 1926, kdy jsou odhalena jednání Gajdy i Stříbrného se sovětskými činiteli i fašistickým hnutím. Inu, košile hnědá, spodky rudé! Gajda je degradován a vyřazen z armády, Stříbrný vyloučen ze strany. Všesokolský slet v Praze se ale ukázal být demonstrací podpory Masaryka ze strany legionářů, sokolů i občanstva. Dne 27. června tak mohl prezident v prohlášení k lidu odmítnout tvrzení, že pády vlád i jím jmenovaná úřednická jsou krizí demokracie. O rok později v květnu je přese vše TGM zvolen potřetí prezidentem. Odrazem doby je to, že je poprvé zvolen hlasy českých i německých poslanců, ale hlavně fakt, že bez německých hlasů by zvolen nebyl! Větší klid to ale nepřináší. Ve chvíli, kdy v dubnu 1928 v rozhovoru s Karlem Čapkem Masaryk odpovídá: „Ptáte se mne na spor o to mé takzvané levičáctví. Řekl jsem jednou, že vývoj jde nalevo. Opakuju to i dnes, ale užil bych raději slova vpřed jako protikladu k reakci.“
Kalendář událostí roku 1928 listu Prager Tagblatt přináší zprávu o strachu pokrokových lidí z již třetí Švehlovy vlády bez socialistických stran. Většinovou se stává Hlinkova Slovenská ľudová strana a na Slovensku sílí volání po autonomii. V předvečer 10. výročí oslav vzniku republiky přijal Masaryk delegaci socialistického dělnictva a vyzval ke spolupráci dělného lidu. Od února 1929 se stává předsedou vlády František Udržal. Je to desátá vláda během dvanácti let existence. Něco není v pořádku!
V květnu 1927 je Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prezidentem republiky potřetí. Nenajde se nikdo, kdo by měl odvahu jako protikandidát vystoupit. Množí se hlasy o klesající Masarykově popularitě i jeho snaze, „kdy vida nemožnost Benešovy kandidatury, chce vlastním tělem hřáti proň prezidentský stolec ještě tak dlouho, až rány spolupracovníka a důvěrníka (Beneše – poznámka autora) se zahojí a vlny nepopulárnosti opadnou.“ Kandidaturu ale rezolutně odmítl i Antonín Švehla, nominovaný i tlačený agrárníky. Na schůzi agrárníků dal svůj postoj najevo více než důrazně, když prohlásil: „Prezidentem jest a bude T. G. Masaryk. Kdo je proti tomu, zaslouží pár facek a já jsem ochoten mu je sám dát. Na jinou výzvu pouze odsekl: „Neslyšel jsem, že by Masaryk umřel.“
Mění se jen kostýmy a kulisy
Předivo vzájemného odporu dvou největších hráčů politické scény je i v následujících letech složité, ale roli začíná hrát i to, s čím nikdo z pánů nepočítá – věk a zdravotní stav! O prezidentově zdraví si štěbetají vrabci na střechách, ale během roku 1927 se objevují další mementa. Antonína Švehlu zasáhne na odchodu z Hradu tak silný srdeční záchvat, že jej málem nepřežije. V době, kdy je pořádek rozvrácen demonstracemi socanů a komunistů, kteří ženou lumpenproletariát do konfliktu, udeří do základů moci další vážná událost. Zhoršilo se i zdraví Edvarda Beneše. V odpovědi TGM Beneš 20. března potvrzuje, že pocítil plné vyčerpání: „Zdá se mi, že jsme my, co to táhneme od počátku, na tom trochu obdobně, stejně jako Švehla, ačkoli ten to odnáší nejvíce.“
Lékaři konstatují u Beneše vyčerpání, z něj plynoucí poruchy psychiky i celkového zdraví a potvrzují dlouhodobé projevy Meniérovy choroby. Život ohrožující Švehlovy potíže jsou diagnostikovány jako angina pectoris. Jako nemocného sám sebe označí i František Udržal, když odmítá návrhy, aby po případné Švehlově demisi přijal křeslo premiéra. Politická reprezentace tak připomíná spíš lazaret než vládnoucí elitu. Schopnosti konat zbavuje politiky i nepřátelství, hraničící s nenávistí. Bohužel i Masaryk zdá se být čím dál víc vzdálen realitě. Před největší dubnovou protivládní demonstrací, vedenou národními socialisty v čele s Benešem, napíše Masaryk Benešovi neuvěřitelnou zprávu: „Demonstrace dnešní dopadnou dobře… pro Vaše postavení je to dobré.“ Tato úvaha zcela mimo realitu není ještě pointou. Když vyčítal vůdcům sociálních demokratů malou aktivitu, doprovodil to poznámkou, „kde by byli, kdyby zůstali s komunisty pohromadě“. Není divu, nazveme-li situaci volným pádem do levicových vod. Edvard Beneš této linii obětuje veškeré úsilí a schopnosti. Protiváhou je pravicový blok, jehož cílem je eliminace Beneše jako kandidáta na prezidentský úřad, jak si přeje TGM.
Tvrzení redaktora, že viděl, jak lidé na hranicích s Německem čekají válku, odmítl slovy: „Ano, čekají ji, já vím, ale to jsou lidé rozčilení, kteří neznají situaci.“ Na dotaz, zda je přesvědčen, že se svět vyhne válce a znovu nastanou dobré časy, přišla od TGM jasná odpověď: „Rozhodně ano!“ Klidný je v tu chvíli jako jeden z mála, ne-li jediný.
Téhož dne 12. prosince 1933 umírá na srdeční zástavu Švehla, ve kterém Hrad a Edvard Beneš ztrácejí zásadního kritika a odpůrce. Až nyní proniknou k uchu TGM díky Čapkovi některá Švehlova vyjádření a nejsou to slova lichotivá. Přestože se Čapek ani neodvažuje říci všechno, prohlášení Švehly, že „Beneš je neštěstím republiky a jeho politika povede národ do zkázy“, je docela silná káva. Čapkovo prohlášení, že „Masaryk je milý člověk“, Švehla odmítl slovy: „Masaryk je tvrdý člověk! On má milé oči, ale podívejte se na jeho ústa.“ Stejně stručná je i Masarykova odpověď, když se informaci dozvěděl: „Když tvrdý, tak tvrdý!“ pronesl stručně. Je však pravdou, že přes dřívější konflikty a nyní i vyzrazené výroky se Masaryk zachová státnicky a na pohřbu vyjádří všemi způsoby Švehlovi velkou úctu.
Smutná je skutečnost, že naše vyprávění jen potvrzuje, že nic na světě se nemění – jen kostýmy a kulisy! Zvláště v této zemi! Platí to i dnes.
