Jednosměrná cesta mistra Jana Husa do Kostnice se stala začátkem devastace českých zemí
Přesně před 605 lety, tedy 6. července 1415 byl upálen Jan Hus. Kořeny husitských bouří či válek, které zdevastovaly země Koruny české a vrátily je v hospodářském i společenském rozvoji o desítky let zpět, můžeme hledat už v druhé polovině října roku 1414. Tehdy se Mistr Jan Hus vydává dobrovolně na koncil v Konstanz – česky v Kostnici. Historie ukáže, že jeho cesta byla marným pokusem hledání společné řeči v řešení celoevropské společenské krize a reformě západní křesťanské církve. O nutnosti reformy nikdo nepochyboval, ale obě strany svou neochotou učinit formální kompromis bránily dohodě. Základním kamenem úrazu nebyla ani sama reforma, ale její realizace. Radikální Husovy postoje dostaly církev do situace, kdy by souhlasem, že reforma nebude probíhat zvolna a pod její kontrolou, zcela ztratila tvář.
V té době více než deset let sílilo v Praze napětí mezi přívrženci a odpůrci Husových kázání. Mistr Jan Hus byl od roku 1402 správcem a kazatelem v Betlémské kapli na Starém Městě pražském, kde pod vlivem názorů anglického myslitele Johna Wyclifa prosazoval nápravu církve a společnosti podle Božího zákona jako nejvyšší normy křesťanského života obsažené v Písmu svatém. V tom jej podporovala většina českých kolegů na pražské univerzitě. Mistrův názor, že reformu zbohatlé církve by měl uskutečnit panovník, vítal i král Václav IV. a Hus se tak na královském dvoře těšil oblibě. Jeho kázání navštěvovala královna Žofie i množství pražských obyvatel, převážně Čechů. Zato němečtí Mistři a studenti pražského vysokého učení i většina pražských německých měšťanů jeho názory odmítala.
Klíč k záhadě, proč s reformou církve, která by v čase probíhající společenské krize měla vyhovovat všem, souhlasili víceméně jen Češi, je skryt – dnešními slovy – politický marketing. Zprvu totiž velkou část pražských obyvatel problém církevní reformy vůbec nezajímal! Prvním, kdo si uvědomil, že je třeba dát reformnímu proudu nový náboj, byl Jeroným Pražský. Ten, který bude Mistra Jana nakonec následovat až na hranici. Byl to on, kdo mu poradil, aby v kázáních zdůrazňoval, že Češi trpí pod nadvládou německých přistěhovalců. Vytvořil se tím dojem, že církevní reforma přinese automaticky změnu i tohoto stavu. Součástí této politické kampaně bylo vytváření dojmu, že beze změn ve složení městské rady není možná ani změna a náprava církve.
Tři papežové a tři římští králové
Německy mluvící obyvatele pražských měst, kteří vkládali naděje do trvale těsných svazků se Svatou říší římskou, netěšila změna politických poměrů. Cítili měnící se poměr sil ve prospěch českého živlu i na králově dvoře a děsila je vidina, že církev prohlásí Wyclifovy články za kacířské. To by Prahu, jejíž mezinárodní pověst se trvale zhoršovala, uvrhlo do ještě většího hospodářského chaosu. Navíc v době, kdy už neustále se zvyšující daně a devalvace groše budily obavy. S blížícím se církevním koncilem v Pise hrozilo nebezpečí, že němečtí zástupci pražské univerzity nebudou na sněmu hájit královo stanovisko. Václav IV. proto zasáhl zcela nekompromisně, když v lednu 1409 vydal Dekret kutnohorský, jímž změnil poměr hlasů na pražském vysokém učení ve prospěch českých učitelů a studentů. Tím vydal univerzitu plné kontrole Husovy skupiny. Většina německých pedagogů i studujících na protest opustila Prahu a část z nich se podílela na založení univerzity v Lipsku. Pražská univerzita tím ztratila hodně ze své dosavadní prestiže a odpůrci králova rozhodnutí po Evropě rozšiřovali zprávy, že král Václav podporuje wyclifsko-husitské kacířství, neodpovídající křesťanskému učení. Ten měl ale na evropské scéně momentálně příjemnější starosti.
Po deseti letech od chvíle, kdy byl kurfiřty potupně zbaven římského trůnu, se příroda zasadila v prospěch lucemburské dynastie. V roce 1410 umírá Václavův rival, římský král Ruprecht III. Falcký a Lucemburkové cítí možnost získat zpátky vládu Svaté říše římské. Jejich jednota je ale ta tam a místo spojenectví začali soupeřit. Nejprve menšina kurfiřtů zvolila do čela říše Zikmunda, ale vzápětí se volba opakuje a pět kurfiřtů volí za římského krále moravského markraběte Jošta. K tomu je třeba vzít na vědomí, že Václav IV. se římského královského důstojenství po svém odvolání v roce 1400 nikdy nevzdal!
To Evropa dosud nezažila! Má tři papeže, ale i tři římské krále – ke všemu z jednoho rodu. Situaci zjednodušil Jošt, když o rok později v lednu 1411 v Brně zemřel. Bylo to poprvé, kdy věci nekomplikoval, jak bylo vždy jeho zvykem. Škoda že se toho nedožil!
Mimořádně úspěšný koncil a velký Zikmundův triumf
Také Václavovi ubývaly fyzické síly, nejezdil už na Žebrák, Točník či Křivoklát a na Karlštejně byl naposledy v roce 1412. V nynějším Krčském lese blízko pražských hradeb si dal vystavět Nový hrad. Důvěrný spis králova osobního lékaře prozrazuje, že Václav je v jednapadesáti impotentní a naděje na dědice se definitivně zhroutila. To otevírá cestu na český trůn mladšímu a dynamičtějšímu Zikmundovi. Václav se rozhodl ustoupit a souhlasí, aby vládu v říši vykonával Zikmund, zatímco Václav si ponechá vládu v Čechách. Když Zikmund roku 1414 v Cáchách přijal korunu římského krále, čas se vrátil do roku 1400 a Lucemburkové jsou zpátky na koni!
Vzhledem k dohodě Zikmund jako uherský a římský král českou budoucnost nijak neřešil. Nechtěl opakovat bratrovu chybu a zavřít se do české kotliny. Jako římský král považoval za důležitější řešení otázek, které znepokojovaly západní křesťanstvo – reformu církve a odstranění trojpapežství. Právě jeho zásluhou byl do Konstanz – česky Kostnice – na břehu Bodamského jezera, svolán reformní církevní koncil, který měl problémy řešit. Sněm zasedal od listopadu 1414 do jara 1418 a posuzoval i oprávněnost Husových názorů. Ten se do Kostnice vypravil dobrovolně a jeho cesta vedla i územím Nových Čech, které vybudoval Zikmundův otec Karel IV. Na území sahajícím od hranic zemí Koruny české k branám Norimberka strávil Hus jednu noc v Sulzbachu, jak dodnes dokládá pamětní deska domu na náměstí.
Po příchodu do Kostnice se Hus ubytoval v domě dnes nesoucím jeho jméno, stejně jako ulice vedoucí celým středem města. Ještě před Zikmundovým příjezdem byl ale Hus zatčen a uvězněn. Zikmund jako římský král mu přesto vymohl trojí veřejné slyšení, což bylo v případě osoby podezřelé z kacířství něco nevídaného. Hus ale odmítl své názory odvolat a byl odsouzen k smrti upálením. Zemřel 6. července 1415 na hranici za hradbami města a jeho popel byl vsypán do jezera. O jedenáct měsíců později byl na stejném místě upálen i Mistr Jeroným Pražský, nejvěrnější z Husových souputníků. Dnes místo připomíná uprostřed klidné činžovní čtvrti poměrně velký památník zvaný Husův kámen. Kostnický koncil je v očích generací českých dítek vnímán jako cosi strašlivého a Zikmund – liška ryšavá – jako Husův proradný vrah. Podivuhodné je, že o něm školní dějepis mluví jako o Němci, ale jeho otec Karel IV. je největším českým panovníkem… Děje se tak ve chvíli, vnímáme-li události mytickou českou optikou. Z pohledu objektivní historie byl koncil díky Zikmundově diplomacii mimořádně úspěšný. Přiměl k abdikaci všechny tři papeže a zvolil nového jediného Svatého otce Martina V. Rozhodl také, že církev bude reformována, i když pod dohledem jí určených institucí. Završení kostnického koncilu se stalo Zikmundovým triumfem a celá Evropa v něm viděla nového Šalamouna či Justiniána i pokračovatele Karla IV. Splnil tak svůj cíl a vrátil Lucemburkům ztracenou moc a slávu!
Zato v zemích Koruny české začaly věci jít – cyklisticky řečeno – na volnoběh. Král Václav IV. čím dál tím více pouze přihlížel, jak se nálady společnosti radikalizují a jemu se události vymykají z rukou. Zmíněné upálení Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského potvrdilo pověst českých zemí jako kacířské země. Obrany pověsti země se ujala česká a moravská šlechta sympatizující s Husovými názory a král jí nechal volné pole. Nepotrestal ani vzpouru vratislavských (roz. wroclavských) měšťanů, kteří v červenci 1418 svrhli z oken radnice řádně zvolenou městskou radu a pobili její členy. Pro pozdější vyvraždění pražské městské Nové radnice to byl názorný příklad postupu.
Fanatismus ve jménu „pravdy“
Husova podzimní cesta 1414 byla začátkem času běsů. Slyšení – kterých se mu dostalo – nebyla úspěšná proto, že Hus v radikálním přesvědčení o své jediné správné cestě nebyl schopen hledat kompromisní řešení. To vyhrotilo konflikt až k fanatismu jeho stoupenců. Husité se stali postrachem Evropy, ale nebylo, čím se chlubit. V mnoha bitvách vítězili – až do 30. května 1434 u Lipan. Kdo v bitvách nikdy nezvítězil, byla právě Pravda, o níž mělo jít. Ta zvítězila až v Basileji díky kompromisu obou stran a podpisům takzvaných basilejských kompaktát. Dohod, k nimž možná mohlo a mělo dojít už v Kostnici, kam se Mistr Jan Hus vydal koncem října 1414. Obě města a události dělí 156 km, 20 let a desetitisíce mrtvých, kteří všichni měli pravdu.
