Bouřlivý říjen 1918: Jak vzniklo Německé Rakousko a málem nevzniklo Československo
Vznik Československa v podobě, v níž existovalo s proměnami dalších 75 let, nebyl neměnnou konstantou hladkého vývoje konce 1. světové války. Týden před tím, než v Praze – díky mylnému výkladu Andrássyho nóty – vypuká spontánně převrat a čeští politici improvizacemi dohánějí dějiny, ustavují němečtí poslanci rakouské Říšské rady 21. října 1918 Prozatímní národní shromáždění ve Vídni a volí pro nově vzniklou zemi název Německé Rakousko. Následně odmítají monarchistické zřízení a prohlašují stát za republiku s cílem spojit jej s Německou říší v hranicích všech oblastí Předlitavska, v nichž má převahu německy hovořící obyvatelstvo. Jde o velké pohraniční oblasti českých zemí i o městské exklávy Brno, Olomouc a Jihlavu. Z toho titulu již 21. října 1918 němečtí poslanci z českých zemí odmítají vznik samostatného Československa a dávají najevo úmysl země podle jazykového klíče rozdělit a jejich německou část připojit k Německému Rakousku. Až o týden později 28. října 1918 vyhlašují Češi a Slováci vznik Československa.
„Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Nejprve vyjmi ze svého oka trám a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (cit. Bible: Matouš 7,3.5). Snad slovesně ne zcela přesně, tím přesněji obsahem vyjadřuje citát z Matoušova evangelia pohled, jakým vidí lid české kotliny své dějiny. Jednou z jeho základních vlastností je tendence svádět neúspěchy a porážky na čísi zradu či na nepřízeň osudu. Jsme na prahu 101. výročí zrodu moderního českého státu v přibližných hranicích toho, co je historicky nazýváno země Koruny české. Tlaky, které geografické zemětřesení let 1918 a 1919 uvedly do pohybu, byly ryze politické, proto ve chvíli vzniku nových států nebyl brán zřetel na tehdejší dějinnou, jazykovou a kulturní realitu.
Výsledky, které máme za historickou pravdu tvrdosti a pevnosti žuly či ocele, byly ve skutečnosti stejně křehkou substancí jako písek za přílivu. Tím více, že tyto vlny byly proměnlivé dle potřeb vítězů a mnohdy závisely i na osobní libovůli jednotlivců, kteří se prosadili na místa soudců dějin. Často přitom jejich vize nesahaly dál než na horizonty jejich životů a tím méně byly prosty pomsty, satisfakce a egoismu těch společenství, která zastupovali. Dnešní ohlédnutí Zpětného zrcátka není úvahou charakteru – co by, kdyby – jen ukazuje na křehkost tehdejšího vývoje, kdy chyběly mnohdy jen milimetry, aby se věci měly zcela jinak.
Rozbití monarchie jako hlavní politický program
Vítězné státy Dohody s rozpadem Rakouska-Uherska ještě ani v závěru války nijak zvlášť nepočítaly, stejně jako pozdější hlavní iniciátor rozpadu – Tomáš Garrigue Masaryk. Až vstup USA do války koncem roku 1917 a zásadní vliv, který americká strana získala, situaci mění a objevují se první úvahy o možném rozpadu monarchie na takzvané národní státy. Přesto se v celé řadě prohlášení představitelů Dohody, včetně „14 bodů prezidenta USA Woodrowa Wilsona“ z 8. ledna 1918 požadavky na vznik nových států ve střední Evropě neobjevují. Mluví se jen o obnovení Polska, ale ani jeho eventuální hranice nejsou určeny.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
