Brutální jatka v režii Koněva: V říjnu a listopadu 1956 v Maďarsku prohrál Západ poslední bitvu o svobodu
Dne 23. října 1956 bylo úterý. Pokojnou budapešťskou demonstraci změnili maďarští komunisti v masakr netušených rozměrů. Střelba odstřelovačů ze zálohy střech do neozbrojeného davu vyvolala nenávist, která přerostla v občanskou válku, do níž vzápětí silou dobývání Berlína 1945 vstoupila Rudá armáda. Během krvavých bojů a zuřivého odporu se povstalcům 30. října podařilo sovětské divize vytlačit z města. Nakonec bylo povstání rozdrceno silou pětatřiceti tisíc plně vyzbrojených mužů, 1200 tanků a neznámého počtu bombardérů a stíhaček, které město bombardovaly až do 10. listopadu. Šlo o bezprecedentní útok na suverénní stát, proti kterému byla invaze do Československa v roce 1968 klukovským poštuchováním.
Premiér Maďarska Imre Nagy, poradce Miklós Gimes a ministr obrany Pál Maléter byli 16. června 1958 oběšeni, jejich těla vhozena do hromadného hrobu, další členové vlády byli řadu let žalářováni. Desetitisíce bezejmenných povstalců zmizely také. Ještě v létě 1957, kdy bylo Zpětné zrcátko v Budapešti na prázdninách, vypadalo město jako Berlín po válce. Je třeba připomenout ta jatka pár dní po diskuzích o vhodnosti či nevhodnosti sochy maršála Koněva v Praze. Koněv byl totiž scénáristou a režisérem těch jatek.
Poklidnou demonstraci rozstříleli ostřelovači
Čeho se tehdy dopustili občané Maďarska, že si zasloužili takovou krvavou lázeň? Již léto roku 1953 zastihlo sovětskou zónu Německa na pokraji hladomoru, zatímco tři západní sektory se nadechovaly k jevu nazvanému později Hospodářský zázrak. Ani rok 1956 nezastihl komunistické satelity v dobré kondici, což Československo zaznamenalo v podobě vzbouření s jepičím životem v Plzni po měnové reformě v roce 1953. Větší historické tradice i hrdost spolu s bídou na trhu vyvolaly v roce 1956 povstání v Poznani, jehož dozvuky byly i jedním z důvodů poklidné budapešťské demonstrace 23. října, na níž asi 200 tisíc lidí vyjádřilo podporu změnám v Polsku. Za volání požadavků odchodu sovětských vojsk, svobodných voleb, zrušení cenzury, vytvoření nové vlády a za vykřikování hesel „Maďaři, pojďte s námi! – Rusové, táhněte domů!“ se demonstranti přesunuli před parlament. Mezitím na Hősök tere došlo ke svržení 25 m vysoké sochy Stalina. Druhým motivem byl takzvaný pochod hladu matek reagující na katastrofální nedostatek základních potravin.
Zákeřná střelba odstřelovačů, skrytých na střechách, do bezbranného davu vyvolala násilí v ulicích a na stranu povstalců se začaly přidávat i policejní a armádní jednotky. Na rozkaz sovětského ministra obrany vstoupila 24. října ve dvě hodiny ráno sovětská vojska do Budapešti. Tanky T-34 v bojových formacích projížděly městem a střílely do všeho, co se pohnulo. Maďaři se bránili vším možným a nejúčinnější zbraní proti sovětským tankům se staly Molotovovy koktejly. Proti obří demonstraci volající po pádu bolševické vlády opět zahájí ze střech příslušníci tajné policie palbu do bezbranného davu. Na místě zemřelo více než 200 lidí, včetně žen a dětí, zraněno bylo více než 300 lidí. Šlo o provokaci tajné policie, která byla příčinou dalšího krveprolití. Když z župních měst dorazily informace o podobném scénáři, začal hon na členy tajné policie, jejich následné lynčování a mučení. Každý příslušník tajné policie, který byl povstalci chycen, byl zabit, většinou pověšením na lampu veřejného osvětlení.
Maďarsko bylo vyměněno za Egypt
Během 30. října se sovětské jednotky stahují z Budapešti, ale sovětské velení tajně připravuje velký útok. Maďarsko v reakci na to naléhá na zákrok OSN a 1. listopadu 1956 vyhlašuje neutralitu Maďarska i vystoupení z Varšavské smlouvy. Bez ohledu na to je za úsvitu 4. listopadu zahájena sovětská ofenzíva. Zuřivé boje pokračují v Budapešti i dalších městech asi týden. Proreformní vláda a povstalecké jednotky pod tlakem ustupují do města Pécs, poslední bašty odporu. Vůdce kolaborantů János Kádár přijíždí 7. listopadu v čele promoskevské vlády na sovětských tancích do Budapešti. Houževnaté boje Maďarů trvají až do 10. či 11. listopadu 1956.
Mezinárodní situace však byla na straně Sovětů, a to i díky Suezské krizi, při níž došlo k intervenci vojsk Spojeného království, Francie a Izraele do Egypta, podporovaného Sovětským svazem. Ten byl ochoten zůstat pasivní na Blízkém východě, pokud Západ nezasáhne do vývoje v Maďarsku. Taková dohoda byla uzavřena 30. října, Maďarsko bylo vyměněno za Egypt.
I přesto se Maďaři odmítali vzdát. Jako odvetu za zápalné láhve povstalců sovětské pancéřové jednotky rovnaly se zemí domy, z nichž docházelo k útokům. Rusové pustošili celé čtvrti, o kterých se domnívali, že se tam skrývají povstalci. Tímto způsobem byly zničeny stovky domů, především v dělnických čtvrtích. K dobytí Budapešti musela sovětská vojska nasadit i nejmodernější proudové stíhačky MIG-15. Nikoliv náhodou to věrně připomínalo srovnání Varšavy vojsky SS v odvetě za Varšavské povstání 1944. Celkový počet obětí povstání nelze přesně vyčíslit, ale jde přinejmenším o tisíce až desetitisíce a další stovky až tisíce byly následně mučeny a popraveny s příchodem normalizace. Dne 22. listopadu 1956 je také premiér Imre Nagy pomocí lsti vylákán z jugoslávského velvyslanectví, zatčen sovětskými orgány a později popraven. S příchodem návratu komunistického režimu dojde k emigraci 200 až 300 tisíců Maďarů.
Lháře lze nahradit volbou, komouše a jejich tanky ne
Trvalo jedenatřicet let od popravy, než se 16. června 1989 v Budapešti na náměstí Hrdinů konal za účasti 300 tisíc lidí pohřeb Imre Nagyho a ostatních zavražděných vůdců. János Kádár zemřel 6. července 1989 – ve stejný den, kdy byl rehabilitován Imre Nagy, kterého Kádár nechal v roce 1958 popravit. Ve chvíli, kdy maďarský Nejvyšší soud oznamoval rehabilitaci Nagye, vstoupil do místnosti neznámý muž a řekl: „Kádár je mrtvý!“
V roce 1968 se můj otec dostal ve Francii během služební cesty do debaty o tamní politice. „Budeme volit komunisty, slibují dobré věci!“ říkali jeho francouzští partneři.
„Proč, proboha? Nevidíte, jak jsme dopadli?“ ptal se otec.
„Tak je příště už nezvolíme! Tak se na to musí!“ byli Frantíci s problémem hotovi na to šup.
„Neměl jsem sílu jim říci, že v první řadě už nikdy volit nebudou. Krysa nikdy nepustí kořist, kterou už drží za krk, i kdyby měla sama chcípnout. Je to její přirozenost,“ dopověděl můj otec příběh.
Dívejte se, kdo se s kým spřáhne. Lháře lze nahradit volbou, komouše a jejich tanky ne. Poznali to Maďaři, o tři roky dříve Němci, my v Plzni a potom i Poláci a my zase v roce 1968, 1969… Poláci v roce 1981… a to je pořád řeč jen o Evropě. Na okraji Prahy stály tanky i v roce 1989… Na volby lze nadávat a nechodit k nim. I v roce 1989 to byla volba. Volba svobody na volby nadávat a nechodit k nim. Je to ale nebezpečná a hloupá hra. S krysami ani s potkany si nezahrávejte – právě zahnáni do kouta jsou nejnebezpečnější.
