Zrod Československa: Němce srovnala armáda, majitelé přišli o půdu a Karlův most málem o sochy
Když prezident USA Woodrow Wilson pronesl 18. října 1918 slova: „Vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný, že Československá národní rada je de facto válčící vláda,“ otevřel českým romantikům, buditelům, vlastencům a politikům nejen bránu ke svobodě, ale také k zodpovědnosti. Nikdo z jásajících v tu chvíli ale netuší, co dokořán otevřená brána přinese. Jako když dáte dítěti do rukou sirky, aby si rozsvítilo.
Prezident Wilson svými slovy ukončil pokusy císaře Karla I. skončit separátním mírem válku a zahájit reformy říše, ale i kroky frakcí českého národního odboje, mnohdy sledující protichůdné cíle. Roli hrály v chaosu doby zájmy vítězných velmocí i vliv bolševismu skrytého za frázemi o sociální ochraně práv nemajetných. Platilo to pro plíživou bolševizaci československých legií v Rusku, stejně jako pro zrudnutí společnosti v Rakousku, Maďarsku i Německu jako příčinu zrodu podmínek příští světové války.
Pozadu nezůstala ani česká levice, dosud jen sledující dění. Jisti si již bezpečností, zakládají zdejší kryptobolševici 6. září 1918 Socialistickou radu s cílem ukrást Národnímu výboru československé vítězství. Socialistická rada vyhlašuje na 14. října generální stávku jako protest proti válce a vývozu potravin. To brzo! Někde během stávky dojde i k vyhlášení Československa, ale politické strany chápou, která bije, a kroky Socialistické rady odmítnou. Trio Masaryk, Beneš a Štefánik zrychlí krok a v den generální stávky prohlásí Československou národní radu v Paříži za Prozatímní československou vládu s předsedou a ministrem financí Masarykem, ministrem zahraničí Benešem a ministrem války Štefánikem. Již 18. října adresuje tato vláda prezidentu Wilsonovi takzvanou Washingtonskou deklaraci, v níž vyhlašuje nezávislost. Nic na tom nezmění císařův manifest ze 16. října, v němž Karel I. ohlásil federalizaci Rakouska, ani nóta hraběte Gyuly Andrássyho, rakouského ministra zahraničí ze dne 27. října 1918, v níž deklaruje ochotu habsburské monarchie zahájit s Dohodou jednání o příměří.
Jak národní bard jen o chlup unikl lynči
Zatímco politici nótě nevěnují pozornost, obyvatelstvo Prahy se po jejím zveřejnění v Národní politice srocuje a odstraňuje symboly říše, neboť si nótu vyložilo jako rakouskou kapitulaci. V nástěnce deníku na Václavském náměstí visí přitom cedulka s jediným vytištěným slovem: Příměří! Pod ním je pak narychlo, nedbale a ve spěchu připsáno rukou: Podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli! Nijak se neliší od často užívaných tabulek na dveřích hokynářství: Přijdu hned!
Situace se rychle ujímají ti, kteří nejsou v exilu, nebo ti, kteří neodjeli do Ženevy na jednání obou křídel odboje. Objevuje se fenomén a pozdější kult – Muži 28. října, kteří se chopí moci, doslova ležící na ulici. Lid se učí nazpaměť jména Alois Rašín, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup a Vavro Šrobár. První z nich Antonín Švehla sepíše doma přes noc ústavu, která ruší šlechtické tituly a znárodňuje majetek šlechty i církve. To aby republika měla něco do začátku! A také je zavedena osmihodinová pracovní doba. To aby lid měl radost! Předsedou vlády je jmenován Karel Kramář.
Když je 28. října 1918 v Praze vyhlášena Československá republika, národ jásá, pln jistoty, že zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. Však to znáte! Jásající dav se valí Václavským náměstím pln štěstí z nabyté svobody až do chvíle, kdy z cizáckého jha osvobození Čechové zahlédnou na kraji chodníku muže s „židovským ksichtem“. Starého psa ani mladý národ novým kouskům nenaučíš! Však národ nezapomněl památky české panny Anežky Hrůzové! Nadšení davu se obratem mění ve spravedlivou nenávist vůči Židákovi a schyluje se k lynči! „Lidičky, nebijte mne, já nejsem Žid, já jsem Karel Hašler,“ volá bard českého lidu a autor písní Hoši od Zborova, Legionáři jdou, Naše zlatá republika, Sibiřská stráž ve snaze zachránit si život. Dav se naštěstí opět změní v národ, propuká v jásot a milovaného barda Hašlera – ještě před chvílí smradlavého Židáka – odnese na ramenou až ke Zlaté kapličce. Zanedlouho už se z balkonu nese Ferdinandovou – promiňte, teď už Národní třídou – zvučný umělcův hlas deklamující: „Ó, Němče, ode všech národů proklatý, dnes jest hodina pomsty, hodina odplaty!“
Mezi přihlížejícími není oka, jež by zůstalo suché. Kdo by to do toho kluka židáckýho řekl, že? Ach, ta naše písnička česká – ta je tak hezká, tak hezká…
Sochy na Karlově mostě zachránila armáda
S narůstající jistotou svobody narůstá i fanatismus subjektu, který bývá proměnlivě – jak se komu a kdy hodí – označován jako lid, národ, dav, ulice či lůza. Není řízen rozumem, ale psychózou masy, které stačí jiskra, aby zažehla plamen. Tou jiskrou může být i pouhá touha vstoupit do dějin, zakrýt předešlá selhání nebo si pošimrat vlastní ego. Jiskra vyhasne spolu s vyprcháním posledních endorfinů či zbytkového alkoholu v krvi, ale následky trvají i stovky let. Často tyto činy přijdou politikům vhod, když za ně jiní s pomocí anonymního davu udělají špinavou práci.
Takovým činem bylo i vandalské stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Vztyčen jako projev díků Panně Marii za záchranu Prahy před Švédy na podzim 1648, stál od roku 1915 na náměstí spolu s pomníkem Jana Husa, aniž by komukoli vadil. Nechvalně známým strůjcem aktu se stane Franta Sauer, anarchista a výtržník, který by dnes měl společenský statut celebrity. Stržení sloupu není činem okamžiku a emocí. Franta Sauer čin pečlivě připravil a kryl se záštitou České strany národně sociální a Československé sociálně demokratické strany dělnické, když ráno 3. listopadu předal veliteli hasičů Josefu Hodanovi údajný příkaz Václava Klofáče a Karla Kramáře ke stržení Mariánského sloupu.
Akce je plánována, aby vyvrcholila ve chvíli, kdy se budou přes Staroměstské náměstí vracet účastníci tábora lidu, pořádaného národními socialisty a sociálními demokraty k výročí bitvy na Bílé Hoře. Na Frantu stojícího u sloupu s lanem omotaným kolem hlavice křičí smluvený kumpán v čele průvodu: „Jen ho sejmi!“ Lidé se srocují, ale když se už chystají akci spustit, objeví se jiný dav, který chce svržení zabránit. Do vzniklé rvačky zasáhnou četníci, ale stržení sloupu se zabránit nepodaří. Poté dav vyrazí ke Karlovu mostu, aby strhl i jeho sochy a naházel je do Vltavy. Tam ale již zasáhne armáda. Národní výbor nazítří vandalský zločin odsoudí a vydá zákaz ničení pomníků.
Armáda se s tím v Sudetech nepárala
„Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás,“ prohlásí Tomáš G. Masaryk. Smutné, ale signifikantní. To již není Masaryk z času hilsneriády, to mluví politik. Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka – bývá vlevo dole – v knize Budování státu v roce 1933 hodnotil událost takto: „Lid upřímně pokládal stržení Mariánského sloupu za nezbytný výkon národní hrdosti. Mýlil se v historických faktech, domnívaje se, že sloup byl postaven na oslavu vítězství nad Čechy na Bílé hoře. Sloup byl vztyčen teprve o třicet let později na paměť uhájení Prahy před Švédy. Ale je pravděpodobno, že i kdyby to byl věděl, lid by se sotva zarazil před tak jemným rozdílem: ať tomu bylo před třemi sty lety tak či onak, sloup byl pokládán za znamení hanby a za symbol Rakouska a násilné církve. V jistém smyslu měl lid pravdu i historicky – obhájení Prahy před Švédy znamenalo dokonání a zabezpečení protireformace a zajištění kořisti v Čechách. Ano, stává se, že český lid upřímně staví pomníky národní hrdosti, aby je po čase se stejnou hrdostí strhával. Mýlí se při tom jak v historických faktech, tak v odhadu své budoucnosti.
Rozbili jsme žalář národů. Máme vlastní český stát, právo, hranice a vůbec…! Pravda, víc než polovina jeho obyvatel není české národnosti. Ale to se poddá! Zdá se ale, že vánek svobody nehřeje všude všechny stejně. Již 21. října 1918 učinili němečtí poslanci Říšské rady oprávněný a českou stranou s obavami očekávaný krok. Prohlásí se členy Provizorního národního shromáždění a 12. listopadu provincie Deutschböhmen, Böhmerwaldgau, Sudetenland a Deutschmähren nejen za nezávislé na vzniklém Československu, ale naopak přičleněné k Německému Rakousku. Proč ne, že? Je to v té chvíli stejně legální nebo stejně málo legální jako vyhlášení Československé republiky.
Proč ne? Protože! Na české politické scéně je oheň na střeše, a když československá armáda ona území nekompromisně obsadí, je oheň na střechách nejen obrazně. Civilní německé obyvatelstvo se odmítá podvolit, československá armáda zase povolit. Věci dojdou tak daleko, že řada měst je obsazena až výhružkou jejich dělostřeleckého bombardování a rebelové odzbrojováni za hrozby braní rukojmích z řad civilního obyvatelstva. Na účtu první republiky je prvních 20 mrtvých. Střílí se v Teplicích, Kadani, Mostě, Chebu, Kaplicích, stejně jako v Šumperku, Novém Jičíně a městech jižní Moravy. Stojí za povšimnutí, že v názvech území, která se odtrhla, jsou pojmy Böhmen i Mähren ponechány. Ministerstvo vnitra obnovené ČSR je později – v roce 1945 – důslednější a slovo Sudety zakáže zákonem.
Na sklonku občanské války
Způsob, jakým nová vláda zasáhla proti občanům, pro ni nebyl nejlepším vysvědčením. Stát vzniklý na principu boje za právo národů na svobodu a sebeurčení popřel svou ideu ve chvíli svého zrodu. I Češi dál utahují šrouby všemi možnými způsoby. Platí jen Československou republikou okolkované bankovky, což vede k totální devalvaci úspor bohaté, německy mluvící buržoazie. Jsou zadržovány transporty základních potravin a uhlí do okupovaných oblastí. Schyluje se k fatálnímu střetu. Když ani prohlášení Národního shromáždění Německého Rakouska 4. března 1919 nebere česká strana na vědomí, vypuká na území Sudet povstání neozbrojeného obyvatelstva. Již po poledni je vzpoura krvavě potlačena. Výsledkem je osmapadesát mrtvých, z toho dvacet žen a dívek, osmdesátiletý stařec a tři kluci ve věku jedenáct, třináct a čtrnáct let! Takový pěkný neúspěch, dalo by se říci. Bude to trvat jen dvacet let, než nám bude předložen protiúčet…
Politici a dějepisci události a postup vlády připisují obavám o osud státu v jeho počáteční křehkosti. Nemělo ale právo na obavy o osud i Rakousko-Uhersko během války? Úvahy o národním charakteru bývají obvykle odmítány. Připusťme, že určitý modus agendi společnosti se stejnými etnickými a kulturními kořeny lze nalézt. Existují totiž dvě pěkně hnusná úsloví o českém charakteru. To první přirovnává Čechy k cyklistům – směrem dolů šlapou, směrem vzhůru se hrbí. Druhé pak říká, že český sedlák se před kočárem klaní, ale za kočárem hrozí. Přísloví i bonmoty mají vždy přidanou hodnotu sarkasmu a zjednodušení, ale přístup Čechů k poraženým Němcům není nijak velkorysý. Je odmítnuto vytvoření autonomních jazykových území a nejsou dodrženy ani sliby o vnitřním uspořádání ČSR, k nimž se republika zavázala ve smlouvách z Ženevy, Paříže, Versailles, Saint Germaine a Trianonu. Děje se tak přes opakované výzvy i intervence spojenců k nápravě dalších dvacet let. Z miláčka Dohody se stává enfant terrible, s nímž si patroni nevědí rady.
Přesto si Češi prosadí svou a Ústava republiky československé je 2. března 1920 schválena jako první z ústav nově vzniklých států. Jak opojně to zní zjara 1920, kdy bez hrozby habsburské knuty si národ český může zvolit své zástupce. Skutečnost je ale jiná! Slovní urážky, nadávky, výjimečné nejsou ani facky a rány pěstí, taková je předvolební kampaň ve svobodném Československu. Lidové noviny ze 17. dubna reportují o holích v rukou účastníků předvolebních debat: „Jako by se rozlil smrdutý močál po celé republice, takový dojem činí agitace stran k prvním volbám do československého parlamentu. Tolik sprostoty, štvaní a lží, lží, hlavně lží.“ Tak začíná hlavní komentář k aktuálním událostem. Za osmnáct měsíců již druhá vláda. A nebude to lepší! Ta nová, Tusarova, po volbách vydrží s křečí také jen pár měsíců. K čemu je pak prvenství v závodě o nejrychlejší ústavu?
Pozemková reforma – do hezkých slov maskovaná krádež
Jedním z prvních zákonů je zavedení vlastní měny 25. února 1919. Díky plánu Aloise Rašína jsou mezi 3. až 19. březnem 1919 bleskově staženy a okolkovány rakousko-uherské bankovky a do července 1920 měněny za československé státovky, až v roce 1927 přichází do oběhu i první bankovka v hodnotě 20,- Kčs. Druhým krokem zajištění ekonomiky je pozemková reforma, která má rozdělit velké soukromé pozemky, jinými slovy – ukrást je ve prospěch eráru. Reforma v roce 1919 je pouhým začátkem, protože hlavní vlna vyvlastnění přijde roku 1923, kdy se erár již cítí silnější v kramflecích. Pozemky jsou sice majitelům zaplaceny – na rozdíl od komunistické velkoloupeže o čtyřicet let později – ale za cenu, kterou určuje stát, tedy kupující. To se nám kupuje – řekl by feldkurát Katz – když nám do ceny nemluví!
Politici se rázně zbavili opozice nejen z pohledu moci exekutivní, ale i ekonomické. Po ztrátě titulů a práva jejich používání byla tak pozemková reforma dalším zářezem šlechty. Po válce patří dvěma tisícům rodin třetina půdy. V republikánské demokracii je ale nositelem moci lid a lid považuje daný poměr majetku za nevhodný. Lid půdu potřebuje, a tak to zaplatí ti dosavadní, nejvíc Schwarzenbergové a Lichtenštejnové. Ostatně, jsou to Němci! A určitě to uloupili po Bílé hoře! Mají německá jména a to se neodpouští! Nikdo nevnímá, jak se prostor socializuje v době, kdy exportním artiklem největšího zla dějin – bolševického Ruska – je socialistická revoluce.
Republika si upevňuje pozici řadou smluv, kterými připojuje k hranicím zemí Koruny české i území, jejichž připojení je historicky diskutabilní, ale užitečné a vhodné. Po podepsání smlouvy a někdy i předem vstupuje na dotyčná území československá armáda a to, že je v místě vyhlášen výjimečný stav, není ničí výjimečným.
Získání svobody chutná, její držení ještě víc. Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Dějiny ještě neskončily.
(text obsahuje fragmenty autorovi knihy Lví silou, vzletem sokolím)
