100 let prohibice: Ušlechtilý pokus abstinentů vedl jen k cestě do pekel a zničil důvěru v právní stát

Vážné problémy amerických osadníků s pitím si britská koloniální správa uvědomovala již o dvě století dříve, hojné popíjení brandy a rumu v Georgii měl roku 1770 vyřešit zákaz dovozu lihu a lihových nápojů. Vydržel třináct let. Domácí palírny tehdy provozovali i otcové amerického národa George Washington a Thomas Jefferson. Doktor Benjamin Rush, ministr zdravotnictví v době bojů o nezávislost, marně brojil proti pálenkám – aniž by omezoval konzumaci piva či vína.

Počátkem 19. století už alkoholismus působil vážné společenské problémy, konzumace lihu se během krátké doby zvýšila o dvě třetiny. Zvláště na západní výspě křesťanské civilizace rostly výčepy a putyky jako houby po dešti. Byl nejvyšší čas zasáhnout. Zlepšující se zásobování armády zdravotně nezávadnou vodou umožnilo snížit dávky sterilní a dezinfikující bourbon vojákům a vedlo k zákazu prodeje alkoholu v armádních objektech. Abraham Lincoln sice také brojil proti špiritusníkům, ale zároveň se přimlouval za „trochu medu“ a „morální podporu“ či pochopení pro dlouholeté pijany.

Za nejvážnější nešvary platilo zbídačení širokých vrstev a domácí násilí, včetně znásilňování žen i dětí, proto se k tažení proti alkoholu šikovaly ženské spolky. Později začaly požadovat také hlasovací právo, bez legislativních změn se totiž evidentně nemohlo nic podstatného změnit.

První zákazy alkoholu, vyhlášené ve státě Maine roku 1851, sice inspirovaly občany Oregonu, Minnesoty, Rhode Islandu, Massachusetts a Vermontu, ale většinou neměly dlouhou platnost. Odpor budil jejich nesoulad s Ústavou USA, jedna z revolt proti prohibici v oregonském Portlandu skončila smrtelným zraněním – a navíc předpisy stejně kdekdo obcházel. Třeba jistý podnik v Massachusetts místo prodeje alkoholu prodával lístky na předvedení pruhovaného vepře – s bezplatným občerstvením…

Nečekaný směr, spojení potírání opilosti s tažením proti přistěhovalcům, nabralo abstinentské hnutí v roce 1893 založením Ligy proti výčepům. Dosud převážně ženské aktivistky v ní zastínili muži v čele s výmluvným Waynem Wheelerem. Odpor k alkoholu získal v dětství, když jej na rodinné farmě ztloukl opilý námezdní dělník. Imigranti soustřeďující se ve velkoměstech byli obviňováni z podkopávání veřejné morálky: Italové pro zálibu ve víně, Němci a Slované pro závislost na svém pivu a pochybných destilátech, Irové pro to, že sáli whiskey snad už v mateřském mléce. Přesto se lize podařilo prosadit pouze dílčí omezení a jen v některých částech Ohia.

Obilí z láhve na talíř!

Zásadní obrat v přístupu zákonodárců znamenal vstup Spojených států do první světové války. Amerika vyhlásila 6. dubna 1917 válečný stav nejen Německu, ale – s přispěním Wheelerovy ligy a protestantských lobbistů – také domácím pivovarníkům převážně německého původu. Do hledáčku se dostaly i palírny, ječmene a žita bylo přece potřeba k výživě obyvatelstva a Amerických expedičních sil (AEF).

První krok měl podobu souhlasu Kongresu s prohibicí po dobu trvání války. Úspěchem povzbuzení aktivisté následně požadovali nejpevnější možné zakotvení zákazu alkoholu, samostatným dodatkem k americké ústavě – teprve osmnáctým za jedno a čtvrt století existence USA. V srpnu 1917 jej Senát schválil 65 hlasy ku dvaceti, Sněmovna reprezentantů pak poměrem 282:128, návrh přitom podpořila většina jak v Demokratické straně, tak u republikánů. Ratifikace v alespoň dvou třetinách z tehdejších 48 států Unie se však vlekla do ledna 1919. Mimochodem o významu prohibice svědčí samotný fakt, že z dodnes ratifikovaných 27 dodatků americké ústavy se jí věnují hned dva: osmnáctý ji zavedl a jedenadvacátý zrušil. Agilní Wheeler do značné míry zformuloval prováděcí National Prohibition Act, zakazující výrobu, prodej a distribuci nápojů s obsahem více než 0,5 procenta alkoholu. Tedy na úroveň našich současných nealkoholických piv. Kongres návrh posvětil 28. října 1919 a přehlasoval veto demokratického prezidenta Woodrowa Wilsona, marně nabízejícího kompromis tolerováním obsahu alkoholu do 2,75 procenta.

Zbývá dodat, že za porušení zákona mohla být udělena pokuta až 1000 dolarů, ekvivalent kupní síly současných 350 000 korun, případně několikaměsíční vězení. Prohibice vstoupila v platnost 17. ledna 1920, mezidobí přitom nejčiperněji využilo podsvětí: skupovalo zásoby lihovin, přepadalo sklady i vlaky s cisternami lihu, připravovalo se na zlatou éru černého trhu. Naopak se rozplynuly sny o nárůstu tržeb, které si od prohibice slibovali realitní makléři. Doufali, že uzavření pajzlů všeho druhu zvýší hodnotu nemovitostí a podpoří výstavbu. Marně si mnuli ruce divadelní producenti, očekávající příliv davů Američanů hledajících alternativní způsob trávení volného času. Naopak, návštěvnost divadel dokonce poklesla, lidé zamířili do ilegálních barů, na soukromé parties nebo do kin, kde se také často popíjelo. Prodej lístků do biografů vzrostl mezi lety 1922 a 1930 ze 40 miliónů na 100 miliónů týdně.

Moc se nezlepšil ani prodej slibných substitutů, jako nealkoholických nápojů či žvýkaček. Navíc krachovaly restaurace, jejichž zisky plynuly spíše z prodeje alkoholu než pokrmů. Zároveň se ukázalo, že uzavření pivovarů a destilérek připraví o práci tisíce lidí i v navazujících oborech, jako byla výroba dřevěných sudů či autodoprava. Na prohibici prodělaly také rozpočty států a municipalit, vždyť takový New York čerpal svého času až 75 procent příjmů z daní na alkohol! Výdaje spojené s vyhlášením prohibice stály federální vládu asi 300 miliónů dolarů, propad příjmů ve Washingtonu vyčíslili na 11 miliard.

Výčepní s doktorátem