Před 100 lety postihla Bulharsko „druhá národní katastrofa“, ztráta území znamenala hluboké ponížení
Pět měsíců po podepsání Versailleské mírové smlouvy Německem 27. listopadu 1919, podepsal předseda bulharské vlády Alexandr Stambolijski mírovou smlouvu na pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine. Podle jejích klauzulí přišla jeho země nejen o všechna teritoria dobytá během první světové války, do níž vstoupila po boku ústředních mocností 14. října 1915, tedy Makedonii a Dobrudžu, ale ještě k tomu o celé egejské pobřeží, jakož i území nabyté roku 1915 od Turecka.
Pro zemi pod Rodopy znamenal neuillyský mír „druhou národní katastrofu“ (ta první následovala v důsledku prohrané druhé balkánské války) a pocit nezaslouženě hlubokého národního ponížení. Neuillyská smlouva sice, pravda, garantovala Bulharsku obchodní přístup k Egejskému moři, jenže text nestanovil, jakým způsobem se to má stát, a tudíž se toto ustanovení v praxi nikdy neuskutečnilo.
Vítězové si nahrabali
Spojenci nejprve svěřili západní Trácii spolu s nejvýchodnější částí Egejské Makedonie pod správu dohodových mocností a poté ji roku 1920 předali Řecku, jež tak rozšířilo svou rozlohu o 6500 kilometrů čtverečních (5,6 procenta bulharského území) a rozrostlo se o 300 tisíc obyvatel (6,1 procenta bulharské populace). Zkrátka nepřišlo ani nedávno vzniklé Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina SHS, od roku 1929 Království Jugoslávie). Připadly mu takzvané západní krajiny (zapadni pokrajnini) – oblast Caribrodu, území při horním toku Nišavy a Bosilegradsko. Království SHS kromě toho získalo část území okolo Petriče v Pirinské Makedonii. Dohromady to představovalo 2500 kilometrů čtverečních (2,1 procenta bulharského teritoria) a 100 000 obyvatel (2,1 procenta bulharského obyvatelstva).
Mírová smlouva z Neuilly navíc chudému a první světovou válkou vyčerpanému Bulharsku předepsala astronomické reparace ve výši 2,25 miliardy zlatých franků splatných do 37 let. Bulharsko muselo každoročně odvádět vítězům 50 tisíc tun uhlí a kompenzovat jim za Velké války rekvírovaný a usmrcený dobytek. Pro ilustraci připomeňme, že sofijská vláda uvedla v odpovědi na dotaz Mezinárodního úřadu práce Společnosti národů, že ze 400 tisíc zmobilizovaných za první světové války bulharská armáda ztratila 32 772 mrtvých a nezvěstných (ale mnohem věrohodnější jsou odhady autorů americké Encyklopedie první světové války z roku 2005, podle nichž ozbrojené síly tohoto balkánského státu ztratily 101 224 vojáků padlých a zemřelých – tedy 3,09krát víc), 155 026 raněných a 152 390 zajatých a nezvěstných, k nimž je třeba připočítat 275 tisíc civilistů zemřelých hlady následkem epidemií a bojové činnosti. Poručík Jiří Tretjakov sestavil pro Vožického „Kroniku světové války 1914–1919 Přehlednou tabulku světové války a jejích následků, podle úředních dat“, z níž vyplývalo, že včetně poklesu porodů a úmrtnosti obyvatelstva v zázemí přišlo Bulharsko asi o 400 tisíc osob a válečné škody dosáhly do 1. května 1919 osmi set miliónů dolarů.
Neméně tíživá byla rovněž vojenská ustanovení smlouvy, jež připravila poraženého téměř zcela o vojenské námořnictvo, letectvo, těžké zbraně a moderní bojovou techniku. Zakazovala mu doplňovat armádu pravidelnými odvody a směl mít pouze malé profesionální vojsko v počtu 20 tisíc osob, s připočtením policie a pohraniční stráže 33 tisíc mužů.
Pocit bezpráví a pokoření
Nespravedlivé podmínky neuillyské smlouvy vedly k nárůstu radikálních sil. „Nespokojenost zleva“, ztělesňovaná Bulharským zemědělským lidovým svazem a komunisty, se domáhala přísného potrestání viníků válečné tragédie, což by ještě bylo docela pochopitelné. Avšak objevila se také „nespokojenost zprava“.
Pravicové skupiny z řad poražených stran a z armády vyhozených důstojníků využily neúspěchu Stambolijského politiky sbližování s dohodovými mocnostmi a svalovaly národní katastrofu na „domácí zrádce“, kteří neuillyskou smlouvu podepsali. Tak se zrodila legenda nápadně připomínající německý mýtus o „ráně nožem do zad“. Podle těchto hlasatelů carská armáda nebyla poražena v poli, nýbrž napřed rozložena a pak zrazena socialisty (komunisty), pacifisty, zemědělci a „agenty Dohody“, přesněji řečeno Srbska, již vyvolali radomirskou vzpouru. Devátého června 1923 Stambolijského vládu svrhl převrat, Stambolijského mučili a 14. června popravili.
Díky prudkým změnám v mezinárodní situaci svitly Bulharsku naděje na lepší časy. Soluňská smlouva z 31. července 1938 vojenská omezení neuillyské smlouvy zrušila. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost, jíž podléhali muži od 20 do 47 let, z čehož půldruhého roku připadalo na základní službu. V roce 1939 měla carská armáda už čtyři sbory, deset pěších divizí a dvě jezdecké, úhrnem zhruba 70 tisíc vojáků. Obrodilo se i vojenské letectvo. Hůř to vypadalo s válečným loďstvem. Roku 1939 disponovalo pouze čtyřmi zastaralými malými torpédovkami a dvěma malými strážními loděmi.
Neuillyská mírová smlouva, stejně jako celý versailleský systém prokázaly, že ponížit poraženého přespříliš jenom zadělává na budoucí závažné problémy a krize. Nacistické Německo se za versailleský diktát pomstilo měrou vrchovatou. Bulharsko mělo naštěstí podstatně omezenější možnosti.
