„Pouštní liška“ Erwin Rommel dobýval pro Hitlera Francii i Afriku, ten ho však donutil spáchat sebevraždu
Málokterý nacistický voják či důstojník se během 2. světové války těšil u svých protivníků takovému respektu jako polní maršál Erwin Rommel. Nejen že se nikdy neprotivil válečným konvencím a rytířskému zacházení se zajatci, ale proslul jako odvážný a geniální válečník a dodnes je považován za jednoho z pěti nejlepších tankových velitelů historie. Zprvu byl miláčkem německé propagandy a sám byl aktivním příznivcem nacistické politiky, nakonec však na něj padl stín z možné účasti na spiknutí proti Adolfu Hitlerovi a Führer jej donutil spáchat sebevraždu. Erwin Rommel se narodil 15. listopadu 1891.
„Skutečně existuje nebezpečí, že náš přítel Rommel se jednoho dne stane ,černým mužem‘ pro naše jednotky, protože se o něm tolik mluví. Ač energický a schopný, jaký je, není ještě proto v žádném případě nadčlověk. Žádám, aby se všemi prostředky vystoupilo proti tomu, že Rommel je něco jiného než jen obyčejný německý generál.“ Takto zněla část rozkazu generála Claude John Eyre Auchinlecka vydaného britským jednotkám v severní Africe během léta 1942, když Rommel v severní Africe triumfoval a pro své protivníky byl ještě větším přízrakem než „liška pouště“, jak jej s oblibou označovali. Dokládá tak, jaké pověsti se jeho válečnické umění těšilo.
Jeho vojenská minulost budila respekt a byla orámována významnými úspěchy. Již v průběhu první světové války v roce 1915 získal Železný kříž první třídy a byl povýšen na nadporučíka. O dva roky později se zúčastnil na italské frontě bitvy u Caporetta a především klíčového útoku na Monte Matajur. I proti nepřátelské přesile tento bod dobyl a během bojů dokázal svým přístupem strhnout své podřízené. Za tento počin obdržel koncem roku 1917 jedno z nejprestižnějších německých vyznamenání – Pour le mérite.
V meziválečné době, v níž kvůli ustanovením Versailleské smlouvy byla německá armáda početně omezena na 100 tisíc mužů, v armádě zůstal a jako odborník na pěchotní boje velel jedné pěší rotě. V roce 1929 se stal učitelem na pěchotní škole v Drážďanech.
Velitelem československých tanků
Pár dní před vypuknutím 2. světové války byl povýšen na generálmajora a byl pověřen velením Hitlerova hlavního stanu. Po dobytí Polska požádal Hitlera o velení tankové divize. Ačkoliv armádní personální úřad vyslovil nesouhlas a poukázal na absenci jakékoli Rommelovy zkušenosti s tankovým bojem a zdůraznil způsobilost spíš pro velení divize horské pěchoty, blízký vztah s Hitlerem Rommel zcela zužitkoval a v únoru 1940 přezval velení 7. tankové divize, která byla vyzbrojena převážně československými tanky.
V jejím čele se Rommel účastnil útoku na Francii. Během bojů proslul tím, že ignoroval rozkazy nadřízených brzdící postup a nabádající k opatrnosti a neustále se pohyboval na čele německého útoku, nebo dokonce daleko před ním. Bez váhání pronikal hluboko do nepřátelského území, aniž by měl zajištěné krytí boků nebo týlu, a spoléhal se na rychlost svého postupu. Francouzské velení často nemělo tušení, kde se jeho divize nachází a kde udeří, což jeho divizi vyneslo přezdívku „Divize duchů“.
Mezi jeho hlavní úspěchy patří rychlé překročení řeky Maasy, bleskové prolomení prodloužení Maginotovy linie, odražení britského protiútoku u Arrasu a dobytí Cherbourgu. Za své výkony během celého tažení obdržel Rytířský kříž. Když Rommelův nadřízený, generál Hermann Hoth vznesl požadavek, aby byl Rommel za své počínání během bojů souzen pro neuposlechnutí rozkazů, generál Günter von Klug to smetl ze stolu.
Britové ve velké vojenské převaze
V půlce února 1941 Rommel poprvé vkročil na africkou půdu v roli velitele německých jednotek v Africe pod názvem Afrikakorps. Hned na konci března zahájil ofenzivu, při které dobyl většinu území, které Italové ztratili v předchozím roce. Již při tomto tažení se zrodil mýtus o jeho neporazitelnosti a schopnostech. Když v listopadu 1941 zahájili Britové protiútok, musel se Rommel ze svých dobytých pozic na čas stáhnout. Následujícího roku se opět vrhl do ofenzivy a brzy dobyl i pevnostní a velice důležitý přístav Tobruk. Po další ofenzivě v polovině června se mu podařilo dosáhnout a překročit hranice mezi Libyí a Egyptem a za svoje úspěchy si vysloužil od Hitlera maršálskou hůl. Po dalším nepodařeném útoku mu však nezbylo nic jiného než se u El Alameinu zakopat a očekávat britský protiútok. Proti Rommelovi se postavil nový generál Bernard Montgomery, který britskou bojovou odpověď velmi pečlivě naplánoval.
Rommel po bitvě o Alam Halfu opustil Afriku kvůli léčení. Vrchní velení v Africe převzal generál Georg Stumme. Za Rommelovy nepřítomnosti 23. října 1942 zahájila britská vojska pod vedením generála Montgomeryho útok na německé pozice u El Alamejnu. Tato druhá bitva u El Alamejnu byla rozhodující bitvou afrického tažení. Rommel se proto urychleně vrátil zpět do Afriky, ale neměl moc šancí na úspěch. Čelil drtivé převaze ve zbraních i lidech a jeho jednotky byly v důsledku nedostatku paliva téměř neschopny pohybu. Zoufale zadržoval nepřítele promyšlenými dílčími protiútoky a připravoval se na nevyhnutelný ústup. Když však ústup zahájil a informoval o tom Hitlera, ten mu nařídil držet pozice za jakoukoliv cenu. Rommel tedy ústup nejprve zrušil, ale následující den se rozhodl, že jej přesto provede, neboť si byl vědom toho, že setrvat na místě znamená zničení jeho armády. 9. března 1943 byl Rommel z velení afrických sil odvolán.
Na poslední cestu si zvolil kyanid
Po své krátkém působení v Itálii byl v listopadu 1943 převelen do západní Evropy, aby pomohl bránit Atlantický val. Ten však spíše musel sám vybudovat. Nechal položit statisíce min na francouzském pobřeží a snažil se vybudovat kvalitní obranný systém, který by Spojencům zabránil ve vylodění. Avšak v den D, kdy 6. července 1944 vypukla spojenecká invaze, opět nebyl na svém velitelství, ale slavil manželčiny narozeniny v Německu. Rychle se vrátil do Francie, ale přes všechnu snahu se fronta začala hroutit.
17. července 1944 se jeho automobil stal cílem náletu několika amerických stíhačů a Rommel byl těžce zraněn. O tři dny později v hlavním Hitlerově stanu ve východopruském Rastenburgu proběhl atentát na Vůdce. Když se nezdařil, nastala krvavá odplata. Z Rommela se stal jeden z podezřelých, který prý o atentátu věděl, ale nepodnikl kroky proti spiklencům. Hitlerův vztah k jeho kdysi oblíbenému generálovi už v to dobu zcela ochladl, a proto 14. října 1944 poslal za zotavujícím se Rommelem dva důstojníky a dal mu na výběr. Buď spáchá sebevraždu, nebo s ním bude konán lidový soud a perzekuci bude vystavena i jeho rodina. Rommel zvolil první možnost a otrávil se kyanidem. Oficiálně byl za příčinu smrti označen infarkt způsobený následky zranění ze dne 17. července 1944 a Rommelovi byl vypraven státní pohřeb. Pohřben byl žehem, aby se německá vláda vyhnula případnému pozdějšímu obvinění z travičství.
Rommel byl ženatý s Lucií Marií Mollinovou, s níž měl syna Manfreda. Vedle toho byl otcem nemanželské dcery Gertrud, kterou měl se svou tajnou láskou Walburgou Stemmerovou. Vnímání Rommela v dějinách je dodnes kontroverzní. I jeho protivníci vyzdvihovali a oceňovali jeho válečnický um a vojenské úspěchy, černou kaňkou je však jeho oddanost nacistické ideologii a prominentům režimu, kterým v mnoha ohledech vděčil za svoji kariéru, při níž i přehlížel excesy, které se v Německu konaly.
