Před 80 lety vypukla krvavá zimní válka Davida proti Goliáši. Sovětská armáda Finy podcenila
Po obsazení východního Polska a rozmístění sovětských posádek v Pobaltí se v hledáčku pozornosti sovětského vedení, jež v rámci tajných dodatků k paktu Molotov–Ribbentrop zahájilo teritoriální obnovu někdejší Ruské říše, ocitlo Finsko.
Sedmadvacátého listopadu 1939 deník Pravda oznámil, že den předtím finské dělostřelectvo ostřelovalo pohraniční vesničku Mainila na Karelské šíji, přičemž zahynuli čtyři rudoarmějci a devět utrpělo zranění. Sovětská vláda zároveň požadovala stažení finských vojsk 25 až 30 kilometrů od hranic, na což by finská strana přistoupila, kdyby ovšem tentýž krok podnikli Sověti. Třicátého listopadu Rudá armáda zaútočila na zemi tisíců jezer s bláhovou vidinou rychlého a snadného vítězství.
Třetí nejkrvavější sovětský konflikt
Konflikt, jenž vešel do dějin jako zimní válka, finsky Talvisota, se však protáhl na 105 dní a po Velké vlastenecké a občanské válce se stal třetím nejkrvavějším v historii sovětského státu. Předcházely mu rozhovory, během nichž SSSR chtěl posunout hranice tak, aby bylo zabezpečeno druhé nejlidnatější sovětské velkoměsto – Leningrad –, přičemž výměnou nabízel území téměř dvakrát větší. Finové však měli dobré důvody požadavkům mocného souseda, který po porážce Švédska jejich zemi v letech 1809–1917 ovládal pod názvem Finské velkoknížectví a jenž připravoval úder již od léta 1939, nevyhovět.
Sovětskému tvrzení, že válku vyprovokovala země tisíců jezer, věřilo snad jen pár nenapravitelných zabedněnců a nekritických obdivovatelů země Velkého října. Teprve krátce před rozpadem SSSR se o tabuizovaném tématu, jaké zimní válka představovala, objevilo v sovětském tisku několik článků, některé bohužel spekulativního charakteru. Oficiální sovětskou verzi postavil na hlavu Pavel Aptěkar na základě bádání v Ruském státním vojenském archívu, když ve svém díle nesoucím poněkud zavádějící název Sovětsko-finské války (pojednává totiž jen o zimní) dokázal, že 68. střelecký pluk Rudé armády, dislokovaný u inkriminované Mainily od konce září 1939, měl v klíčových dnech 25. až 29. listopadu stále stejné složení, a neutrpěl tudíž vůbec žádné bojové ani nebojové ztráty.
Podle knihy ruského historika M. I. Melťuchova Stalinova promarněná šance nasadilo sovětské velení na počátku konfliktu 21 divizí, šest brigád, 425 640 vojáků, 2876 děl a minometů, 2289 tanků a 2446 letounů, jimž čelilo devět finských divizí, šest brigád, 265 000 vojáků, 534 děl a minometů, 26 tanků a 270 letadel (reálnější počet je 114).
Poměr námořních sil na počátku zimní války podle knihy R. S. Irinarchova Dělnicko-rolnické válečné loďstvo před hroznou zkouškou
Baltské loďstvo, Severní loďstvo, SSSR celkem, Finsko
Bitevní lodě 2 0 2 0
Obrněnce pobřežní obrany 0 0 0 2
Křižník 1 0 1 0
Torpédoborce a velké torpédoborce 13 7 20 0
Ponorky 29 16 45 5
Dělové čluny 3 1 4 12
Strážní lodě 12 16 28 9
Minonosky 3 2 5 7
Minolovky 28 8 36 30
Torpédové čluny 62 0 62 7
Námořní letouny
stíhací 246 0 246 0
bombardovací 111 0 111 16
průzkumné a pro řízení palby 112 25 137 16
Podle upřesněných archívních údajů ztratilo Baltské loďstvo 322 padlých, zemřelých na zranění a nezvěstných a 89 letounů. Jediným případem masové záhuby námořníků tohoto loďstva v zimní válce byla smrt celé padesátičlenné posádky ponorky S-2 kapitán-poručíka I. A. Sokolova, jež se potopila 3. ledna 1940. Trvalé ztráty Severního loďstva činily jen 39 osob a 21 letounů.
Ztráty finského válečného loďstva byly mnohem vyšší a dosáhly 3499 osob (1013 padlých, 282 nezvěstných a 2204 raněných), z nichž většina připadla na útvary pobřežní obrany bojující jako pěchota. Sovětské letectvo intenzívně bombardovalo a válečné loďstvo ostřelovalo baterie pobřežního dělostřelectva. Finské válečné loďstvo ztratilo 13. ledna 1940 doprovodné plavidlo Aura II, bývalou prezidentskou jachtu, přičemž zahynulo 26 námořníků a 15 přežilo. Poslední slova raněného velitele poručíka Esry Teräho zněla: „Zpívejme, hoši.“
Ve prospěch Finů mluvila dokonalá znalost terénu, fyzická odolnost a vysoká morálka jejich vojáků, extrémně drsné klimatické podmínky, jež značně eliminovaly obrovskou sovětskou převahu v těžké výzbroji, a mohutné pásmo Mannerheimovy linie, dlouhé 135 a hluboké 90 kilometrů. Vrchním velitelem byl mistr obranné strategie maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim, baron švédského původu s holandskými předky, jenž sice výborně ovládal angličtinu, francouzštinu, němčinu a jako generálporučík carské armády a pobočník posledního cara Mikuláše II. také ruštinu, zato však velmi špatně finštinu. (Před časem přesto zaujal v anketě o největšího Fina všech dob první místo!)
Mannerheimův poradce generál Badou napsal: Nikde na světě nebyly přírodní podmínky tak příhodné pro vybudování opevněných linií jako v Karélii. Na tomto úzkém prostoru mezi dvěma vodními plochami – Ladožským jezerem a Finským zálivem – jsou neproniknutelné lesy a obrovské skály. Ze dřeva, žuly a podle potřeby i z betonu byla vybudována znamenitá Mannerheimova linie. Obrovské odolnosti jí dodávaly protitankové překážky zřízené v žule. Ani pětadvacetitunové tanky je nemohou překonat. Finové zřídili odstřelem v žule kulometná a dělostřelecká hnízda, která neohrozí ani nejsilnější pumy. Kde nebyla žula, nešetřili betonem.
Z ostudy kabát
Agrese proti zemi Kalevaly stála Sovětský svaz vyloučení ze Společnosti národů. Blamáží skončil pokus o vytvoření Finské demokratické republiky v pohraničních Terijokách s prosovětskými kolaboranty v čele, jež vedl O. Kuusinen. Jak je vidět, sovětský pokus o nastolení „dělnicko-rolnické vlády“ Aloise Indry v srpnu 1968 měl předchůdce. První lord admirality Winston Churchill, jenž se vzácným pochopením přijal sovětskou anexi východního Polska, dal tentokrát průchod svému bigotnímu antikomunismu a 20. ledna 1940 sovětskou agresi nebývale tvrdě odsoudil v rozhlasovém projevu:
„Jen Finsko – skvělé, ba vznešené – v samých chapadlech nebezpečí –, Finsko ukazuje, čeho jsou schopni lidé svobodní. Služba, kterou Finsko vykonalo pro lidstvo, je skvělá. Před celým světem ukázalo vojenskou neschopnost Rudé armády a Rudého letectva. Mnohé iluze o sovětském Rusku byly rozptýleny v těchto několika týdnech urputného boje na polárním kruhu. Každý může vidět, jak komunismus rozkládá duši národa, jak ji činí bezectnou a hladovou v míru, jak nízkou a odpornou ve válce. Nemůžeme říci, jaký bude osud Finska, avšak nebylo by truchlivějšího obrazu pro zbytek civilizovaného světa, než kdyby tento skvělý severský národ byl nakonec udolán a vydán otroctví horšímu než smrt tupou, brutální silou, jež nad ním má početní převahu. Kdyby však světlo svobody, dosud tak jasně zářící na mrazivém severu, mělo být v této oblasti nakonec přece jen zhašeno, oznamovalo by to snad návrat do temných věků, kdy každá stopa lidského pokroku, který se rozvíjel po dva tisíce let, by byla smetena.“
Draze zaplacený průlom
Rudá armáda sice nakonec Mannerheimovu linii po těžkých bojích prolomila a podle generálmajora ženijních vojsk A. Chrenova dobyla 356 železobetonových staveb a 2425 palebných srubů, vyzbrojených 2204 kulomety a 273 děly, zaplatila za to však – což sovětský generál opomněl připomenout – ztrátou 190 000 vojáků proti 50 000 finských. Pouze 7. armádu stálo její prolomení 1244 tanků. V obklíčení se ocitly 18., 44., 163. a 168. střelecká divize, 54. horská střelecká divize a 34. lehká tanková brigáda.
Během zimní války dosáhlo titulu esa (tedy nejméně pěti vzdušných vítězství) deset finských stíhačů, zatímco ze „stalinských sokolů“ ani jeden. Šestého ledna 1940 se do análů zlatým písmem zapsal podporučík Jorma Kalevi Sarvanto, jenž se utkal se sedmi sovětskými bombardéry DB-3, z nichž v rekordně krátké době šest sestřelil. Do konce zimní války zvýšil své skóre na třináct sestřelů. Odstřelovač Simo Häyhä zlikvidoval podle oficiálních údajů 505 sovětských vojáků (podle neoficiálních až 542) a stal se tak čtvrtým nejúspěšnějším snajprem v historii (podle některých badatelů dokonce třetím).
Za účast v zimní válce obdrželo titul hrdiny Sovětského svazu 416 osob (z nich 97 posmrtně), z toho 92 letců včetně 17 Baltského loďstva, 74 tankistů a 22 námořníků, mezi nimi velitelé ponorek S-1, ŠČ-311 a ŠČ-324 A. V. Tripolskij, F. G. Veršinin a A. M. Koňajev, což představovalo dosavadní rekord. Jenže reálné úspěchy za bombastickými hlášeními výrazně pokulhávaly.
Při sovětských náletech, jež ostře odsoudil americký prezident Franklin Delano Roosevelt, zahynulo 892 civilistů, 65 námořníků obchodního loďstva a 68 dobrovolnic z organizace Lotta-Swärd, 540 civilistů utrpělo těžká a 1316 lehká zranění, bylo zničeno 256 kamenných a 1764 dřevěných domů a staveb a 243 lokomotiv, poškození utrpělo 696 kamenných a 4137 dřevěných objektů, 2000 železničních vagónů bylo zničeno nebo poškozeno. Nicméně „stalinští sokoli“, kteří se dokázali prosadit proti zdatným italským a německým letcům na španělském nebi a japonským v Číně a Mongolsku, si neporadili s hrstkou finských pilotů.
Ačkoli sovětští ponorkáři hlásili potopení dvaceti lodí, ve skutečnosti jich poslali ke dnu jen pět, z toho pouze jednu finskou, dále dvě německé a po jedné estonské a švédské. Z jedenácti vystřelených torpéd zasáhla cíl jenom dvě.
Nevídané úsilí
Sovětští představitelé se mylně domnívali, že krátce po vypuknutí války Rudá armáda triumfálně vtáhne do Helsink. Nic takového se nestalo. Zimní válka si vyžádala nasazení obrovských sil a prostředků. Třináctého března 1940, kdy vstoupila v platnost moskevská mírová smlouva, stálo proti 960 000 sovětských vojáků, 11 266 dělům a minometům, 2998 tankům a 3253 letounům 340 000 finských vojáků, 1285 děl a minometů. Sovětské velení vrhlo proti zemi tisíců jezer šest armád (58 divizí), Baltské a Severní loďstvo a Ladožskou flotilu. Finsko zmobilizovalo 337 000 vojáků.
Přepadení Finska vyvolalo ve světě vlnu solidarity. Na pomoc mu přišlo 8680 švédských dobrovolníků, z nichž 33 zahynulo a 185 bylo raněno. Z 695 Norů přišli o život dva, z 1010 Dánů pět, z 72 amerických Finů zahynuli tři a zranění utrpělo pět. Z 346 Maďarů přežili všichni. Ve finské armádě sloužilo rovněž 350 bývalých občanů Ruské říše – bělomořských a oloněckých Karelů a ingermanlandských Finů, z nichž byl zformován partyzánský prapor, který však do bojů nezasáhl. Žádné bojové ztráty neutrpělo 56 estonských, 51 belgických, 18 německých, 17 nizozemských, 13 britských, sedm italských, šest polských, stejný počet švýcarských, čtyři lotyšští, tři lucemburští, po dvou francouzských a španělských a po jednom jugoslávském, rumunském, československém a portugalském dobrovolníkovi a 15 ruských emigrantů s nansenovskými pasy bez státního občanství.
Krvavá bilance
Na základě moskevské mírové smlouvy z 12. března 1940 odstoupilo Finsko SSSR Karelskou šíji s Vyborgem a na třicet let mu pronajalo poloostrov Hanko, tedy teritorium o celkové rozloze téměř 57 000 km2. „Získali jsme dostatek území, abychom pohřbili své mrtvé,“ prohlásil údajně jeden vysoký sovětský velitel.
Lidový komisař zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov oznámil na 6. zasedání Nejvyššího sovětu SSSR 29. března 1940 s poněkud kyselým výrazem, že podle výpočtu sovětského generálního štábu padlo a zemřelo 48 745 sovětských vojáků a raněných a omrzlých bylo 158 863. Přitom podle hlášení z útvarů a svazků činily ztráty k 15. březnu 1940 333 084 osob, z toho trvalé 95 348 (65 384 padlých a zemřelých na zranění před umístěním v léčebném zařízení, 14 043 nezvěstných prohlášených za zahynulé a 15 921 zemřelých na zranění, kontuzi a nemoci v nemocnicích k 1. březnu 1941).
Aby nějak ospravedlnili tak vysoké ztráty, Sověti neuvěřitelně nafukovali protivníkovy oběti. Tak například podle zprávy štábu Leningradského vojenského okruhu ztratili Finové přes 70 000 padlých, 15 000 zemřelých na zranění a čtvrt miliónu raněných. Tyto údaje zopakoval roku 1960 ve své historicko-statistické studii Války a evropské obyvatelstvo známý sovětský demograf Boris Cezarevič Urlanis. Poté na dlouhou dobu následovalo ohledně ztrát v zimní válce zlověstné mlčení. Pokud by se tato hausnumera zakládala na pravdě, finská armáda by po skončení zimní války téměř neexistovala, jenže ona z ní navzdory citelným ztrátám díky zahraničním dodávkám a kořisti vyšla silnější než na jejím počátku, o neocenitelných nabytých zkušenostech nemluvě.
K obrazu svému, i když ne tak křiklavě, ovšem cifry přikrášlovali také Finové. Těsně po zastavení palby maršál Mannerheim v projevu k vojákům oznámil, že ztratili 15 000 mrtvých, kdežto nepřítel dvě stě tisíc.
Pravda vyplouvá na povrch
Teprve v období Gorbačovovy glasnosti se sovětští publicisté k tomuto ožehavému tématu vrátili. Roku 1990 akademik M. I. Semirjaga oznámil, že Rudá armáda ztratila 53 522 padlých, 16 208 nezvěstných, 176 000 raněných a omrzlých a 540 letounů. V témže roce A. M. Noskov ve svém článku Severní uzel, otištěném ve Vojenno-istoričeském žurnalu č. 7, psal už o 72 408 padlých a zemřelých na zranění, 17 520 nezvěstných a zhruba 200 000 raněných, postižených kontuzí a omrzlých, jakož i o 422 ztracených letounech. Jak však ukazují podrobnější údaje, ani tato čísla, převzatá z Administrativně mobilizační správy generálního štábu Rudé armády, sestavené v červenci 1940, nesouhlasí. Post náčelníka generálního štábu tehdy zastával armádní generál Kirill Afanasjevič Mereckov, jeden z viníků rozpoutání války proti Finsku a neúměrně těžkých sovětských ztrát, jenž očividně neměl zájem oznámit skutečnou výši obětí.
Poměr ztrát ozbrojených sil SSSR a Finska od 30. 11. 1939 do 13. 3. 1940 podle knih L. Lopuchovského a B. Kavalerčika Červen 1941. Naprogramovaná porážka, vydané v Moskvě roku 2010, a Sovětsko-finské zajetí 1939–1944 D. D. Frolova z roku 2009
Ztráty SSSR, Finsko, Poměr
Padlí a zemřelí na zranění 87 506, 21 396; 4,1:1
Nezvěstní 39 369, 1434; 27,5:1
Trvalé ztráty celkem 126 875, 22 830*; 5,6:1
Ranění, postižení kontuzí a popálení 188 671, 43 557; 4,3:1
Onemocnělo 58 370, ?
Omrzlí 17 867, ?
Zdravotnické ztráty celkem 264 908, 43 557; 6,1:1
Padlo do zajetí 5567**, 880; 6,3:1
Z nich bylo repatriováno 5465***, 847; 6,45:1
Odmítlo repatriaci 99, 20; 4,95:1
Zemřelo v zajetí 113, 13; 8,69:1
Úhrnné ztráty na lidech 397 329, 67 267; 5,9:1
Tanky 2384****, 8; 298,0:1
Letouny 755, 62; 12,2:1
*Podstatně vyšší ztráty uvádí ve svém pojednání o zimní válce autorská dvojice Jari Leskinen–Antti Juutilainen, a to celkem 26 662 mrtvých (16 725 padlých, evakuovaných a pohřbených, 3433 zemřelých na zranění, 1727 nezvěstných později prohlášených za padlé, 28 zemřelých válečných zajatců, 715 zemřelých při nehodách a na nemoci a 363 z neznámých příčin). Ze 43 557 raněných utrpělo 16 437 vojáků těžké a 27 120 lehké zranění.
**Podle V. Galického 6116.
***Podle knihy V. Galického Finští váleční zajatci v táborech NKVD 6016.
****Podle článku Maksyma Kolomijce Sovětská obrněná a tanková vojska v zimní válce, uveřejněného v časopise Tankomastěr roku 1997, ztratila Rudá armáda 3179 tanků (1904 v boji a 1275 vyřazených z technických příčin), z toho však jen 358 nenávratně (podle jiného zdroje 653). Je třeba rozlišovat pojmy zasažený tank, ale opravitelný, a zničený.
Ztráty ovšem nejsou plně srovnatelné, neboť u Finů chybějí údaje o nemocných a omrzlých.
To je mnohem víc, než kolik ztratili Němci během vítězných tažení od 1. září 1939 do 21. června 1941!
Výše zmiňovaný P. A. Aptěkar pokládá tato čísla za snížená a uvádí, že z 1,3 miliónu nasazených sovětských vojáků bylo vyřazeno z boje 450 000 až 460 000, tedy více než třetina, z toho 131 476 padlých, zemřelých na zranění a nezvěstných a 325 000 až 330 000 raněných a omrzlých.
„Stalinským sokolům“ se nedařilo
V den vypuknutí zimní války – 30. listopadu 1939 – letka 35. rychlého bombardovacího pluku vyletěla k zasazení úderu nejdůležitějším objektům nepřátelského hlavního města – nádraží a elektrárně –, ale v důsledku ztráty orientace svrhla svůj smrtonosný náklad na obytné čtvrti a diplomatickou čtvrť Helsink. Lidový komisař zahraničí V. M. Molotov na protesty většiny evropských zemí reagoval s cynismem jemu vlastním, když prohlásil, že sovětské letouny shazují pytle s chlebem hladovějícímu obyvatelstvu Finska!
Nepoměr ztrát je do očí bijící. Jestliže V. S. Šumichin psal ve svém díle Sovětské vojenské letectvo 1917–1941 z roku 1986, že bojové ztráty Vojenno-Vozdušnych Sil činily 304 letce a 261 letounů, přičemž sovětští aviatici sestřelili 362 finských letounů, V. Zareckij vyčíslil sovětské ztráty na 433 letounů, P. A. Aptěkar na 640 až 650 a P. V. Petrov v knize Sovětsko-finská válka 1939–1940 na 895 letců padlých, zemřelých na zranění a nezvěstných a 750 až 760 letounů. Finské letectvo přitom ztratilo pouze 129 osob (47 padlých, 28 nezvěstných a 54 raněných) a 62 letadel.
Tragické dozvuky
Po uzavření míru 158 navrátivších se sovětských válečných zajatců zastřelili na základě obvinění ze špionáže a vlastizrady a 4354 odsoudili k uvěznění v nápravněpracovních táborech na pět až osm let. Pouze 450 bývalých válečných zajatců, kteří padli do zajetí ranění, nemocní a omrzlí, zbavili trestní odpovědnosti.
Je však třeba říci, že určitá část sovětských vojáků se skutečně ocitla ve finském zajetí, aniž by kladla jakýkoli odpor. Ostatně ani Finové s některými vlastními navrátilci nezacházeli v rukavičkách. Profesor Dmitrij Frolov ve své výše citované knize uvádí, že 35 bývalých válečných zajatců obvinili z podezření z vlastizrady a špionáže ve prospěch Sovětského svazu. Třicet jich odsoudili na čtyři měsíce až doživotí. Většina odsouzených dostala tresty od šesti do deseti let vězení. Pět osob osvobodili pro nedostatek důkazů.
V Rusku i v některých postsovětských republikách se po zániku SSSR objevilo několik prací různé kvality na téma zimní války. Je zajímavé, že až na několik nacionalisticky orientovaných ruských autorů pojednávají o Finech s neskrývaným uznáním a nezpochybňují, že agrese se tehdy dopustil Sovětský svaz, kdežto v otázce polsko-sovětských vztahů zdaleka tak vstřícní nejsou. Ruští historici vydali ve spolupráci s finskými pozoruhodná díla, opírající se o archívní materiály.
V souvislosti s ruskou anexí Krymu a boji v Donbasu zavládly obavy také v zemi tisíců jezer. Chladnokrevní Seveřané se však nenechali strhnout k rusofobii hraničící s hysterií jako Poláci. Nemalá část veřejnosti volá po uzavření vojenské aliance se sousedním Švédskem. Ale že by se ruský medvěd vrhl na svého souseda jako před osmdesáti lety, je krajně nepravděpodobné.
Douška o nás
Hrdinství, obětavost a houževnatost finského národa, jež prokázal v bezmála třiapůlměsíční válce proti sovětskému Goliáši, vzbuzují uznání a obdiv ve světě i u nás. Avšak František Kurfürst ve své knize Druhá světová válka, vydané v Praze roku 1947, připomněl, že: Přitom se ovšem zapomínalo, že vláda tohoto „svobodomyslného, malého“, ale vždy germanofilského národa to byla, která v březnu 1939 gratulovala Hitlerovi k „návratu“ sudetských (to je českých) zemí do říše. Dějiny opravdu nejsou černobílé...
