Před 70 lety se stal Číhošťský zázrak. Komunisté spustili lavinu propagandy a nelidsky umučili kněze Toufara
Píše se 11. prosince 1949. Je třetí adventní neděle a v kostele Nanebevzetí Panny Marie v malé vsi Číhošť na Vysočině se koná tradiční bohoslužba, kterou vede místní farář Josef Toufar. Své kázání končí slovy „uprostřed vás stojí ten, kterého vy neznáte, zde ve svatostánku je náš Spasitel“ a svojí levou rukou poukáže k oltáři za svými zády. Po těchto jeho slovech se zhruba půlmetrový kříž na oltáři několikrát pohne ze strany na stranu, aby nakonec zůstal pootočen ke kazatelně a mírně předkloněn.
Vše zpozoruje necelá dvacítka účastníků bohoslužby, kteří o tom, co viděli, v následujících dnech informují i faráře Toufara, jenž si ničeho nevšiml. Po vsi z toho panuje všeobecné vzrušení a emoce. Josef Toufar se vše snaží mírnit a hned následující neděli po kázání zůstal na kazatelně a věřícím sdělil: „Víte, co se u nás před týdnem v kostele stalo. Mnozí z vás to viděli, jak se nachyloval kříž. Nemůžete v tom viděti ani zázrak, ani nějaké znamení dobré nebo zlé, protože nám to Pán Bůh neřekl.“ Zároveň vyzval ty, kteří kývající křížek viděli, aby podali svědectví.
Přestože místní soudruzi o celé záležitosti velice agilně referují do Jihlavy a na ústředí do Prahy, Státní bezpečnost události zatím nevěnuje žádnou pozornost a považuje ji za jakousi místní lapálii. To se však velice záhy mění. Zvěsti o „zázraku“ se rychlostí světla šíří po okolí. Do Číhoště se začínají masově sjíždět věřící, mezi kterými nechybí ani významné osobnosti jako opat želivského kláštera Vít Tajovský či vatikánský diplomat Ottavio de Liva, který se měl stát papežským diplomatem v Československu. (To mu však odmítlo přiznat status chargé d’affaires a vyhostilo ho. Krátce poté pak naše země na dlouhá desetiletí zrušila svůj zastupitelský úřad u Svatého stolce).
Vymlácené přiznání soudruhům nestačilo
Rostoucí zájem o Číhošť se stává pro vládnoucí komunistickou stranu nepříjemným trnem v patě a Státní bezpečnost začíná rozjíždět svoji represivní mašinérii. Vedení totalitního státu v čele s prezidentem Klementem Gottwaldem zároveň rozhodlo, že celou záležitost zneužije i k razantnímu propagandistickému výpadu proti katolické církvi. Komunističtí pohlaváři chtěli na tomto případu „demonstrovat“ propojení církevních struktur v Československu se „zrádným imperialismem baleným do vatikánské propagandy“. Podle stranické linie měla být odhalena „nelidská tvář církve“ a ve veřejnosti vytvořeny příznivé podmínky pro razantní zákrok proti této komunisty tak nenáviděné instituci.
Vyšetřením číhošťských událostí pověřily špičky KSČ speciální skupinu Státní bezpečnosti. Ta se však obávala už samotného Toufarova zadržení – měla totiž informace, že místní věřící jsou odhodláni svého faráře bránit. Vyslaní příslušníci StB jej proto 28. ledna 1950 vylákali před faru, kde stálo auto s běžícím motorem, a Toufara donutili nasednout do vozu. Zatčený kněz byl téhož dne odvezen do Jihlavy a 29. ledna dopraven do zvláštního oddělení věznice ve Valdicích u Jičína.
Josef Toufar ve svých výpovědích dlouho odmítal, že by byl iniciátorem pohybu křížku. Jeho výslechy ve Valdicích probíhaly téměř každý den. Přiznání účasti na „zázraku“ však jeho výpovědi neobsahovaly. Po opakovaném nelidském mučení podepsal zlomený Toufar 22. února 1950 výslechový protokol, který vypovídá o homosexuálním zneužívání dětí ve věku 9 až 12 let. Následující den 23. února 1950 svým podpisem stvrdil dodatek, ve kterém popsal technické provedení zázraku. Znalecká expertiza učiněná o téměř půlstoletí později potvrdila, že pomocí zařízení popsaného v protokolu v žádném případě křížkem pohybovat nelze.
Toufarovo martyrium však neskončilo. Stranické špičky rozhodly, že celou záležitost ještě náležitě propagandisticky využijí. Pomlácený kněz byl proto ve značně zbědovaném stavu dovezen do Číhoště, kde s ním mělo být nafilmováno zinscenování zázraku. Filmování se ale nezdařilo, neboť Toufar na kazatelně zkolaboval a byl odvezen zpět do Valdic. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. 25. února 1950 mu lékař objevil zánět pobřišnice a Toufar byl rychle převezen do sanatoria v Praze, kde se v čase 18:20 podrobil (pod falešnou identitou Zouhal) operaci. Přes veškerou snahu jej však lékaři nezachránili a Josef Toufar okolo půl deváté večer zemřel.
Záhada, která nebyla dodnes vysvětlena
Ale zpět k filmování propagandistického dokumentu, který vznikal pod taktovkou režiséra Přemysla Freimana (jde o otce herečky Veroniky Freimanové). Výsledný film pod názvem „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“ je dodnes považován za příklad nejhrubší a nejodpudivější komunistické propagandy.
Film můžete zhlédnout zde:
Propagandistům nevyšel záměr pro jeho natáčení zneužít i samotného Toufara, a proto malý kousek filmu, na kterém se kněz nachází a vzešel z „policejní rekonstrukce“, do finálního snímku vlepen. Ve snímku vystoupil dokonce i generální prokurátor Karel Čížek, který jako figurant představil údajný podvod s křížem. Technici Státní bezpečnosti vytvořili z lanek a kladek mechanismus, jehož pomocí měl farář křížem na oltáři hýbat. K „odbornému dozoru“ nad filmem byl přizván bývalý duchovní Československé církve Vladimír Průša. Dokument byl však natolik neodborný a amatérský, že na účastníky promítání působil zcela jinak, než jeho tvůrci zamýšleli. Autoři se v něm dopustili i takových banálních chyb, jako je například umístění květinové výzdoby v kostele, ačkoliv katolická liturgie něco takového během adventu zakazuje. Snímek „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“ byl do kin uveden 10. března 1950 v neuvěřitelně masovém množství 376 kopií. Odpudivému dílu propůjčili svůj hlas jako vypravěči i známí herci Jaroslav Mareš, Věra Kalendová a Emil Kavan.
V době, kdy Toufar umíral, se konalo zasedání komunistického Ústředního výboru a prezident Gottwald na něm dle archivních záznamů mimo jiné prohlásil: „...V malé vesničce prý se při kázání několikrát pohnul krucifix a potom zůstal obrácen k západu. Okamžitě byla tato zpráva roznášena, přijel tam zástupce nunciatury a pak se ukázalo, jak všechno bylo zorganizováno. Šlo se věci na kloub, zjistilo se a tamější farář se přiznal, že na struně na hřebíčcích z kazatelny krucifixem pohyboval. Nyní lidem otevřeme oči a ukážeme věřícím, jak je tahají za nos v pravém slova smyslu. To je také třeba věřícím postavit. Já musím zuřit jako bezvěrec, že mě má za tak pitomého a chce mně něco takového nabulíkovat, ale já musím zuřit také, když jsem věřící, poněvadž zneužívá tak jarmarečně mých citů. Ale věc má další rozsah, který se rozpracovává. Ukazuje se, že to měl být začátek velkorysé provokace, chtěli organizovat vraždu kněze, kterou chtěli potom strčit nám do bot, a jiné a jiné věci. Takže co z toho? Je vidno, že vysoký katolický klérus a ti, kteří mu zůstali tam dole věrni, že pokoj nedají. A že by bylo iluzí si myslet, že už je to všechno v pořádku.“
Příbuzní Josefa Toufara se o jeho smrti dozvěděli až po čtyřech letech. Jeho mrtvé tělo bylo dlouhá desetiletí „zahrabáno“ v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích. Římskokatolická církev v roce 2013 zahájila proces Toufarova blahořečení. V červenci 2015 byly Toufarovy ostatky převezeny zpět do Číhoště a slavnostně uloženy do hrobu. Místní záhada, která spustila lavinu událostí končící jeho smrtí, však dodnes nebyla vysvětlena.
Na snímky týkající se Číhošťského zázraku se podívejte ve fotogalerii:
