Dnes si připomínáme 40 let od první české transplantace srdce. Stranická propaganda přepisovala dějiny
Stokrát opakované lži se vinou stranické propagandy i novinářů líných ověřovat informace po léta stávaly pravdou. Na zkušeného kardiochirurga, který jako vůbec první v celém východním bloku srdce reálně transplantoval (a potom ještě více než třicetkrát), se pozapomnělo. Byl to Vladimír Kočandrle? Nebo snad Jan Pirk? Nikoli. Připomeňme si, čtyřicet let po revolučním zákroku, roli profesora Pavla Firta.
Otevřete knihu Barbary Nesvadbové a Jakuba Knězů Hovory s doktory a nestačíte se divit: „Kubí“ a „Baru“, jak si laškovně říkají v předmluvě, hned na straně 14 tvrdí o profesoru Pirkovi, že „od roku 1974 pracuje v IKEM, kde v roce 1991 provedl první transplantaci srdce u nás“! Podle jiných zdrojů první úspěšnou československou transplantaci srdce „provedl v roce 1984 tým chirurgů pod vedením profesora Vladimíra Kočandrleho“, případně rovnou „profesor Kočandrle“. Jak to tehdy v ČSSR bylo? A co ve světě?
Hranice medicíny a lidského života posunuty
Roku 1967 transplantoval v jihoafrickém Kapském Městě Christian Barnard jako první na světě lidské srdce. Nový život čtyřiapadesátiletého pacienta Louise Washkanského sice trvá jen necelé tři týdny, ale velkolepá, komplikovaná operace inspirovala lékaře na téměř padesáti pracovištích celého světa. Srdce se v nejbližším roce stalo druhým nejčastěji transplantovaným lidským orgánem, hned po ledvinách. Štěstí zkusí 9. července 1968 i slovenský akademik Karol Šiška se svým týmem, ale bratislavská transplantace se nezdaří, pacientka po pěti hodinách umírá.
Když prvotní vlna nadšení pro donedávna nepředstavitelně složitou operaci opadá, na metodice transplantací systematicky pracuje už jen kalifornský kardiochirurg při Stanfordově univerzitě Norman Schumway. Až začátkem osmdesátých let minulého století se po zavedení imunosupresívního přípravku Cyklosporinu A, díky němuž tělo méně často odmítalo voperovaný orgán, stanou transplantace srdce opět možností, jak hranice medicíny a lidského života posunout o něco dál.
Pooperační párky
K druhé vlně transplantací se připojili i Čechoslováci; připravovali se systematicky od roku 1978 a zkušenosti čerpali mimo jiné od kolegů, kteří již více než dekádu úspěšně transplantovali ledviny. Nejprve operační techniku trénovali na pokusných psech, ale na sál nechodili žádní medici nebo aspiranti před atestací. Jak připomíná Jan Pirk, někdejší ředitel IKEM čili Institutu klinické a experimentální medicíny, v půlhodinovém reportážním dokumentu Barbory Brunclíkové 35 let transplantací srdce, jejž v dubnu u příležitosti půlkulatého výročí odvysílala ČT24, cvičit se mohli jen „šéfové“. Tedy ti nejlepší a nejzkušenější lidé z IKEM – profesoři Pavel Firt, Vladimír Kočandrle a docenti Jaroslav Hejnal a Rudolf Kramář.
Koncem roku 1983 se na „čekací listinu“ dostala první jména pacientů, pak už se hledal jen vhodný dárce. Transplantační tým byl v pohotovosti do 31. ledna 1984, kdy českoslovenští chirurgové provedli první úspěšnou operaci. Média o ní informovala až o dva týdny později, kdy už bylo zřejmé, že čtyřiačtyřicetiletý Josef Divina, technik ostravské Nové huti Klementa Gottwalda s těžce a nevratně poškozeným srdcem po infarktu myokardu, průkopnickou operaci přežil a jeho stav se zlepšil natolik, že mohl poskytnout rozhovor na kameru: „Těším se na celou rodinu a na děti a potom, jak jsem říkal, do práce,“ prohlásil mimo jiné někdejší pacient v terminálním stadiu srdečního selhání, než ho kamera zachytila, jak si v rekonvalescenci vychutnává párky s hořčicí.
Na startovní čáře čekali v zákleku tři pacienti
Jíst je mohl ještě dalších třináct let. Reportéři Československé televize ho pouhých osmnáct týdnů po operaci natočili při práci na zahradě i za jízdy na kole (což byla důležitá součást rehabilitace) a sedm měsíců po transplantaci se Josef Divina vrací na svou pozici šéfa týmu dělníků do válcovny. Krátce poté v IKEM proběhly další dvě transplantace srdce; při jedné byl hlavním operatérem opět profesor Firt, při druhé mediálně zdatný a politicky obratný ředitel IKEM profesor Kočandrle. Od počátku totiž na startovní čáře čekali v zákleku tři pacienti, každý s jinou krevní skupinou, aby se mohlo využít každého okamžitého dárce – a ti se naštěstí pro čekatele záhy naskytli.
Z nich se v pořadí třetí československý pacient s transplantovaným srdcem, středoškolský učitel Rudolf Sekava, zapsal do historie stejně jako výše zmínění lékaři – nové srdce mu totiž sloužilo rekordních pětatřicet let a muž, který byl před operací již dva roky v invalidním důchodu a podle svých slov nemohl „chodit a dýchat“, se vrátil za katedru a učil až do jedenasedmdesáti let. Zemřel před necelými pěti lety v nedožitých třiaosmdesáti. Rovněž u příležitosti jeho úmrtí se v reportáži Českého rozhlasu opět objevila známá, tentokrát z České tiskové kanceláře převzatá formulace: „Pětihodinovou operaci provedl tým profesora Pavla Firta pod vedením tehdejšího šéfa IKEM Vladimíra Kočandrleho.“
Prohřešky bratří Firtů
Rod Firtů, původně a až do roku 1946 Fürthů, by svými vyznamenáními, fotoalby a pamětmi mohl dláždit pražské ulice – jenže to by byla věčná škoda. Rodák ze Sestrouně u Sedlčan Leopold Firt byl armádním lékařem velícím zdravotníkům na několika frontách druhé světové války, mimo jiné u strategického libyjského přístavu Tobruk – také si jeho krasopisně vedené deníky, fotoalba s vzácnými snímky a filmové záběry vypůjčil režisér Václav Marhoul, když rešeršoval pro své válečné drama Tobruk (2008). Jako šéflékař a člen velení pod plukovníkem Karlem Klapálkem s 11. československým pěším praporem – Východním prošel Leopold Firt Střední východ, Sýrii a severní Afriku. Po návratu do republiky napsal o svých zkušenostech knihu Od Eufratu až po Benghazi: Historie čs. vojenské jednotky na Středním Východě a jakožto brigádní generál stanul v čele Ústřední vojenské nemocnice v pražských Střešovicích. Po roce 1948 však jako mnoho válečných hrdinů se „západní“ zkušeností a vyznamenáními od Spojenců upadl v nemilost a až do svého důchodu pracoval „jen“ jako praktický lékař.
Ani Leopoldovu o tři roky mladšímu bratru Juliovi nepřinesla poválečná změna režimu štěstí. Někdejší ředitel knižního nakladatelství Borový, pak koncernu Lidové noviny a po válce Melantrichu, mimo to poslanec Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou, hned po únorovém převratu emigroval. Nejprve do Francie, pak do Anglie a nakonec do USA, kde se stal zástupcem šéfredaktora rozhlasové stanice Svobodná Evropa New York. Julius Firt se navíc nadále podílel na činnosti exilové národně socialistické strany, což rodině jeho synovce Pavla Firta v Československu příliš nepomáhalo…
Politické rozhodnutí
Možná i rodinná historie Firtů byla jednou z příčin toho, že jméno Leopoldova jediného syna, hlavního operatéra, nejzkušenějšího chirurga kardiovaskulárního systému na sále a přednosty kliniky, muselo stranou. Ano, získal sice čtyři státní ceny Klementa Gottwalda, Cenu Vědecké rady ministerstva zdravotnictví ČSR, Maydlovu cenu, Purkyňovu i zlatou Hufelandovu medaili a členem KSČ byl od roku 1948 až do roku 1991, takže perzekvovaný rozhodně nebyl… Ale po intervenci tehdejšího ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce (někdejší lékař Fakultní nemocnice Královské Vinohrady byl mimochodem ministrem velmi dlouho, od roku 1971 až do roku 1989) bylo rozhodnuto, že při historické příležitosti první transplantace srdce na východ od Rýna „tým povede“ ambiciózní transplantační chirurg Vladimír Kočandrle, který se rok předtím stal šéfem IKEM (od roku 1986 byl mimochodem kandidátem ÚV KSČ).
Běžně o operačním programu a personálním obsazení týmu rozhoduje přednosta, respektive úzké vedení kliniky, ale tady zasáhla vyšší politická moc. Pro stranu a média to bylo jistě dobře – profesor Pavel Firt byl podle svého syna Petra Firta (jenž v době operace ve svých osmadvaceti letech pracoval v IKEM jako rentgenolog) introvertním člověkem, jenž nijak netoužil po slávě a rozhovorech, zatímco výřečný a charismatický profesor Kočandrle, mimochodem otec muzikanta a někdejšího ředitele hudebních vydavatelství Monitor a EMI Vladimíra Kočandrleho mladšího, dokázal své zásluhy velmi dobře prodat.
„Táta před operací nakonec Prokopcovi vyhrožoval rezignací, pokud by měl Kočandrle být hlavním operatérem,“ vzpomíná dnes Petr Firt, když listuje rodinnými alby se snímky otce na pracovišti. „Prokopec tedy rozhodl šalamounsky, totiž, že operatérem bude Firt a prvním asistentem Kočandrle, přičemž médiím se řekne, že operaci provedl tým pod vedením profesora Kočandrleho. Toho ministr zároveň poručil vypsat jako hlavního operatéra na druhou transplantaci srdce. Čistě odbornou záležitost rozhodl po politické linii, čímž hrubě zasáhl do kompetencí přednosty kliniky, ale táta s tím nemohl nic dělat. Jen tehdy přišel domů nesmírně naštvaný, protože by si Kočandrleho do svého týmu nejspíš nevybral na žádnou pozici, natož na takto zásadní.“
Operační vložka hovoří jasně
Za historickým úspěchem ovšem stály desítky chirurgů, kardiologů, imunologů, anesteziologů a zdravotních sester, což v rozhovorech zmiňoval právě profesor Firt. Například v interview pro Lidové noviny z 26. ledna 1999 konstatuje, že „kardiologickou část (…) vedl profesor Juraj Fabián, imunologickou stránku měla na starost Helena Hašková, dále se zapojili hematologové, biochemici, transfúzní služba a samozřejmě anesteziologové a technici mimotělního oběhu. Celé to organizačně zajišťoval tehdejší ředitel IKEM Vladimír Kočandrle,“ jmenuje nadřízeného, který mimo jiné jednal s ministerstvem a sháněl pro operaci finance, až na posledním místě.
Dále vzpomíná, že „dárce přivezli 30. ledna 1984 někdy mezi šestou a sedmou večerní. My začali okolo desáté, skončili jsme před druhou po půlnoci.“ Vše prý šlo hladce, bez nervozity, a kromě radosti a uspokojení se po úspěšném díle dostavil i smutek, že vyššího už nelze dosáhnout: „Jediná pomoc je snažit se vychovat generaci ještě lepších, než jsem byl já, a těšit se z jejich úspěchů. Což se mi, myslím, poštěstilo,“ naráží profesor Firt v rozhovoru jistě i na svého žáka, profesora Jana Pirka.
My jsme operovali, my jsme transplatovali
Z úst profesora Kočandrleho novináři, a tedy posléze celý národ naopak slyšeli formulace „já jsem zajišťoval“, „my jsme operovali“, „my jsme transplantovali“, ale jméno hlavního operatéra nikde. Novopečený padesátiletý šéf IKEM zveličoval dramatičnost akce i své zásluhy: například server Novinky.cz v Kočandrleho nekrologu z 31. března 2017 tvrdí, že profesor „v jednom z rozhovorů uvedl, že před první transplantací srdce ho tehdejší ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec varoval, že pokud pacient zemře, bude ho to stát hlavu“. Text s fámou ostatně pracuje zcela nenuceně – už titulek článku zní Zemřel profesor Kočandrle, provedl první transplantaci srdce v Československu.
Kočandrle v dokumentu samotné České transplantační nadace Karla Pavlíka popisuje, jak transplantaci v počátcích ministr Prokopec „naprosto a jednoznačně odmítl, protože se to nezrealizovalo v Sovětským svazu“, a tvrdí: „Musím říct, že jsem se chtěl stát ředitelem IKEM pouze proto, abych zrealizoval program transplantací srdce, jinak mě ta funkce vůbec nezajímala.“ V devatenáctiminutovém videu s Kočandrleho monologem na téma transplantace nepadne jméno Firt ani jednou, zato mluvčí neopomene zmínit, že „nejdéle žijícím transplantovaným je druhý transplantovaný, kterýho já jsem dělal“.
Operatéři jsou dnes všichni mrtvi, sám Pavel Firt zemřel po více než čtyřicetileté službě v IKEM a po třináctiletém důchodu 16. srpna 2016. Operační vložka hovoří jasně, operoval on – a ministrem Prokopcem vynalezené „vedení týmu“ Kočandrlem jistě neznamenalo, že profesoru Firtovi kolega vedl ruku se skalpelem. „Je to, jako kdyby se psalo, že jako první kosmonaut do vesmíru letěl Gagarin, ale pod vedením prvního tajemníka ÚV KSSS soudruha Chruščova a ÚV SSSR,“ glosuje Petr Firt.
Důvěřuj, ale…
Dotázali jsme se dvou znalců historie medicíny na podobnou příležitost, kdy se vlastnictví patentu, autorství léčebného postupu či provedení operace překroutily. „Jistě by se v medicíně a vědě obecně našly další případy, například potlačování objevů a objevitelů v období nacismu nebo komunismu, ale žádný konkrétní příklad si momentálně nemohu vybavit,“ odpověděl profesor Petr Svobodný, ředitel Ústavu dějin a Archívu Univerzity Karlovy. „Spíš obecně – preference některých oborů oproti jiným, upozaďování osob, institucí, oborů, objevů, publikací včetně jejich zákazu, uzavření, likvidace.“
Imunolog Jaroslav Svoboda pak poukazuje na to, že na dobových snímcích a filmových záběrech po operaci stojí hovořící Kočandrle vždy v centru záběru a zakaboněný Firt po straně. Dojem nespraví ani kravata profesora Firta, kterou mu doporučil si na tiskovou konferenci vzít jeho syn – dnes už kravatu či motýlka nosí v médiích pod bílým pláštěm mnozí vysoce postavení lékaři, tehdy byl tento detail unikátní. „Táta Kočandrleho uznával jako organizačně schopného ředitele,“ vzpomíná Petr Firt. „Ačkoli se rozhodně nepřátelili, říkával, že je skutečně mimořádně schopný. Doslova říkal: Je schopný všeho. A chorobně ctižádostivý.“
Jeho otec se na rozdíl od Vladimíra Kočandrleho v KSČ nijak dál aktivně neangažoval a se svými stranickými pacienty se nepřátelil, ačkoli „operoval Jakešova syna nebo Chňoupkovu dceru a snad i Chňoupka samotného“ (Bohuslav Chňoupek byl za normalizace jedním z čelných představitelů KSČ, mj. ministr zahraničí z let 1971–1988; pozn. red.). Na to, že se první transplantace zdařila, byl hrdý, přece jen šlo o vrchol jeho kariéry. Ale protože Kočandrle vystupoval jako ten, kdo první transplantaci vlastnoručně provedl, a laikům vzhledem k jeho funkcím s odstupem času připadlo logické, že operoval, po jeho smrti v březnu 2017 se mu v nekrolozích přičítaly zásluhy. Na Wikipedii byla ještě před čtyřmi lety, než vyšel tento obsáhlý článek v Reflexu, druhou větou hesla Vladimír Kočandrle, že „byl prvním lékařem, který v Československu i v celém východním bloku v roce 1984 provedl úspěšnou transplantaci srdce“.
Další důkaz toho, že je nutné údaje z naší milé „Wiki“, a nejen z ní, pečlivě prověřovat.
