Štědrý večer roku 1907: Na Václavském náměstí řádili gangsteři a bankovní lupiči
Na Štědrý den roku 1907 Pražané ještě dlouho vzpomínali. Ve většině domácností bylo už po slavnostní večeři, když zburcoval vedení pražské kriminálky telefon. V centru města se odehrávalo drama, které by bez jakýchkoliv příkras a zveličení mohlo sloužit za námět detektivnímu filmu.
Po štědrovečerní večeři měl i František Kautský. Třicetiletý muž bydlel s manželkou a dvouletým synem v Cimbůrkově ulici (č.p. 321/25) na Žižkově. Teď si oblékl uniformu vězeňského dozorce a rozloučil se s nejbližšími. Namířeno měl do budovy trestního soudu ve Spálené ulici, kde měl přesně v deset nastoupit službu.
Na cestu se vydal pěšky. Bylo chvíli po deváté. Kautský procházel Jindřišskou ulicí kolem hlavní pošty, když uslyšel křik. Vzápětí se proti němu vyřítil muž urostlé postavy. S odstupem let již asi nezjistíme, zda se mu František Kautský postavil do cesty a pokusil se ho zadržet, nebo si prchající muž spletl jeho uniformu vězeňského dozorce s policejní a rovnou na něj vystřelil. Jisté je, že tak učinil z bezprostřední blízkosti (pitva odhadne vzdálenost na půl metru). Kulka pronikla nad pravým okem do mozku a vystoupila v zadní části hlavy. Kautský se zhroutil k zemi. Jeho stav byl od první chvíle beznadějný. Stále však žil. Zemřel o dva dny později – 27. prosince v pět hodin ráno.
Útěk do slepé ulice a stopy v písku
Střelec, kterého později svědci popíší jako muže 185 až 190 centimetrů vysokého s černým, krátce přistiženým knírem, přeběhl od druhého vchodu pošty (blíže Jindřišské věži) na protější chodník a podle svědectví několika chodců se ukryl v domě čp. 899/9. Ve skutečnosti však pokračoval dál na roh s Panskou ulicí. Tady ho o několik sekund později spatřil poštovní zřízenec Alexander Mach, jenž právě vybíral schránku na budově, v níž sídlila redakce německého deníku Prager Tagblatt (Panská 896/8). Neznámý muž zahnul do slepé ulice V cípu, jež byla v té době jedním velkým staveništěm nového domu, a zmizel za hromadou cihel. Vzápětí doběhl k ústí ulice policista v čele skupiny pronásledovatelů. Jeden přes druhého volali: „Chyťte ho! Vrah!“
Na okamžik se zdálo, že prchající střelec sám sebe uvrhl do pasti, když zahnul do slepé ulice uzavřené staveništěm. Její konec i celé okolí vzápětí uzavřely desítky policistů. Kolem desáté dorazil také vrchní komisař Protivenský, koncipista Vaňásek (v budoucnu se stane legendou české kriminalistiky i předlohou vrchního rady Vacátka ve slavném seriálu) a inspektor Lederer. Vybaveni acetylenovými lampami prohledávali okolí, ale nenašli nic než čerstvé stopy v hromadách písku a vápna složeného na staveništi. Bylo očividné, že prchající muž přelezl vysoký plot staveniště a nepozorovaně splynul s davem vzrušených občanů. To se ostatně potvrdilo druhý den ráno, když byla – už za denního světla – celá oblast znovu propátrána.
Dopadení urostlého lotrase
Vraťme se však do osudných chvil Štědrého večera. Neznámý střelec z Jindřišské nebyl jediným, koho policie i svátečně naladění Pražané (zdá se, že vůle a ochota zapojit se do stíhání zločinců byla před sto lety mnohem větší) pronásledovali.
Na Václavském náměstí měl ten večer službu strážník Seidl. Také on uslyšel po jedenadvacáté hodině výstřel a následné výkřiky. Vzápětí spatřil, jak zpoza rohu Jindřišské ulice vyběhl muž – tentokrát skutečně obrovské a svalnaté postavy – a žene se vzhůru Václavským náměstím.
Rozhodnost strážníka popsala druhý den Národní politika takto: „Vida muže pádícího sáhodlouhými kroky z Jindřišské ulice a slyše výkřiky „Vrah!“ a „Chyťte ho!“, pádil úprkem za ním. V běhu tasil šavli, aby se měl čím v případě útoku brániti, a hnal se za lupičem, nedbaje výstražného křiku: „Dejte pozor! Střelí!“ Příšerná tato honba, kdy byl stíhaným člověk silné mohutné postavy, o němž se dalo tušiti, že je zločinec odhodlaný ke každému činu, a při níž byl pronásledovatelem člověk naopak postavy slabé, jenž každou vteřinou mohl zaplatit svoji odvahu životem, dlouho netrvala. Strážník, jehož blýskající se šavle činila při svitu luceren opravdu příšerný dojem, doběhl prchajícího muže velice brzy a vzkřikl: „Stůj!“ Lotras se skutečně na toto zvolání zastavil a obrátiv se zvolal na strážníka německy: „Co chcete! Proč mne pronásledujete?“ Strážník Seidl popadl lupiče beze všeho za krk a stisknuv mu hrdlo zvolal: „Kde máte revolver? Sem s ním!“
Strážník muže odzbrojil a zadržel. Během výslechu se ukázalo, že jde o Floriana Adamského, narozeného v roce 1875 v haličském Tarnówě, ženatého, katolíka, někdejšího studenta učitelského semináře, trestaného poprvé v šestnácti letech. Od posledního propuštění v roce 1896 žijícího však alespoň zdánlivě s manželkou Antonií a dvěma malými dětmi spořádaným životem. Zdánlivě proto, že v jeho bytě byl při následné prohlídce nalezen elektrický lupičský stroj sestrojený s mimořádnou odborností v berlínské čtvrti Charlottenburg používaný k navrtávání nedobytných pokladen.
Také v Praze skrývaly záhyby jeho zimníku (který jen zvětšoval mohutnou postavu Floriana Adamského) sadu anglických paklíčů a „štípací kleště obrovských rozměrů, jimiž se dá přeštípnout každé železo. Mimo to jsou seřízeny tak, že se k nim dá připnouti páka, takže se jich může užíti s úspěchem i jako vydatného páčidla,“ líčila Národní politika.
Cílem asi byla hlavní pošta
Jenže muži prchající sváteční nocí před zákonem nebyli dva, ale dokonce tři. Tvrdil to alespoň Karel Krejčí, správce velkoobchodníka a majitele domu Rittera, který je vyrušil po vlastní štědrovečerní večeři při náhodné kontrole ve sklepě rohového domu.
Jeden – zmíněný Adamski – prchal Václavským náměstím, zbylí dva – střelec a dosud neznámý muž, jehož stopy se prozatím zcela ztratily – utíkali Jindřišskou. K čemu se ale ve sklepení domu připravovali? Že chtěli krást, bylo zjevné. Jenomže kde? Hypotézy se v následujících dnech objevily hned čtyři:
- Mělo jít o zlatnictví pana Františka Severina přímo v domě.
- Pokladnu velkoobchodu pana Rittera.
- Trezory zdejší diskontní společnosti.
- Nejpravděpodobnější – a potvrdily to pozdější výpovědi zadržených – však bylo, že se trojice mužů chystala o štědrovečerní noci vyloupit pokladnu hlavní pošty v Jindřišské ulici.
Na každý pád bylo zřejmé, že pražští kriminalisté mají co dočinění s mezinárodním, protřelým a velice důkladně organizovaným lupičským gangem. Nyní šlo o to, kdo jsou zbylí dva členové bandy, zejména pak střelec, který usmrtil vězeňského dozorce Františka Kautského.
Zlom vnesla do případu dívka z Libušiny, dnes Kubelíkovy ulice č. p. 777/56 na Žižkově, jež se dostavila na Bezpečnostní oddělení policie a oznámila, že popis i okolnosti štědrovečerních událostí, jak byly otištěné v novinách, dokonale odpovídají muži, u kterého v posledních týdnech sloužila.
Podle Aloisie Studničkové – tak se totiž dívka jmenovala – šlo o Edmunda Eisnerowicze, povoláním chemika. Na Žižkov se přistěhoval společně s manželkou 14. listopadu a dívku najal, protože uměla trochu polsky. Naopak paní Eisnerowiczová se chtěla učit česky, a jak dívka později vypověděla, „mladá paní byla velice chápavá a již za několik dní dovedla obyčejné věty sama mluviti“. Manželé si najali poměrně velký byt, nechali ho zařídit kvalitním nábytkem a vůbec žili vcelku nákladně a společensky. Často navštěvovali divadla a vybrané restaurace. Dívku dokonce brala paní s sebou.
Mezi sebou hovořili polsky a někdy také francouzsky, německy nebo anglicky. Paní Aloisii Studničkové vypravovala, že dříve žili v carském Rusku a patřily jim velké vsi se spoustou „duší“, ale ty byli nuceni z politických důvodů prodat a Rusko opustit. K pití měli manželé nejraději těžký aperitiv Malaga. Projevili také zájem o českou stravu. „Lojzička kuchtila tedy pánům knedlíky, buchty a jiná moučná jídla, ale to nezamlouvalo se ani chemikovi, ani paní. Oni nejraději měli jen maso a hlavně huspeninu, kterou pak začala připravovat sama paní. Ve spižírně bylo stále několik mís a rendlíků s huspeninou, kterou páni pojídali co chvíli. Ráno i večer,“ líčila zálibu domnělých manželů Národní politika.
Také před Štědrým dnem navařila paní Eisnerowiczová množství huspeniny. Manželé čekali hosty. A večer 23. prosince skutečně dorazili dva muži v těžkých zimních kabátech. Dlouho do noci se s domácími o něčem radili (šeptem, aby služka rozumějící polsky neslyšela), dopoledne pak dlouho spali. Navečer pojedli huspeninu, poté si nechali od Lojzičky připravit nádavkem biftek. Večer odešli. Dívka trávila Štědrý večer u své sestry, která bydlela ve stejném domě. Na Boží hod jí tu kolem páté ráno probudila její paní. „Odevzdala jí od bytu klíč, stavíc se velice rozčílenou a rozrušenou. „Obdrželi jsme zprávu, že umřel tatínek!“ pověděla služce. „A proto musíme hned odjeti! Opatrujte dobře byt a nikam nechoďte, aby se k nám nedostali zloději. Za několik dní se vrátíme!“
Potom manželé ještě s jedním mužem nasedli do fiakru a odjeli na hlavní nádraží. Policejní kontroly, které hned večer obsadily všechny peróny, tu zřejmě přesvědčil (nebo spíš zmátl) jejich solidní zevnějšek.
Zásah ve Lvově a smířlivý soud
Pátrání po podivném manželském páru a zejména po údajném chemikovi, jenž podle všech indicií zastřelil o Štědrém večeru dozorce Kautského, zasáhlo v následujících dnech do nejvzdálenějších koutů rakouské monarchie. Z výslechu Adamského bylo totiž zřejmé, že stopy lupičské tlupy vedou na východ, až do haličského Lvova.
A právě tady byl podle fotografie zaslané pražským policejním ředitelstvím identifikován mezinárodně hledaný lupič Edmund Wasinski. Původně vyučený pekař, o němž české noviny napsaly „je to lotr velice inteligentní, který se elegantně šatí a vystupuje ve společnosti jako pravý kavalír. Charakteristickým jest, že Wasinski nepije lihových nápojů, nekouří a má nepatrné potřeby.“
Lvovská policie nyní nasadila k jeho dopadení všechny síly a její agenti skutečně odhalili po několika dnech úkryt, v němž se mohl Wasinski skrývat. Šlo o byt slévače mosazi Stanislava Uscienského. Kolem poledne v pondělí 30. prosince se před ním shromáždila desetičlenná policejní jednotka. Po domluveném signálu rozrazila dveře. Wasinského zastihli policisté, jak sedí u kuchyňského stolu. Lotras se ještě pokusil skočit ke skříni, kde měl ukrytý revolver, ale muži zákona ho rychle přemohli.
Krátce poté začaly výslechy, na jejichž základě byl v Kolomyji (dnes na západě Ukrajiny) zatčen třetí účastník pražské loupeže, respektive pokusu o ni, člen rusínské herecké společnosti Jerzy Kostur. Dohromady tvořilo bandu až deset padouchů, kteří měli na svědomí dlouhou řadu zločinů po celé monarchii. Jen namátkou z poslední doby:
- začátkem dubna 1906 krádež v obchodě zlatníka Löwa v Pešti,
- 31. října 1907 vykradení sejfů úvěrní banky v Přemyšlu,
- 3. listopadu vyloupení pokladny v synagoze ve Štýrském Hradci,
- 12. listopadu 1907 krádež v židovském chrámovém spolku ve Vídni,
- 1. prosince 1907 vyloupení kasy berního úřadu v Borszcově, ten samý den obchodu firmy Schmid a Fontin v Černovicích,
- 6. prosince trezoru okresního hejtmanství ve Starczynci,
- 18. prosince krádež v krámě obchodníka Sebce v Lublani,
- 28. prosince, tedy už po pražské akci, lup v obchodě společnosti Rohrer ve Ršavě.
Edmund Wasinski zároveň kriminalistům popsal okolnosti svého útěku z vězení po krádeži ve filiálce rakousko-uherské banky ve Stanislavi (dnes ukrajinském Ivano-Frankivsku). K té došlo v roce 1905. „Se dvěma svými společníky uprchl ze lvovské vyšetřovací vazby, dopadl však v zahradě u gymnasia tak nešikovně, že celou noc ležel tam v bezvědomí. Teprve ráno vstal a gymnasiální budovu obešel, načež prchl do Ruska,“ líčila tehdejší události Národní politika s tím, že „další osud svůj nechce sděliti. Wasinski prohlásil, že se svými společníky, kteří s ním z vazby uprchli, nikdy se setkati nechtěl, ježto byli to lidé méněcenní, s nimiž on jako člověk inteligentní nemůže se rovnati.“
Na soud s lupičskou bandou došlo v létě roku 1908 ve Lvově. Edmunda Wasinského odsoudil tribunál za vraždu a řadu loupeží k deseti letům těžkého žaláře. Floriana Adamského, kterého tak statečně lapil strážník Seidl na Václavském náměstí, k osmi rokům. Ostatní členové bandy, včetně pražské Wasinského „manželky“ Žofie Chojnacké (vystupovala též pod jménem Dominika Calla), vyfasovali od jednoho do pěti let.
