Skutečné případy rady Vacátka: Smíchovská vražda Ludmily Grujbárové
V sobotu ráno odešla ze svého smíchovského podnájmu do práce. Spolubydlící a zároveň nejbližší přítelkyni Marii Zíkové řekla, že se vrátí po odpolední směně, která končí v 18 hodin. Požádala ji, zda by v půl sedmé nezatopila v koupelně, chtěla se vykoupat. Jenomže doma se už nikdy neobjevila.
Bylo nedělní dopoledne 10. listopadu 1929, když Ing. Ladislav Šístek zjistil, že se jeho podnájemnice, třiadvacetiletá Ludmila Grujbárová, dosud nevrátila z práce. Dívka bydlela v jeho domácnosti už několik měsíců a mimořádně si ji s manželkou oblíbili. Měli ji takřka za vlastní.
Inženýr Šístek se rozhodl dívku hledat. Jeho cesta vedla do smíchovského přístavu k ohradě dřevařské firmy Křižan a spol., kde Ludmila pracovala jako pokladní a úřednice.
Ve chvíli, kdy se přiblížil Vltavě, na jejímž břehu ohrada stála, spatřil obvodního policejního inspektora Ostrýda s dalším mužem. Toho inženýr Šístek neznal. Jednalo se o převozníka Karla Krupičku, který krátce předtím nalezl v řece u vjezdu do smíchovského vorového přístavu ženské šaty, dámskou aktovku, velkou účetní knihu a několik kusů naštípaného dřeva. Podezřelý nález nahlásil policii.
Inženýr Šístek došel k oběma mužům. Pozdravili se. Šístek se chystal policistovi vyložit své starosti a obavy, jakmile však spatřil předměty, které převozník vylovil z řeky, strnul. Poznal v nich šaty i aktovku své podnájemnice – Ludmily Grujbárové. Bylo jasné, že se stalo něco ošklivého.
Asi o hodinu později dorazili na místo zástupci valašskomeziříčské parní pily a továrny na bedny Křižan a spol. Odemkli ohradu i přízemní domek s kanceláří, v níž mladá pokladní úřadovala. Pohled, který se přítomným naskytl, vylíčila druhý den Národní politika takto: „Na podlaze byla shledána veliká kaluž krve, stejně tak na židli a na dřevěném pažení oddělujícím kancelář od zákazníků, kteří tam přicházejí. Nejvíce známek po stříkající krvi bylo pod oknem při psacím stole s telefonem, kde Grujbárová sedávala při práci.“
Na podlaze ležela dámská sponka do vlasů, která ještě nedávno dívce ze slovenského Suchohradu (tehdy Dimburku) nedaleko Bratislavy patřila. Naopak v příruční pokladně chyběly peníze vybrané od pražských zákazníků, jež sem každou sobotu dopoledne ukládal inkasista Ošťádal. A chyběl také tmavý pracovní plášť, do něhož se Grujbárová v kanceláři převlékala.
Nejvíce krvavých stop nalezli policisté v přístěnku, v němž bylo složené dřevo připravené na topení. Bylo zjevné, že vrah – a o tom, že jde o vraždu, teď už jen málokdo pochyboval – setřel v rychlosti a také dost neuměle zbytky krve a nejvíce zakrvavená polena, dívčiny šaty a účetní knihu, u níž zřejmě žena ve chvíli útoku seděla, hodil do řeky.
Na místo dorazili detektivové ze čtvrtého oddělení v Bartolomějské ulici (slavné „čtyřky“) vedení vládním radou Josefem Vaňáskem. Předně je zajímalo, zda se na vratech ohrady nebo dveřích přízemního domku s kanceláří objevily stopy po vloupání. Když je ani po důkladném ohledání místa činu nenašli, bylo jasné, že dívka musela útočníka znát, že ho vpustila do domku i ohrady dobrovolně. O to příšerněji se nyní všem přítomným zločin jevil.
Stále však chybělo tělo oběti.
Výjimečná dívka
Ludmila Grujbárová pracovala v pražské pobočce dřevařské společnosti Křižan a spol. dva roky. Všichni ji tu měli rádi. Stálí zaměstnanci i voraři, kteří po řece do Prahy připlouvali. Byla mimořádně pohledná, milá a přátelská. Zároveň si však držela muže od těla. Pokaždé našla žert, kterým odrazila pozvání na schůzku, a přitom dotyčného neurazila. (Její případ i povaha inspirovaly scenáristu Jiřího Marka a režiséra Antonína Moskalyka k dílu Děvče od vody ze seriálu Panoptikum města pražského s radou Korejsem, jenž koncem osmdesátých let na původní Hříšné lidi města pražského s radou Vacátkem navazoval.) Jak prokáže pozdější pitva, ve svých třiadvaceti letech byla dosud nevinná (virgo intacta). Čekala na toho pravého.
Večery trávila obvykle doma. S výjimkou dnů, kdy chodila do kursu vaření a do Sokola. „Ráda se hezky oblékala a říkalo se o ní, že je nejelegantnější dámou v celém domě,“ vyznal se později novinářům Ladislav Šístek. „Navzdory tomu vystupovala vždy skromně a slušně.“
Osudný den na ni vyšla odpolední služba u telefonu – dřevařská ohrada se jako každou sobotu po obědě vyprázdnila a zůstal jediný úředník, ano, 9. listopadu 1929 to byla shodou okolností právě Ludmila Grujbárová. Jenže kdo mohl sáhnout na život tak okouzlujícímu stvoření?
Osudný den
Policisté začali vyslýchat ty, kteří přišli s Ludmilou Grujbárovou do kontaktu jako poslední. Tedy během sobotního dopoledne či krátce po obědě. Do hledáčku kriminalistů se tak dostala trojice mužů – inkasista Ošťádal, jenž přinesl do kanceláře peníze (šlo o částku přibližně 5000 korun), student Štěpán Dvořák, který navštívil Ludmilu Grujbárovou v dřevařském domku před dvanáctou a odešel podle svých slov v půl jedné, a pomocný dělník František Lukšík, jejž si dívka poslala dopoledne pro oběd do zlíchovské restaurace U Helmů.
Že by jeden z této trojice mohl být vrahem? Mohla snad inkasistu, denně nakládajícího s velkými částkami peněz, zlákat nepravost života, v němž mu tisíce rukama pouze procházejí, ale nemá z nich žádný užitek? Patřil snad student Štěpán Dvořák mezi zástup odmítnutých nápadníků, leč oproti jiným svůj neúspěch neunesl? A pomocný dělník Lukšík, jenž pracoval v ohradě teprve od léta, ale všichni ho chválili, „že dělá za dva“, co ten byl vlastně zač?
Jisté je, že všechny tři Ludmila Grujbárová dobře znala.
A brzy se začalo také vyjasňovat.
První dva vyslechli Vaňáskovi lidé ještě v neděli odpoledne a oba prokázali své alibi. Inkasista byl starší řádný člověk a se studentem se Ludmila přátelila od dětství, třetího – devětadvacetiletého pomocného dělníka Františka Lukšíka – se dlouho nedařilo dostihnout. Jeho bytná v nuselské Otakarově ulici přitom policistům sdělila, že ještě dnes ráno (tj. v neděli) se jí Lukšík chlubil novým kabátem za 350 korun a chvástal se, že mu ho dala jeho milenka, ale že ji stejně pustí k vodě. Bylo jí to divné. Sám pracoval za čtyři koruny na hodinu.
Zároveň Vaňáskovi lidé v kartotéce zjistili, že jde o devětkrát soudně trestaného recidivistu, který si jen nedávno odseděl ve vojenském vězení v Terezíně tříapůlletý trest za zločin zběhnutí od vojska a další krádeže a podvody (mj. třicetitisícovou krádež u jistého statkáře ve Slaném). O tom všem neměli lidé v dřevařské ohradě ani potuchy. Naopak, Lukšík se všem jevil velice slušný a spořádaný, dokonce přes den nepil, což v prostředí vorařů a dalších lidí od vody nebylo samozřejmé.
Detektivové Fakan, Führer a Záruba dopadli Lukšíka před půlnocí v nuselském hostinci U lva a okamžitě ho převezli do úřadovny bezpečnostního oddělení v Bartolomějské ulici. Tady začal v prvních minutách nového dne výslech vedený vládním radou Vaňáskem. A stalo se nečekané. Lukšík nijak nezapíral, docela klidně se pražským kriminalistům přiznal a podrobně popsal průběh sobotního odpoledne. Jak se záhy ukáže, bylo to pro jeho věcný, až cynický přístup k neštěstí, které způsobil, příznačné.
Večer s prostitutkou
Druhý den ráno přivezli policisté Lukšíka do smíchovského přístavu k rekonstrukci. „Vrah vedl detektivy na železný spojovací most u špice Císařské louky a u jeho pátého pilíře ukázal, jak mrtvolu vysypal do Vltavy. U pilíře zůstaly stopy krve a asi padesát metrů po proudu ve vorovém přístavu byla mrtvola skutečně nalezena,“ popsala dění v přístavu Národní politika. Pak pokračovala: „Velké vzrušení zavládlo, když plavci Václav Kamnic a Josef Šťástka vylovili tělo zavražděného děvčete. Polosvlečené bylo položeno na břeh a ve chvíli, kdy přítomní hluboce dojati stáli nad mrtvolou, vrah zůstal cynicky opodál, a dokonce si prozpěvoval jakousi odrhovačku.“
A jak se vše v onu osudnou sobotu odehrálo?
Co je podstatné (a podstatné to bude i pro porotu a soudce), Lukšík svůj zločin dlouho plánoval, a když v sobotu dopoledne zahlédl, jak dívka přebírá od inkasisty Ošťádala bankovky a ukládá je do pokladny ve stole, pouze se ujistil, že nastal pravý okamžik. Peníze jsou ve stole. Klíč zůstává v zámku pokladny. A odpolední službu má žena, kterou beztak – snad pro protikladnost jejich povah – neměl příliš rád.
„Po dvanácté hodině polední odejel zlosyn motorovým vozem do Nuslí, do svého bytu, kde poobědval. Po obědě šel se dát na Vinohrady oholit a pak zašel na návštěvu ke své známé Terezii Levinské do Lužické ulice, kde vypil kávu, a ke druhé hodině odešel,“ popisuje vrahův pohyb v rozhodný den list. Nyní se zastavil v obchodě na Francouzské třídě a koupil si za deset korun kovářské kladivo. Před třetí dorazil tramvají zpátky na Zlíchov.
Podél Vltavy kráčel k ohradě, ta se nacházela v tehdejší Zbraslavské ulici. Teď byla zamčená. Zabušil na vrata. Trvalo jen pár chvil, než mu Ludmila Grujbárová přišla otevřít. Přivítala ho, jak bylo jejím zvykem – úsměvem.
Lukšík šel v jejích stopách do kanceláře v přízemním domku. Chvíli spolu mluvili. Pak ji požádal, aby mu vystavila doklad o pojištění pro lékaře, prý ho rozbolely zuby. Dívka se sehnula, aby otevřela jeden ze spodních šuplíků. V tu chvíli vytáhl Lukšík z kapsy kladivo, které si před chvílí koupil na Vinohradech, a zasadil ženě první ránu.
„Grujbárová se skácela ze židle na podlahu. Zlosyn sebral za přepážkou nějaké kusy oděvu své oběti a slyše, že ubohá chroptí, omotal těmito kusy obleku její hlavu a tloukl do ní dále. (Postupoval tak, aby krev co nejmíň znečistila okolí kanceláře i jeho samého; pozn. red.) Když slyšel, že ještě chroptí, vecpal jí do úst kus hadru a uvázal jí provaz kolem krku. Škubl, utáhl a – ubohá mučednice přestala sténat…“
Tolik Národní politika. Ze sedmi ran, které Lukšík ženě kladivem zasadil, byly přinejmenším čtyři smrtelné. Vrah odtáhl tělo do přístěnku s naštípaným dřevem. Poté otevřel stůl a z pokladny vybral peníze. Dveře domku za sebou zamkl. Přelezl ohradu a odjel tramvají na náměstí Míru (tehdy Purkyňovo). Tady si pořídil nový kabát (ráno se s ním pochlubí své bytné), košile, dva klobouky, toaletní potřeby. Vše uložil do nového kufru, který odnesl do úschovny na Wilsonově nádraží. Chystal se ujet z Prahy.
Pak si ale vše rozmyslel. Rozhodl se vrátit na místo činu a odklidit mrtvolu. Hodit ji do řeky. Snad si myslel, že tak snáze unikne odhalení.
Peníze v kapse ho hřály, sváděly. Takový pocit v životě nepoznal. A tak ještě předtím odešel na Václavské náměstí a před palácem Lucerna si vyhlédl prostitutku. S ní odjel do malostranského hotelu Garni a zde s ní hýřil až do půl dvanácté.
Potom si znovu najal taxi, ženu odvezl na Žižkov a sám se nechal vysadit u smíchovského nádraží, aby nebudil pozornost. Znovu přelezl ohradu a vnikl do domku. Aspoň letmo se pokusil zahladit stopy zločinu. Potom vyndal z kůlny v ohradě pytel, mrtvolu do něj vecpal, odemkl si vrata, odnesl ji přes parčík k řece a z mostu ji, jak ostatně popsal vyšetřovatelům, doslova vysypal do Vltavy.
Pak se vrátil do domku a do pytle naházel dívčiny šaty, aktovku, zakrvavená polena i účetní knihu. Znovu odešel k řece a vše vysypal. Kolem jedné v noci odjel domů do Nuslí.
Ráno se František Lukšík vydal do veřejných lázní ve Vršovicích, vykoupal se a převlékl do nových šatů. Večer šel do biografu a podle svědectví své přítelkyně Levinské (ženu označovanou tiskem za prostitutku dokonce provázela její matka) se dobře bavil a hlasitě smál. V kufříku zbylo 2952 korun.
Trest smrti provazem
Brutální vrah byl tedy dopaden, k činu se přiznal, ale případ zdaleka nekončil. Lukšík měl smůlu, že jeho zločinu – nepochybně odpudivému a zvrácenému – předcházela řada vzájemně nesouvisejících vražd v různých koutech republiky. Strach a rozčilení rozpalovaly společenskou atmosféru.
Mnohé naznačil již pohřeb Ludmily Grujbárové. Před kostelem svatého Štěpána na Novém Městě se podle odhadů (jakkoli zřejmě nadsazených) shromáždilo až patnáct tisíc smutečních hostí. Jen pár desítek z nich však znalo Ludmilu Grujbárovou osobně. Nejčastěji šlo o členky smíchovského Sokola, jež položily k dívčině rakvi bílé růže.
Zvláštní vagón, který putoval s ostatky na Slovensko, zdravily po cestě stovky lidí. A noviny žádaly pro Lukšíka jediné – trest smrti. Zahájily zároveň tažení proti všem, kteří uchování absolutního trestu v právním systému Československé republiky zpochybňovali. Potažmo i proti prezidentu Masarykovi, jenž pravidelně uděloval na smrt odsouzeným milost a jejich trest měnil na doživotí. Tuto praxi převzal v nezměněné podobě od Františka Josefa I. Celkem podepsal během svého pobytu v úřadu (1918–1935) 417 milostí a potvrdil pouhých 16 poprav. V Čapkových Hovorech s TGM hovoří o tom, že dny, kdy tak učinil, „má ve svém kalendáři poznamenány černým křížkem“.
Samotný Lukšík byl široké veřejnosti líčen jazykem šestákových románů jako nejzvrhlejší tvor, jakého země nosila: „Je to slabý člověk, prostřední postavy, odporného výrazu v obličeji. Má velké, odstálé uši, řídké vlasy, velký nahoru zdvižený nos a vysedlé lícní kosti,“ píše Národní politika. Či v jiný den: „Jeho bledý obličej je takřka školským typem zločince. Čiší z něj hrubost a otrlost. Z jeho očí vyzírá nízká, plochá duše – jsou to oči chladné, podmračené, mluvící o bezcitném srdci.“
Bulvární tisk šel přitom ještě mnohem dál. V této napjaté a vyostřené atmosféře zasedl 16. prosince 1929 soud. Lukšík byl nadále apatický. Na dotazy soudce odpovídal jednoslovně nebo krčil rameny. Obhájce Dr. Stružinský se pokoušel argumentovat jeho psychickým stavem – vyšlo najevo, že se jako dospívající chlapec pokusil o sebevraždu a v roce 1920 prodělal syfilidu, tato nemoc však, dle mínění lékařů, nevykazovala v jeho případě žádné pokračování nebo následky. Další zkoumání Lukšíkova psychického stavu bylo senátem odmítnuto.
Soudní znalci potvrdili, že Lukšík byl v okamžiku svého činu zcela příčetný. Vše pečlivě a chladně plánoval. Provedení vraždy bylo mimořádně brutální.
Jednání soudu trvalo pouhé dva dny. Také dvanáctičlenná porota složená z osmi mužů a čtyř žen se radila neobvykle krátkou dobu. Poté jednomyslně prohlásila: František Lukšík je vinen úkladnou loupežnou vraždou spáchanou z nízkých a nečestných pohnutek. Polehčující okolnosti neexistují.
Předseda senátu vrchní rada Dr. Dobromil Souček vynesl očekávaný rozsudek – trest smrti provazem. V takové atmosféře si netroufl (nebo nechtěl) podepsat milost ani prezident Masaryk, jakkoli mu jeho kancelář týden před plánovanou exekucí dokument připravila. Proti popravě protestoval ministr spravedlnosti Alfréd Meissner s tím, že „za Rakouska netrestaly se smrtí daleko horší případy…“. Proti byla také Liga lidských práv. Marně.
František Lukšík byl popraven 6. prosince 1930 v sedm hodin ráno na dvoře pražského trestního soudu na Karlově náměstí.
