Skutečné případy rady Vacátka: Mumie z Malé Strany. Rok žili v jedné místnosti s tělem zavražděného
Předobrazem literárního a posléze i filmového rady Vacátka se stal spisovateli Jiřímu Markovi vládní rada Josef Vaňásek, jenž vedl do své smrti v roce 1938 IV. bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství, takzvanou čtyřku, v Bartolomějské ulici. Vyšetřoval v podstatě všechny těžké zločiny, které se v oblasti Velké Prahy odehrály. O jeho skutečných případech vypravuje tento seriál.
Toto je příběh touhy po penězích a bezstarostném nočním životě provázený hysterií a mimořádnou psychickou okoralostí, když vrah či vrazi dokázali přebývat v malé místnosti s mumifikovaným tělem déle než rok. Odehrává se v letech první republiky v půvabných kulisách Malé Strany.
Bylo pondělí 14. května 1934, krátce po osmé ranní, když se na ředitelství pražské policie v Bartolomějské ulici dostavila třicetiletá Marie Vyleťálková. Službě u vchodu oznámila, že chce ohlásit vraždu. Hlídkující policista vytočil linku IV. bezpečnostního oddělení vedeného vládním radou Josefem Vaňáskem, do jehož kompetence nejtěžší zločiny spadaly. Ženu vzápětí vyslechl jeden z nejschopnějších a nejzkušenějších pražských kriminalistů, Dr. Zdeněk Borkovec, a to, co v následujících chvílích uslyšel, ho šokovalo.
Žena rozechvělým hlasem vyprávěla, že k vraždě, kterou jde oznámit, došlo už před rokem – přesně 22. března 1933. Vrahem byl její muž Jaroslav Vyleťálek a zavražděným její otec – Josef Kajetán Tyl. Od té doby ležela mrtvola ve výklenku za kamny v kuchyni bytu, v němž manželé na Újezdě (v čísle popisném 408/21) bydleli.
„Jak byl ten prostor velký?“ zajímal se Dr. Borkovec.
„Hluboký asi sedmdesát centimetrů a vysoký tak metr,“ odpověděla Marie Vyleťálková.
„Jak jste otce do tak malého prostoru vměstnali?“
„Šla jsem napřed a muž za mnou. Klekla jsem si u výklenku, ale nejdřív jsem ho vyklidila. Byla jsem těsně u otevřených dvířek a můj muž držel mrtvolu vzadu za nohy. Po hlavě jsme ho strkali do výklenku, muž tlačil na nohy. Musely být skrčené, jako by ležel v posteli, a potom jsme ho natočili doleva, aby se tam vešel,“ vykládala nyní Vyleťálková.
Nato manželé výklenek zavřeli a zamaskovali proutěným košem. Mrtvola tu vydržela déle než rok – do 4. dubna 1934. Marie Vyleťálková polévala otcovo tělo lyzolem (tehdy běžně užívaným dezinfekčním roztokem), aby bylo co možná nejméně cítit. Přesto zápach tlejícího masa pronikal přes dvířka do celého bytu, v jehož pokoji žily tři podnájemnice Vyleťálkových. Jakkoli se to zdá téměř nemožné, dívky uvěřily, že jde o pach starého prádla složeného v koši u kamen, z odpadní roury záchodu, případně má jejich bytná nemocný žaludek a koná potřebu do kyblíku odstaveného u dveří.
Teprve když se Marie Vyleťálková musela z bytu na Újezdě vystěhovat (manžel ji předtím opustil, bude o tom řeč), nechala otcovo tělo zabalené do hadrů a peřin převézt v dřevěných neckách do podzemí Provaznické ulice na Starém Městě.
Své tetě Františce Zemanové (sestře zavražděného), od které si sklepní kóji půjčila, namluvila, že potřebuje schovat staré krámy. A malostranský špeditér Oldřich Heinz netušil, co ve skutečnosti stěhuje. Věřil, že jde o velký a těžký lustr. Za namáhavou práci obdržel 40 korun.
Vrchní komisař Borkovec mlčky naslouchal vyprávění třicetileté ženy. Prohlížel si její nezdravou a vyhublou, nervozitou těkající tvář a bylo mu jasné, že musí ze všeho nejdřív fantastické vyprávění ženy ověřit. Opravdu mohl mít někdo déle než rok v bytě, v němž žilo několik osob, mrtvolu zavražděného muže?
Nález v podzemí
Policistům trvala cesta z Bartolomějské do Provaznické ulice sotva deset minut. Po prudkých schodech sestoupili do temného podzemí domu v Provaznické č. p. 385/3 a v nejzazším koutě sklepní kóje, která patřila Františce Zemanové, skutečně objevili velké necky. Byly zaházené starým harampádím, jakého se najde v každém sklepě spousta. Odřezali provazy, kterými byly necky převázané, strhali peřiny, po nich i hadry, které necky zakrývaly. U jednoho z konců pak nadzvedli kus pytloviny a spatřili – byl to děsivý pohled – dvě svraštělé a vysušené nohy, navíc bílé od vrstvy vápna, v němž celé tělo očividně leželo.
Ne, Marie Vyleťálková nelhala.
Alespoň tentokrát.
Vyslaní policisté podali zprávu do Bartolomějské ulice. Na místo vzápětí dorazila výjezdová skupina čtvrtého oddělení, včetně soudních lékařů, kteří hned ve sklepě potvrdili i další část ženiny výpovědi. Totiž, že mrtvola staršího muže je stará nejméně rok. Tělo je účinkem horkého vzduchu vyschlé a ztvrdlé, prakticky mumifikované, až zkamenělé (při pozdější pitvě ho patologové budou muset rozřezávat pilou).
Ihned bylo také patrné, že oběť má na hlavě ránu způsobenou tupým předmětem a na krku pevně zatažený silný provaz. Po jedné odpoledne byly ostatky Josefa Kajetána Tyla, tak jak ve sklepě ležely, tedy v neckách vyplněných do výše šesti centimetrů vápnem, převezeny do patologického ústavu na Albertově.
Mladá tahala za nohy
Krátce poté začal na IV. oddělení výslech ženy, která zločin ohlásila – Marie Vyleťálkové. Během následujících hodin vylíčila historii, nad níž se i zkušeným kriminalistům tajil dech.
Kdy se události směřující k osudnému dni začaly odvíjet? Nejspíš na přelomu listopadu a prosince roku 1932, když se tehdy osmadvacetiletá žena podruhé vdala. Vzala si o dva roky mladšího Jaroslava Vyleťálka, zaměstnance Elektrických podniků v Praze. Domů ho přivedl její otec – knihař na penzi Josef Kajetán Tyl. Seznámili se v hostinci U hroznu na malostranském Újezdě, kam starý Tyl chodil každý den na tři až pět piv.
Na sňatek rozhodně nespěchala, vykládala nyní Vyleťálková. Poprvé se vdávala v roce 1923, to jí bylo devatenáct, za kočího Rudolfa Proš-
ka a nebylo to příliš šťastné manželství. Manžel jí zemřel v roce 1931 na tuberkulózu. Navíc ji nakazil syfilidou (Vyleťálková se ovšem zapomněla vyšetřovatelům zmínit, že svého muže bodla nožem do zad a od trestního stíhání a několikaletého žaláře ji uchránilo jenom to, že Prošek na policii tvrdil, že šlo o nešťastnou náhodu).
„Jenže Vyleťálek si přede mnou klekl na kolena a prosil, ať si ho vezmu. A tak jsem nakonec souhlasila,“ pokračovala ve své výpovědi žena. „Od prvních dnů manželství jsme bydleli u mého otce na Újezdě, s nímž ovšem Vyleťálek vyvolával často hádky, a tyto výstupy mě stály zdraví i nervy. Během roku jsem zhubla až třicet kilo,“ stěžovala si dále Vyleťálková a znovu cosi zatajila – totiž, že se pro hysterii, jež byla skutečnou příčinou úbytku její váhy, léčila u psychiatra MUDr. Lence a ten jí doporučoval hospitalizaci v ústavu.
Nesoulad, který ve druhém patře malého domu pod petřínským svahem panoval, vyvrcholil
22. března 1933. Podle líčení Marie Vyleťálkové začalo vše ráno, když ji otec udeřil holí do obličeje. S oteklým rtem běžela za manželem do zaměstnání, aby mu řekla, že za takových podmínek nebude vařit, a žádala ho, aby s otcem po návratu z práce promluvil a zjednal pořádek.
To jí Vyleťálek slíbil.
Poté odešla do biografu na film Láska, zákon přírody.
Když kolem páté dorazil Vyleťálek domů na Malou Stranu, vyčetl starému muži ranní výstup. Ten se na něj obořil, máchal holí a chtěl Vyleťálka napadnout. Mladší muž popadl sekeru a jediným úderem do hlavy Tyla zabil.
Kolik bylo v tu chvíli hodin? zajímal se Dr. Borkovec.
„Půl šesté.“
Poté se manželé radili, co dál. Báli se policie, a tak nejprve sháněli velký kufr, do něhož by starcovo tělo vměstnali (jedna ze sousedek skutečně u soudu vypoví, že ji osudného dne Vyleťálková oslovila s tím, že od ní koupí velký dřevěný kufr, který má na půdě, sousedka však odmítla). Když se to nepodařilo, nacpali tělo oblečené do bílé noční košile a červené čapky do výklenku za kamny pod komínem. Nohy museli starci násilím ohnout.
„Další půlrok jsem pak chodila k výklenku poslouchat, jestli se otec náhodou neprobudil,“ svěřila se kriminalistům Vyleťálková a bez zábran vyjmenovala všechny, kteří se na Tylově vraždě podíleli, nebo o ní alespoň věděli. Kromě Vyleťálka to byla především jeho stará matka, jež byla právě u nich doma na návštěvě, a také sousedky, matka a dcera Kryštofovy, které jí pomáhaly mrtvolu napěchovat do necek a zakrýt peřinou, hadry a pytlovinou. To bylo
4. dubna ráno – tehdy spala ve starém bytě na Újezdě naposledy a musela se mrtvoly nějak zbavit, protože noví nájemníci by zdroj zápachu okamžitě odhalili.
„Mladá Kryštofová otevřela dvířka a vytáhla otce za nohy ven. Udělalo se jí z toho špatně a utekla. Ale její pomoc jsme nutně potřebovali, takže se vrátila se šátkem na ústech,“ vypravovala Vyleťálková.
Starší ze sousedek, devětapadesátiletá Anna Kryštofová, jí také poradila, aby mrtvolu zalila vápnem, jehož pak Vyleťálková nakoupila u malostranského obchodníka (ten se domníval, že bude hubit štěnice tehdy na Malé Straně běžné) celých dvacet kilo. Doslova jí řekla: „Máňo, polej to s tím a ono to zmizí.“
Po této výpovědi následovalo zatčení Jaroslava Vyleťálka a jeho matky (ve vězení stráví neprávem deset týdnů). Policisté je zastihli v malém domku na hradčanském Novém Světě č. p. 84/17, kde společně bydleli. I sousedek, které Vyleťálkové ochotně pomáhaly, když dostala z bytu výpověď a musela se odstěhovat – devětapadesátileté Anny Kryštofové a její dcery Marie.
Otázka ovšem zněla: Odehrálo se všechno opravdu tak, jak Marie Vyleťálková vylíčila?
Vypovídá manžel
Výslech Jaroslava Vyleťálka vedl vládní rada Josef Vaňásek. Osmadvacetiletý zřízenec Elektrických podniků zprvu tvrdil, že vše je pouze výmyslem jeho hysterické ženy. O smrti tchána nevěděl, žena mu namluvila, že ho zatkla policie pro spekulaci se zlatými předměty a je na Pankráci, za zdroj zápachu v bytě považoval tak jako dívky v podnájmu starý odpad nebo zatuchlé prádlo.
Svou účast na vraždě přiznal Vyleťálek až druhý den ráno. Pak také vylíčil průběh událostí, jak je sám viděl a vnímal. Předně odmítl, že měl s tchánem spory. Naopak, hádky se takřka vždy odehrávaly mezi otcem a dcerou, tedy starým knihařem Tylem a Marií Vyleťálkovou. Osudného dne za ním přišla manželka do práce a vypravovala mu, že ji otec napadl holí. Ukazovala mu oteklý ret a on skutečně slíbil, že s tchánem večer promluví. Až potud se svědectví Vyleťálka shodovalo s líčením jeho ženy.
Večerní rozhovor vyústil v prudkou hádku. Starý muž zaútočil na Vyleťálka holí a ten ho udeřil tupou stranou sekery, i v tom se manželé shodli.
Podle Vyleťálka však starý muž po této ráně rozhodně nezemřel. Pouze se svalil na postel a chroptěl, přinejhorším omdlel. On sám odešel do sousední místnosti. Když se vrátil, zjistil, že jeho žena omotala kolem otcova krku silný provaz a v bezvědomí ho uškrtila.
Poté ukryli společně starce do výklenku a sousedům i správci domu tvrdili, že se odstěhoval za neznámou ženou do Kolína, eventuálně, že byl zatčen a na Pankráci si odpykává trest za spekulace se zlatem. Mužova matka osudný den v bytě vůbec nebyla.
Marie Vyleťálková vybrala po vraždě našetřené peníze z otcových vkladních knížek (šlo o nemalou částku 19 500 korun) a začala je utrácet po vinárnách a nočních barech. Vyleťálek se v polovině března 1934 od manželky odstěhoval a požádal o rozvod.
Žena nesouhlasila.
Naopak, začala manželovi vyhrožovat – jestli se nevrátí, přivede ho do neštěstí, ano, udá ho pro vraždu. Jako poslední termín stanovila 14. květen 1934. Vyleťálek se neobjevil a jeho žena, která teď bydlela v podnájmu u sousedek Kryštofových, svou výhrůžku splnila – odešla na kriminální ústřednu v Bartolomějské ulici.
Bylo zřejmé, že o podílu obou manželů na vraždě Josefa Kajetána Tyla, muže s tak zvláštním literárním jménem, rozhodne soud.
Co říká pitva…
Soud s manžely Vyleťálkovými začal v úterý 9. října 1934 v nové soudní budově na Pankráci. Ta musela být ze všech stran chráněna policisty, protože zájem o místo v auditoriu mnohokrát převyšoval jeho kapacitu.
Celý proces trval déle než týden a k radosti tisku – vskutku spektakulárně – vyvrcholil, když se celý soudní dvůr, včetně dvanácti porotců, odebral do malostranského domu ve slepé uličce, kde k vraždě došlo.
„Návštěva soudního dvora a porotců v bytě manželů Vyleťálkových na Újezdě vzbouřila tiché vlny zapadlé uličky pod Petřínem,“ psal sugestivně pražský Polední list. Když v devět hodin ráno vjel do dvora zelený anton vypravený z pankrácké věznice, obsadili sousedé všechna okna i pavlače domu a sledovali své někdejší spolubydlící vyváděné v poutech z vozu. „Vyleťálková nedívá se ani napravo, ani nalevo, nýbrž kráčí rychle před dozorcem, který ji vede po vrzajícím schodišti na druhou pavlač,“ pokračoval list.
Znovu se také probírala minulost všech zúčastněných. Knihař Tyl byl třikrát ženatý. První žena mu zemřela a z šesti dětí, jež mu dala, žilo dosud pouze jediné – Marie Vyleťálková. Snad právě odtud se bral zvláštní (člověk by řekl ambivalentní) vztah, který ke své dceři měl. Josef Kajetán Tyl se jí bál a v hostinci U hroznu často vypravoval, že jestli ho někdo odpraví, bude to právě ona. Byl dokonce přesvědčen, že se o to už pokusila, když nechala schválně dýmit kamna.
Byla to také Tylova dcera Marie, kdo stál za rozvody (došlo totiž hned ke dvěma) s jeho druhou manželkou Barborou – ženy se v jednom bytě nesnesly a mladší z nich otcovu choť fyzicky napadala. Poté, co se Marie Vyleťálková se svým prvním mužem odstěhovala, dal se Tyl s Barborou znovu dohromady a opět se vzali.
Manželství však vydrželo jenom pár let. Když Vyleťálkové, tehdy ještě Proškové, zemřel první muž na souchotiny, nastěhovala se k otci a maceše. A vše začalo nanovo. V září 1932 byla mladá žena dokonce odsouzena ke dvaceti čtyřem hodinám vězení, když rozbila otcově manželce o hlavu talíř.
Ta položila svému muži nůž na krk – buď já, nebo ona! A Tyl, jakkoli mu vlastní dcera naháněla hrůzu, nedokázal zasáhnout. Svou ženu ztratil i podruhé. (Paradoxně to pak byla jedině ona, kdo pátral po jeho osudu, když zmizel, chodila dokonce na Petřín a sledovala okna domácnosti, zda v nich bývalého manžela nezahlédne.)
K minulosti samotné Marie Vyleťálkové před soudem zaznělo, že byla již pětkrát soudně trestaná, obvykle pro krádež. Nejvyšší – tříměsíční – trest si odpykala, když v roce 1932 využila požáru v restauraci na Střeleckém ostrově, kde myla nádobí, a ukradla v šatně drahý kožich.
Zvláštní kapitolou byla snaha Vyleťálkové vraždu otce zastřít. Rozesílala pohledy a lístky psané domněle otcovou rukou, neváhala dokonce kvůli tomu odjet do Kolína, kde si měl – dle jejího líčení – Josef Kajetán Tyl najít novou ženu. Správci domu odtud napsala: „Nemusíte jí (tedy samotné Vyleťálkové) dělat obtíže, ona za to nemůže, že neudává mou adresu,“ a číšníci v lokále U hroznu poslala otcovým jménem falešné přání k narozeninám.
Citovány byly také lékařské zprávy o její těžké hysterii, která se projevovala zejména úbytkem váhy a demonstrativním předstíráním sebevražedných úmyslů. Vyleťálková se pokoušela oběsit, potápěla hlavu do vaničky s tím, že se utopí, jednou byla dokonce přistižena s cihlou připevněnou provazem ke krku na skříni, z níž se – údajně – chystala skočit.
Rozhodující pro nález poroty byl ale posudek lékařů, především profesora Hájka, jenž tělo Josefa Kajetána Tyla pitval. Před soudem vystoupil 12. října 1934, a jakkoli poukázal na limity pitvy provedené čtrnáct měsíců po vraždě, konstatoval: „Tělo bylo barvy žlutohnědé, maso bylo úplně tvrdé, kůže zprohýbaná a jednotlivé údy úplně vyschlé. Jde tedy o mumifikaci v suchém prostředí za přístupu vzduchu. Nohy byly ohnuté a suché. Tyl byl uškrcen. Na krku oběti byly dva provazy. Jeden volný s očkem, do něhož byl druhý konec prostrčen tak, že se utvořila klička. Tento provaz ležel volně na krku a nijak hrdlo netísnil. Byl to provaz určený pouze pro odtažení mrtvoly. Pod ním byl druhý provaz, který byl třikráte pevně utažen kolem krku. Byl tři metry dlouhý, způsobil hlubokou rýhu a ještě při pitvě, tedy po úplném seschnutí mrtvoly, lpěl pevně na krku oběti.“
Potom profesor Hájek bez nejmenších pochyb určil skutečnou příčinu smrti Josefa Kajetána Tyla: „Tržná rána nad levým okem, dva centimetry dlouhá, sahala až na kost, která byla křížovitě zlomena. V mozku však nebyl výron krevní. Rána byla způsobena nástrojem tupým. Sama k smrti nemohla vésti a mnoho nekrvácela. Obžalovaná ostatně sama udala, že po tváři zavražděného stékal jen malý pramen krve. Bylo to tedy jen těžké ublížení. Příčinou smrti bylo rozhodně uškrcení. Provaz byl zatažen, když Tyl byl v bezvědomí. Neboť tento provaz byl dlouhý a nebylo zjištěno žádných stop po sebeobraně.“
Rozhodnutí poroty a rozsudek
Soudci položili porotě deset otázek, z nichž nejpodstatnější byly hned ty první. Hlasování dvanácti porotců (jeden se v rozhodný den pro nevolnost omluvil a musel být zastoupen náhradníkem) bylo ve všech případech jednomyslné.
První otázka hlavní: Je Marie Vyleťálková vinna, že udeřivši svého otce sekyrou a zadrhnuvši ho provazem, způsobila mu smrt? (Vražda)
Odpověď poroty: S vyloučením sekyry 12 hlasy ANO.
První dodatková otázka: Jednala Vyleťálková z pohnutek nízkých a nečestných?
Dvanácti hlasy: ANO.
Druhá otázka hlavní: Je Jaroslav Vyleťálek vinen, že udeřiv svého tchána sekyrou a zadrhnuv ho provazem způsobil mu smrt? (Vražda)
Odpověď poroty: 12 hlasy NE.
Otázka eventuální: Je Jaroslav Vyleťálek vinen, že jednoho dne v roce 1933 jednal proti svému tchánu tak, že z toho vzešla Tylova smrt, aniž by jej ovšem měl v úmyslu usmrtit? (Zabití)
Odpověď poroty: 12 hlasy ANO.
Druhá otázka dodatková zní u obžalovaného Vyleťálka na zločin těžkého ublížení na těle, jež způsobil úderem sekery a má (respektive mělo by) za následek nejméně třicet dní léčení.
Odpověď poroty: 12 hlasy ANO.
Třetí otázka dodatková: Jednal Vyleťálek z důvodů nízkých a nečestných?
Dvanácti hlasy: ANO.
Porota se tak jednomyslně přiklonila k závěru, že Vyleťálek udeřil tchána sekerou a jeho žena – bez manželovy účasti a vědomí – starého muže uškrtila. Předseda soudu, vrchní rada Novotný, vynesl poté závěrečný verdikt: 25 let těžkého žaláře pro Marii Vyleťálkovou, dva a půl roku vězení pro jejího muže. Vlastně už bývalého. Manželství Vyleťálkových bylo krátce po přelíčení rozloučeno.
