Rozbombardovaná Manila: Filipínská metropole utrpěla po Varšavě největší škody ze všech spojeneckých měst
Když se americká 6. armáda generálporučíka Waltera Kruegera 9. ledna 1945 úspěšně vylodila v Lingayenském zálivu na největším filipínském ostrově – Luzonu –, dostal XIV. sbor generálmajora Oscara Griswolda rozkaz postupovat na jih, k letišti Clark Field a k Manile.
Generálporučík Krueger přičítal naléhání generála Douglase MacArthura postupovat na Manilu co nejrychleji jeho známé ješitnosti, tentokrát související s tím, že na 26. leden připadaly generálovy 65. narozeniny a vrchní velitel amerických sil v Tichomoří je hodlal oslavit ve filipínské metropoli.
Griswold obnovil postup na Manilu až 2. února. Ctižádostivý MacArthur dal najevo nespokojenost s jeho tempem a po inspekci na frontě si stěžoval Kruegerovi na „znatelný nedostatek pohybu a útočné iniciativy“ u jím navštívené 37. divize. Proto naléhal na generálmajora Vernea D. Mudge, velitele 1. jízdní divize, vyslané na Luzon s cílem posílit XIV. sbor: „Jdi do Manily. Obejdi Japonce, oklam Japonce, ale jdi do Manily.“
Bojovalo se o každou ulici, o každý dům
Paradoxem přitom je, že velitel japonských sil na Luzonu generálporučík Tomojuki Jamašita, jeden z nejschopnějších vysokých hodnostářů císařské armády, se bojům o město hodlal vyhnout, a proto z něj stáhl všechny pozemní jednotky kromě pořádkových. Pouze nařídil veliteli skupiny „Šinbu“ generálmajoru Šizuóvi Jokojamovi, aby zničil všechny mosty přes řeku Pasig, dělící severní a jižní část metropole, provedl destrukce důležitých objektů a poté se stáhl.
Jenže císařský hlavní stan viděl situaci jinak, a tudíž nařídil kontradmirálovi Sandžimu Iwabučimu, veliteli všech námořních sil v prostoru Manily, organizovat obranu města. Iwabuči měl pro tento důležitý úkol k dispozici 16 000 námořníků a námořních pěšáků, jakož i 4000 příslušníků armádních bezpečnostních sil, s nimiž navzdory předchozímu výslovnému Jamašitovu rozkazu vyvolal v Manile krvavou lázeň.
Sto tisíc mrtvých civilistů jenom v Manile!
Američané přišli o 1010 padlých a 5565 raněných, kdežto Japonci z 18 000 nasazených mužů o naprostou většinu – 16 665 padlých. To však nebylo ničím v porovnání s utrpením civilistů. Zahynulo jich na sto tisíc, a to jak bezprostředně v důsledku těžkých bojů, tak i následkem řádění Japonců, hladem, vyčerpáním... Manila se ocitla v troskách. Někteří odborníci tvrdí, že za druhé světové války ze spojeneckých měst pouze Varšava utrpěla větší škody nežli filipínská metropole (a co běloruský Minsk?). A teď ruku na srdce – kolik lidí u nás o tom ví a kolik jich to vlastně vůbec zajímá?
Američané ztratili od října 1944, kdy zahájili osvobozování souostroví, do srpna 1945 na Filipínách 62 143 vojáků včetně 13 700 padlých v boji. Celkové ztráty americké armády zde dosáhly podle závěrečné zprávy Armádní bojové ztráty a nebojová úmrtí ve druhé světové válce, vydané roku 1953 a zahrnující období od 7. prosince 1941 do 31. prosince 1946, 90 454 osob, z toho 30 424 mrtvých včetně 15 050 padlých v boji a 46 405 raněných a postižených bojovými úrazy, jimž 3048 vojáků podlehlo. To představovalo po taženích v Německu (249 762), ve Francii včetně Korsiky (241 137) a v Itálii včetně Sicílie a Sardinie (123 522) čtvrté největší bojové ztráty americké armády ve druhé světové válce. Z toho na armádní letectvo připadalo 6967 osob včetně 3996 mrtvých, z nichž 1448 padlo v boji. Do těchto počtů nejsou zahrnuti námořníci, námořní pěšáci a jejich letectva.
Jakkoli mnohé americké rodiny oplakávaly smrt svých otců, synů, bratrů a příbuzných, kteří položili život na Filipínách, jejich protivník utrpěl mnohonásobně vyšší ztráty. Podle oficiálních odhadů autorské dvojice Kuwata–Maehara, zveřejněných roku 1964 v publikaci Války Japonska, zahynulo na Filipínách v letech 1941 až 1945 498 600 příslušníků císařských ozbrojených sil (377 500 armády a 121 100 námořnictva včetně příslušníků letectva obou těchto složek), což představovalo nejvíc ze všech válčišť, a dokonce překonalo i oběti čínského tažení v letech 1937 až 1945.
Má je pomsta!
Jestliže při poválečném účtování projevili Američané, a především generál Douglas MacArthur nevšední shovívavost a míru taktu k císaři Hirohitovi a jeho rodině (ke značné nelibosti veteránů přeživších hrůzy japonského zajetí), v jiných případech lze hovořit spíše o pomstychtivosti vítězů než o průchodu spravedlnosti.
Devětadvacátého října 1945 stanul před soudem složeným z pěti amerických generálů „malajský tygr“ Tomojuki Jamašita. Nejen historici, ale i mnozí tehdejší publicisté a pozorovatelé chápali tento proces jako MacArthurovu osobní pomstu. Svědkové sice přesvědčivě a zřejmě pravdivě vypovídali o znásilňování, mučení a vraždění během měsíčních bojů o Manilu, nikdo se však nenamáhal zohlednit, že těchto zvěrstev se dopouštěli příslušníci speciálních námořních jednotek, jež rozpoutaly boj o město výslovně proti Jamašitovu rozkazu, a že generálův hlavní stan ve vnitrozemských horách Luzonu neměl s řádícími námořníky žádné spojení. „Všechny zákonné precedenty byly vyhozeny z okna,“ psal dopisovatel deníku The New York Times Robert Trumbull a časopis Newsweek se připojil: „Svědectví z třetí ruky bylo přijato jako důkaz.“
Jamašitovi „přišili“ odpovědnost za zkázu Manily, za upálení 140 amerických a filipínských válečných zajatců na ostrově Palawan v prosinci 1944 i za sérii odvetných masakrů Filipínců začátkem roku 1945. Fakt, že se jednalo o akce uskutečněné jeho podřízenými na přímý rozkaz z Tokia, nehrál žádnou roli. Platila nezvratná teze, že velitel je vždy odpovědný za činy svých podřízených. Po odhalení obludného amerického masakru 347 až 504 neozbrojených civilistů ve vietnamské vesnici My Lai 16. března 1968 uvedl někdejší Jamašitův obhájce Peel v deníku The Times: „Kdyby Nejvyšší soud Spojených států postupoval jako v Jamašitově případu, musel by být Westmoreland shledán vinným (generál William Westmoreland velel v letech 1964 až 1968 americkým vojenským operacím ve Vietnamu; pozn. J. Š.).“
Tento článek vznikl s použitím knihy Aleše Skřivana Japonská válka 1931–1945, vydané nakladatelstvím Libri v roce 1997. Není-li uvedeno jinak, většina statistických údajů pochází z třetího vydání studie Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty z roku 2008.
