Při dobývání Iwodžimy utrpěla americká námořní pěchota nejkrvavější ztráty v celé své historii
Již v průběhu bojů o Filipíny připravovalo americké velení nové operace proti zemi vycházejícího slunce. Spojený výbor náčelníků štábů koncem roku 1944 nařídil veliteli sil střední části Tichomoří admirálu Chesterovi Williamu Nimitzovi, aby zajistil intenzívnější činnost letectva působícího z pozemních základen proti japonským ostrovům, zorganizoval jejich blokádu z moře i ze vzduchu a nepolevoval v tlaku na protivníka.
Američané se rozhodli začít s ovládnutím ostrova Iwodžimy, náležícího do skupiny Vulkánových ostrovů souostroví Nampóšotó. Vedly je k tomu následující důvody: V druhé polovině listopadu 1944 zahájilo jejich letectvo bombardování průmyslových center Nipponu z letišť dobytých na Marianách (na Saipanu, Guamu a Tinianu). Jenže k těmto úderům, při nichž museli překonávat více než 2500km vzdálenosti, mohli použít pouze letouny B-29 Superfortress, a dokonce i pro ně to představovalo hranici akčního rádia, takže mohly nést jen desetitunovou nálož pum, tedy třetinu normované únosnosti. Kromě toho Superpevnosti musely létat bez stíhacího doprovodu a ve výšce 8000 až 9000 metrů, a tudíž provádět plošné, a nikoli mířené, a proto i málo účinné bombardování.
Charakteristika budoucího bojiště
Místem předposlední velké a jedné z nejkrvavějších bitev tichomořské války se tak stal ostrov sopečného původu Iwodžima (Ostrov síry) o rozloze 20 300 kilometrů čtverečních s velice členitým povrchem. Dominantu tvořila hora Suribači (156 m n. m.), která, jak se záhy dozvíme, se nesmazatelně zapsala do dějin druhé světové války.
Na rozsáhlé plošině Motojama ve středu ostrova zřídili Japonci dvě letiště a dokončovali stavbu třetího. Japonský operační plán „Ten“ nepokládal ostrovy Nampóšotó za mimořádně důležité. Císařský hlavní stan se podle kolektivu japonských autorů uchýlil k „taktice dlouhodobých a krvavých bojů s využitím pozemních opevnění“, jak uvádějí ve čtvrtém svazku Dějin války v Tichomoří. V červnu 1944 dorazil na Iwodžimu generálporučík Tadamiči Kuribajaši, pocházející ze samurajského rodu, a převzal zde vrchní velení. Hlavní tíhu obrany ostrova neslo 14 000 příslušníků císařské armády, hlavně 109. pěší divize, k nimž je třeba připočítat 7000 námořníků. Japonci provrtali ostrov důmyslnou sítí tunelů, podzemních jeskyň a palebných postavení, v nichž rozmístili 33 lehkých námořních a 361 dalších děl, 65 minometů a bezmála sto velkorážních protileteckých kulometů. Tyto síly podporovalo 22 až 23 tanků.
Nejdelší letecká příprava
Vylodění výsadku 19. února 1945 předcházela nejdelší a nejintenzívnější letecká příprava, jakou kdy Američané provedli za války v Pacifiku. Začala 8. prosince 1944 a trvala dva a půl měsíce. Za tu dobu svrhly bombardéry Consolidated B-24 Liberator (Osvoboditel) 7. letecké armády a B-29 21. bombardovacího velitelství na Iwodžimu bezmála 6800 tun pum. Kromě letectva zasazovaly údery japonským pozicím na Iwodžimě válečné lodi 3. loďstva, které ji od listopadu 1944 do února 1945 ostřelovaly pětkrát, přičemž spotřebovaly 21 926 dělostřeleckých nábojů. I přes toto nevídané bombardování a ostřelování však zůstala japonská obrana pozoruhodně zachována a připravila invazním jednotkám horké chvíle.
K dobytí Iwodžimy vyčlenili Američané mohutné síly: V. obojživelný sbor pod velením generálmajora Harryho Schmidta, tvořený 75 144 mariňáky 3., 4. a 5. divize sboru námořní pěchoty a posílený obojživelnými tanky, dvěma samostatnými pěšími pluky a množstvím ženijních útvarů. Podle plukovníka Takuširóa Hattoriho čítaly invazní síly úhrnem 111 300 osob, 1522 letounů včetně 1170 palubních a přes 680 bojových, transportních a výsadkových lodí.
Tři dny před vyloděním, 16. února 1945, začalo letectvo amerického 58. operačního svazku, čítajícího 11 těžkých a pět lehkých letadlových a osm bitevních lodí, jeden bitevní, pět těžkých a devět lehkých křižníků a 77 torpédoborců, bombardovat letiště a námořní základny na ostrově Honšú. Dvoudenních náletů se zúčastnilo 1130 letounů, jež během 2700 bojových letů podle knihy N. Polmara Letadlové lodě zničily 531 letounů při vlastní ztrátě pouhých 88 strojů.
Celkovým řízením výsadkové operace americké velení pověřilo admirála Chestera Nimitze. Přímé velení svěřilo veliteli 5. loďstva viceadmirálovi Raymondu Spruanceovi, jemuž podléhal velitel spojených expedičních sil viceadmirál Richmond Turner a velitel výsadkových vojsk generálporučík Holland Smith, jak uvádí ve čtrnáctém svazku svých Dějin námořních operací Spojených států ve druhé světové válce kontradmirál Samuel Eliot Morison.
„Nejslavnější snímek pacifické války“
Koncem prvního dne operace soustředili Američané na Iwodžimě hlavní síly dvou divizí v počtu 30 000 mužů a 150 tanků a výsadek postupem na západ rozdělil japonské uskupení na dvě části a rozšířil předmostí na tři a půl kilometru.
Dvacátého února zaútočila námořní pěchota severním směrem a do večera dobyla letiště číslo 1. Třiadvacátého února dosáhla hlídka roty E 2. praporu 28. pluku námořní pěchoty, vedená poručíkem Haroldem G. Schrierem, vrcholku Suribači, kde vztyčila americkou vlajku. Odtud pochází legendární záběr fotografa agentury Associated Press Joea Rosenthala, „nejslavnější snímek pacifické války a jeden z nejlepších válečných snímků všech dob“, za nějž Rosenthal obdržel Pulitzerovu cenu.
Fanatický odpor obránců
Čtvrtého března poslal generálporučík Kuribajaši zástupci náčelníka generálního štábu císařské armády následující, pochmurnou zprávu: „Naše jednotky vyvíjejí veškeré úsilí, aby zničily nepřítele. Ale již jsme ztratili většinu děl i tanků a dvě třetiny důstojníků.“ Osmého března shromáždil velitel 2. smíšené brigády generálmajor Sadasue Senda své důstojníky a seznámil je s plánem útoku. Ani následující masakr ho neodradil od závěrečného útoku v noci 10. března, při němž téměř všichni, a to včetně Sendy, zahynuli.
Čtrnáctého března vydal admirál Nimitz oficiální prohlášení o dobytí Iwodžimy, jenže, jak se ukázalo, předčasné. Šestadvacátého března napadlo 350 Japonců americkou armádní nemocnici a armádní letecké jednotky. Američané sice zlikvidovali většinu útočníků, kteří přišli o 262 padlých a osmnáct zajatých, ale Japonci zmasakrovali 53 Američanů včetně 44 letců a 119 zranili.
Během hlavní bitvy o Iwodžimu ztratil sbor námořní pěchoty Spojených států (USMC) 5931 padlých a 16 168 raněných. Dalších 2648 mariňáků postihla únava z boje. Výše zmiňovaný 2. prapor 28. pluku námořní pěchoty ztratil 1602 muže z 1688 nasazených, takže byl fakticky vyhlazen. Devatenáct z 24 velitelů praporů námořní pěchoty padlo nebo utrpělo zranění. Bitva o Iwodžimu představovala nejkrvavější lázeň v dějinách této elitní složky ozbrojených sil USA.
Námořnictvo Spojených států (USN) přišlo o 982 padlých a 1652 raněných. Celkové americké ztráty na Iwodžimě dosáhly 24 733 osob, z toho 6913 připadlo na bojová úmrtí. Letectvo ztratilo 168 letounů a námořnictvo doprovodnou letadlovou loď Bismarck Sea a jednu výsadkovou loď. Dalších 30 plavidel bylo těžce poškozeno, mezi nimi úderná letadlová loď Saratoga a těžký křižník Pensacola.
Do 26. března se vzdalo pouhých 212 (podle jiného zdroje 216) japonských bojovníků a 800 korejských dělníků. Je však třeba zdůraznit, že tak nízký počet zajatců je dán mimo jiné skutečností, že obě strany v ohni bitvy de facto nebraly zajatce. Zahynuli 20 703 příslušníci japonské posádky, tedy bezmála všichni. Generálporučík Kuribajaši přišel 27. března v doprovodu plukovníka Kanedžiho Nakaneho ke vchodu své velitelské jeskyně, poklekl, třikrát se slavnostně uklonil k severu, kde se patrně nalézal císařský palác, a poté ho plukovník Nakane sťal mečem.
Iwodžima na stříbrném plátně
V roce 1949 natočil Allan Dwan mimořádně populární film V písku Iwodžimy, věnovaný „námořní pěchotě Spojených států, jejíž činy a odvaha zanechaly trvalý dojem ve světě i v srdcích jejích krajanů“. V titulcích se také objevila poznámka, že „první americkou vlajku vztyčil na hoře Suribači dnes již zemřelý seržant Ernest L. Thomas, Jr., příslušník námořní pěchoty Spojených států, 23. února 1945 ráno“. Výkon „krále kovbojů“ Johna Waynea v roli seržanta Strykera vynesl filmové hvězdě první nominaci na Oscara. Z poslední doby připomeňme Vlajky našich otců a Dopisy z Iwodžimy amerického režiséra Clinta Eastwooda.
Byli lepší japonští, nebo američtí vojáci?
V roce 1957 uspořádalo historické oddělení generálního štábu Izraelských obranných sil (Cahal) anketu týkající se kvalit armád v obou světových válkách. Ve druhé světové se japonská s 86 body ze 100 možných umístila na druhém místě po německé, kdežto americká skončila s 55 body až na sedmém! Je však třeba dodat, že to se týkalo pozemních sil. Z hlediska letectev skončilo japonské až na čtvrtém místě po německé Luftwaffe, britské RAF a americkém letectvu. Císařské námořnictvo zaujalo třetí příčku po německé Kriegsmarine a britském Royal Navy, zatímco americké až čtvrtou. O takovém pořadí je ovšem možné vést nekonečné polemiky. Mezi elitními jednotkami se sbor námořní pěchoty Spojených států vyšplhal dokonce na druhé místo – hned za zbraněmi SS, následován britskými Commandos a francouzskou cizineckou legií.
Není-li uvedeno jinak, statistické údaje v tomto článku pocházejí vesměs ze studie Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty, vylíčení průběhu bitvy pak z knihy Aleše Skřivana Japonská válka 1931–1945 a z XI. svazku Dějin druhé světové války.
