Skutečné případy rady Vacátka: Poslala syna vraždit. Ten poslechl a šel
Řeč je o slavném televizním seriálu Hříšní lidé města pražského. Následující případ se obtiskl v díle pojmenovaném Lodní uzel. Také v něm hraje roli provaz, fingovaná sebevražda a mezi mladými tehdy tolik oblíbený tramping. Skutečný rozměr událostí z léta 1934 byl však mnohem brutálnější i děsivější.
Na začátku stál nález těla osmačtyřicetileté učitelky klavíru Julie Malátové. Osamocené ženy, která žila bez bližších přátel a rodiny svým klidným a monotónním životem na pražské Letné. Došlo k němu v pondělí 23. července 1934 ve tři čtvrtě na deset dopoledne v domě č. 10 na tehdejší Belcrediho třídě (dnes Milady Horákové).
Dveře bytu zůstaly otevřené, a když správce domu Josef Fafejta nahlédl dovnitř, spatřil na podlaze ženu oběšenou na šňůře přivázané k vodovodnímu kohoutku. Přivolaný lékař se ještě pokusil Julii Malátovou oživit. Marně.
Na místo dorazil vládní rada Josef Vaňásek se svými lidmi. Vše nasvědčovalo sebevraždě. Byly tu však nejasnosti. Především ony pootevřené dveře, jež objevila správcová, aby znejistělá a vystrašená zavolala manžela. Na rukou, krku a obličeji mrtvé ženy byly patrné drobné oděrky a domovník Josef Fafejta se dušoval, že provaz, na němž byla žena přivázaná k vodovodu, nebyl natažený.
„Policie stojí před tvrdým oříškem,“ hlásila Národní politika. „Nemá se o co opřít. Ještě dodatečné vyšetřování sto procenty potvrdilo, že možno soudit na sebevraždu. Zjistilo se, že Malátová byla dvě léta v ústavu pro duševně choré (1925 až 1927). Dveře, které správce domu našel otevřené, se často samy otevřely, i když byly zamčeny na jeden západ. Zámek po jednom zavření nezapadl, takže do nich stačilo strčit a otevřely se samy. V bytě byl také ideální pořádek a ničím nebylo hnuto.“
List uzavřel zprávu o vyšetřování slovy: „Sama Malátová prohlašovala, že skočí z okna, že spáchá sebevraždu, a navíc, kdyby šlo o zločin, pachatel měl téměř po ruce provaz, který ležel ve skříni. Byl to pevný motouz. Soudí se proto spíše, že Malátová provedla sebevraždu.“
Byl to přednosta bezpečnostního oddělení Josef Vaňásek, kdo hypotéze o sebevraždě, k níž se klonil tisk, ani na okamžik neuvěřil. A jeho přesvědčení záhy podpořili lékaři, když uvedli, že smrt sice nastala uškrcením, nikoli však od šňůry, kterou měla žena zavázanou kolem krku. Také pohmožděniny prokazatelně způsobila jiná osoba.
Pátrání se nyní zaměřilo na trojici trampů, kteří se v domě v době vraždy – to znamená mezi osmou, kdy byla učitelka hudby sousedy naposledy viděna, a tři čtvrtě na deset, kdy domovník nalezl její mrtvé tělo – pohybovali, a co bylo zvláštní, nijak se nepokoušeli skrývat, dokonce se domovnice vyptávali na byt neexistující paní Kořínkové. Jejich věk odhadovali svědci na patnáct až osmnáct let. Na sobě měli trampské oblečení, pumpky, okrové nebo flanelové sportovní košile, skautské klobouky, na nohou kecky. S sebou tlumoky, chlebníky, dokonce i sekeru a skautský stan.
Červená hedvábná šňůra
Kriminalistům trvalo pouhý den, než mladíky vypátrali. Od rodičů a známých, kteří se v Bartolomějské ulici přihlásili, zjistili, že odjeli v úterý 24. července (tedy pouhý den po vraždě) vlakem na Šumavu. Chtěli se toulat po tamních lesích a nocovat na Boubíně. Zadrženi byli 27. července v půl šesté večer na nádraží ve Vimperku a okamžitě převezeni do Prahy.
A záhy se začalo vyjasňovat. Řekněme rovnou – k nemalému překvapení policistů, kteří se s tak otřesným případem dosud nesetkali.
Už cestou do Prahy se k vraždě přiznal nejmladší z trojice trampů, teprve šestnáctiletý Jaroslav Rohlena. S kamarády se osudného rána sešel před domem Malátové. Řekl jim, ať počkají dole, že si dojde nahoru pro peníze, jež dluží jistá paní Kořínková jeho matce. Když se pak dlouho nevracel, vydali se ho zbylí dva chlapci hledat, při tom mluvili se správcovou. Vrah byl tou dobou stále v bytě učitelky.
Na tom všem by, při vší tragice případu, nebylo mnoho šokujícího. Během dopoledního výslechu, jejž vedl jeden z nejzkušenějších pražských kriminalistů, Dr. Borkovec, vyšlo však najevo, že celý čin vymyslela a kroky nedospělého pachatele řídila od prvního do posledního okamžiku jeho vlastní matka. Šestatřicetiletá nezaměstnaná úřednice Marie Luleyová.
Policie ženu zadržela nad ránem 28. července 1934 ve Žďáru nad Sázavou, kde pobývala na letním bytě. V oficiálním prohlášení to zdůvodnila takto: „Navedla pachatele, aby se tak zmocnila peněz a vypomohla si z finanční tísně. Také způsob vraždy přesně navrhla. Prý v detektivce o takové fingované sebevraždě četla.“
Knihou, o níž je řeč, byl detektivní román Červená hedvábná šňůra německé autorky Elisabeth von Aspern-Buchmeierové, v němž – jak bylo uvedeno v záhlaví každého příběhu – „Tom Shark, nepřekonatelný světový detektiv, dlí právě se svým nerozlučným přítelem a spolupracovníkem Pittem Strongem a věrným sluhou Billem v Evropě a proslavuje se i zde mnoha hrdinskými činy“. Kniha, v níž našla Marie Luleyová návod a inspiraci, stála pouhou korunu.
Manželka diplomata
Kdo byla paní Luleyová?
Tehdejší noviny ji popisují jako vcelku nenápadnou dámu střední postavy s černými, dozadu sčesanými vlasy. Po čtyřech letech v klášterní škole vychodila obchodní akademii. „Je to schopná, inteligentní žena,“ líčil její povahové rysy deník Expres. „Jako úřednice se velmi dobře osvědčila a ovládá perfektně kromě češtiny i němčinu, francouzštinu, maďarštinu a částečně i švédštinu.“
V letech první světové války pracovala v továrně na hospodářské stroje ve Středoklukách. Tady potkala otce Jaroslava Rohleny, chlapce obviněného nyní z vraždy.
Po vzniku republiky, konkrétně v roce 1920, požádala Luleyová o místo kancelářské síly na ministerstvu zahraničí. Jako velmi schopná a perspektivní žena byla přijata a posléze působila na československém velvyslanectví ve Stockholmu a v Budapešti. Tady se seznámila se svým manželem Josefem Luleyem. V roce 1926 se jim narodilo první dítě, později druhé. Jenže manželstvím stále častěji zmítaly rozpory. Ty vyvrcholily, když Marie Luleyová zapředla milostný poměr s manželovým přítelem a kolegou z ministerstva zahraničních věcí.
Josef Luley zažádal o rozvod. V dalších letech působil v Indii, takže se řízení protahovalo. Mezitím oznámila Luleyová manželovu kolegovi, že s ním čeká dítě. Vysoký úředník ministerstva zahraničí měl před svatbou s dcerou pražského velkoobchodníka. Luleyová vyhrožovala skandálem i sebevraždou. Za své mlčení žádala sto tisíc korun. Takovou částku muž neměl. Nakonec nabídl ženě prostřednictvím svého advokáta čtyřicet tisíc. Ta částku přijala.
Po čase muž zjistil, že si vše vymyslela.
V roce 1932 bylo manželství Marie a Josefa Luleyových definitivně rozvedeno. V péči Marie zůstala mladší dcera a samozřejmě její první syn Jaroslav Rohlena. Soud vyměřil diplomatovi výživné 500 korun a jednorázové odstupné ve výši 21 000 korun. Tyto peníze Luleyová, jak bylo jejím zvykem, rychle utratila. Mezi jiným si koupila drahé klavírní křídlo.
„A zde, u tohoto klavíru, jsou počátky příběhu, který skončil tak tragicky. Luleyová se znala s Malátovou již z roku 1929, a když si koupila klavír, rozhodla se, že bude k Malátové chodit, aby se ve hře na klavír zdokonalila. Skutečně docházela k ní asi po tři měsíce, pak přestala, neboť její finanční situace byla čím dál horší,“ píše prvorepublikový deník Expres.
Během svých návštěv si bystrá a inteligentní Luleyová všimla, že Julie Malátová je celkem movitá, zároveň však osamocená žena (její otec Jan Malát byl váženým hudebním skladatelem a klavírním pedagogem). Věděla, kam ukládá vkladní knížky i další cennosti, a zejména rychle pochopila, že hesla k těmto knížkám má zapsaná ve dvou notýscích uložených mezi notovými záznamy.
Finanční situace rodiny Marie Luleyové se nadále zhoršovala. Luleyová nepracovala, zároveň byla zvyklá na život manželky diplomata. Její matka dostávala od státu měsíční podporu padesáti korun, s výživným pro Luleyovou to dělalo dohromady 550 korun. S tím se nedalo vyjít. Syn Luleyové nevynikal inteligencí (soudní znalci o něm posléze prohlásí, že je „mdlého rozumu“), začal se učit lakýrníkem, ale z učení brzy odešel. Zajímal ho pouze tramping, biografy a dobrodružné čtivo, které přinášel domů a půjčoval matce. Tak tomu bylo i s osudnou knihou Červená hedvábná šňůra, v níž pachatel zločinu maskovaného jako sebevražda zůstane nepotrestán…
Procházka ve Stromovce
Někdy na přelomu listopadu a prosince 1933 se Marie Malátová se synem procházeli Stromovkou. Bylo už chladno a na cestě byli téměř sami. Matka líčila synovi bezvýchodnou situaci, do níž se dostali, dotírání věřitelů i hrozbu stěhování a exekuce, která nad nimi visela. Naopak učitelka Malátová je prý bohatá, a přitom zlá žena, jež nechala vlastní rodiče zemřít hladem, a ona ví, kde má ukryté hotové peníze i vkladní knížky. Nakonec podle žaloby syna přímo vybídla, aby ji šel zabít, a popsala mu, jak by to měl provést, sama mu prý opatří šňůru.
Syn odmítl. Jenže to, co se zprvu zdálo fantastické a neuskutečnitelné, se poznenáhlu stávalo mnohem představitelnějším. Rodina obývala pokoj s kuchyní, v kuchyni spala babička s nejmladší dcerkou Luleyové, v pokoji matka se svým synem. A tady s ním, obvykle před spaním, vedla dlouhé hovory. Upozorňovala ho na děj popsaný v knížce, kterou společně četli. Vysvětlovala, jak by měl vše provést. Přesvědčovala, že zločin nebude odhalen. Pak zase plakala, naříkala a slibovala – třeba nové kolo, jež synovi koupí, když věc provede. „Tak jsem tam šel, aby o tom stále nemluvila,“ prohlásil před soudem chlapec a dodal: „Maminka říkala, mám-li ji rád, že to musím provést.“
A tak se stalo, že před vánočními svátky roku 1933 vyrazil mladistvý Jaroslav Rohlena na osudnou cestu. K bytu Malátové to neměl daleko, sotva pár stovek metrů, s matkou, babičkou a sestrou bydlel ve Veletržní ulici 22. V kapse svíral hedvábnou šňůru, kterou mu matka připravila. Zaklepal na dveře učitelky a představil se falešným jménem, i to mu matka poradila, ale nakonec se jen informoval o podmínkách vyučování a odešel. Matce doma namluvil, že žena nebyla doma sama.
Měl strach.
Jenže tím věci neskončily. Po Novém roce a dál v průběhu jara i léta se nářky matky stupňovaly. Nechyběly hrozby sebevraždou. A tak se Jaroslav vydal začátkem července do Belcrediho třídy podruhé. Luleyová tentokrát čekala na syna v letenském parku. Jenže chlapec se k činu ani tentokrát neodhodlal, a když přišel sklesle za matkou, ta mu vyčetla, že je zbabělec.
Pak ale přistoupila vlastní motivace. Chlapec celou svou dospívající duší toužil po několikadenním táboření, trampingu na Šumavě, jenž v jeho očích ztělesňoval dobrodružství, které hltal v laciných knížkách a dobrodružných sešitech. Matka souhlasila. Pustí ho, když… když opatří peníze, dobře ví jak…
Osudný den
Byl pátek 20. července, když se vydal k učitelce klavíru potřetí, ale znovu jej opustila odvaha, a tak se opět jen informoval na budoucí vyučování. Téhož dne doprovodil na nádraží matku odjíždějící na letní byt. Matka ho před odjezdem žádala, aby ji „nenechal dlouho čekat“, a napsala mu seznam věřitelů, jimž je třeba zaplatit.
Šumava byla velkým lákadlem a chlapec se rozhodl svůj čin tentokrát již definitivně uskutečnit. „Tu noc na třiadvacátého spal prý špatně, stále se mu hlavou míhaly představy o tom, jak provede svůj čin, ke kterému tentokrát byl již pevně odhodlán,“ popisoval Expres.
Musela to být nekonečná noc. Když druhý den ráno vstoupil do bytu Malátové, poprosil ji, aby mu napsala názvy etud, které by si měl k výuce opatřit. Žena mu vyhověla. Potom ho doprovázela zpátky ke dveřím, kráčela před ním…
Žaloba vylíčila následující okamžiky takhle: „Když se Malátová zastavila u dveří a vzala levou rukou za kliku a pravou napřáhla k riglíku, kterým dveře byly zajištěny, mladík rychle k ní přiskočil, chopil ji za krk, přičemž se Malátová obrátila obličejem proti němu, a tu on jí oběma rukama tlačil hrdlo, tím způsobem, že měl palce položeny na jejím ohryzku a ostatními prsty objímal její krk. Takto Malátovou dotlačil až ke zdi vedle dveří; když ji mladík uchopil za krk, vykřikla, aby ji pustil, pak už neříkala nic, jen se zpočátku bránila tím způsobem, že jej rukama strkala do prsou snažíc se, aby jej od sebe odstrčila. Přitom ji chlapec udeřil pravou zaťatou rukou do čela a opět pokračoval ve škrcení. Když již měl obviněnou přitlačenou ke zdi, svezla se najednou na zem. Mladík si na ni klekl a škrtil ji dále.“
Poté nechal ženu ležet na zemi (s největší pravděpodobností ještě žila) a začal prohledávat byt. Vše bylo, jak matka popsala. Hotové peníze, celkem 3700 korun v jedné papírové krabici, vkladní knížky (jedna na 11 500, druhá bezmála na 44 tisíc) ve druhé. Diáře s hesly mezi notovými záznamy. Sebral zlaté hodinky i stříbrnou tabatěrku. Pak hledal provaz, jejž by uvázal ženě na krk. Hedvábnou šňůru z domova si tentokrát nepřinesl. Zdála se mu tenká a silného motouzu ležícího jen kousek od ženy si nevšiml. Za zástěnou našel starou roletu, došel si do kuchyně pro nůž a její šňůru odřízl. Jeden konec zavázal kolem krku oběti, pak ji nadzvedl a druhý konec přivázal k vodovodu.
Potom vyšel z bytu.
Kamarádi, jimž byla dlouhá chvíle, už před domem nečekali. Vlastně netušil, že vražda potrvá tak dlouho, napadlo ho nejspíš. Vše vypadalo v matčině vyprávění i v líčení detektivek mnohem snazší.
Vkladní knížky, hodinky a tabatěrku ukryl doma pod kredenc. „Potom podle matčina seznamu začal platit dluhy a zaplatil tak pěti věřitelům celkem půldruhého tisíce. Matce na letní byt poslal tisícikorunu, načež nakoupil řádnou trampskou výstroj. Nazítří pak s oběma kamarády nasedli do vlaku a odjeli,“ končí svůj popis událostí z pondělního rána deník Expres.
Milost pro matku
Soud přinesl srdceryvné scény, jež nastaly při konfrontaci matky se synem. Ta totiž změnila svou původní výpověď a svůj podíl na zločinu před soudem odvolala. Naopak tvrdila, že o ničem nevěděla.
„Přísahám, že jsem ho nenaváděla! Měla jsem ho ráda, věřte mi to!“
Tak to všecko, co říká váš syn, není pravda? optal se předseda senátu.
„Není, není, proboha, věřte mi to!“
Proč jste se tedy policii doznala?
„Řekli mi, že jsem matka a musím syna chránit. Tak jsem vše vzala na sebe. Ale ve skutečnosti on sám přišel ke mně s tím návrhem. Já mu řekla: Nedělej to!“
V tu chvíli se vztyčil na lavici obžalovaných chlapec: „Vždyť to není pravda! Maminko, neříkejte to, není to pravda!“
Obhájce dr. Pollak trval na chlapcově nevině. „Obžalovaný je nevinen, jako je nevinen kulomet, který seje smrt, jako kámen, jímž někdo mrštil. Je nástrojem, který usmrtil, není však člověkem, který zavraždil,“ prohlásil ve své závěrečné řeči.
Porota přesto uznala Jaroslava Rohlenu vinným loupežnou vraždou (poměr hlasů 10 ku 2) a odmítla, že by jeho duševní zaostalost, jakkoli zjevná, byla takového rázu, aby si neuvědomoval dosah svého činu (poměrem hlasů 9 ku 3).
V případě chlapcovy matky bylo rozhodnutí poroty jednohlasné: „Dopustila se zločinu spoluviny na vraždě, když radou a poučením pohnula pachatele k činu, a to z pohnutek nízkých a nečestných.“
Tribunál odsoudil Jaroslava Rohlenu na pět, jeho matku Marii Luleyovou na 25 let těžkého žaláře. Oidipovský příběh tím však neskončil. Po svém propuštění nepřestával Jaroslav Rohlena žádat o matčino propuštění.
Po komunistickém převratu se dokonce pokusil využít ve své argumentaci dobové atmosféry. Miloslav Martínek v knize Jak si smrt došla pro kata cituje Rohlenovu žádost o milost z června 1949: „Nevýslovně trpíme odloučením od milovaného člena naší rodiny a vědomí trestu mé matky ubírá nám sil, které bychom rádi věnovali radostné a ničím nezkalené práci pro náš stát. Vím zcela určitě, že moje matka činu lituje a že se ho dopustila v poblouznění. Tehdejší doba ji k činu přímo donutila, neb matka nemohla najít zaměstnání, a tak se stalo, že klesla tak nízko.“
Marie Luleyová byla propuštěna na svobodu koncem června 1951, když si odseděla 16 let, 10 měsíců a 13 dní.
