Polské hrdiny druhé světové války popravili komunisti. Jejich ostatky se nacházejí až nyní
Zatímco většina Evropy slaví konec druhé světové války, v Polsku se v čím dál větší míře připomíná Národní den památky prokletých vojáků, který připadá na 1. března. Jako „prokletí vojáci“ se označovali ti, kdo se po skončení bojů druhé světové války rozhodli postavit se zbraní v ruce na odpor „Jaltě“ – tedy územnímu uspořádání dohodnutému na jaltské konferenci vítězných velmocí. V jejím důsledku se Polsko – podobně jako většina zemí střední a východní Evropy – ocitlo v sovětské sféře vlivu.
V týlu Rudé armády totiž působily jednotky NKVD, které měly za úkol své dosavadní spojence pochytat. Chycení – často mizeli beze stopy. I v dnešní době probíhá v Polsku pátrání po hrobech řady výrazných historických osobnosti. Jejich symbolem je tzv. Varšavská Loučka.
Datum, kdy se Národní den památky prokletých vojáků připomíná, odkazuje na výročí popravy členů 4. vrchního velení sdružení Svoboda a nezávislost (Wolność i Niezawisłość) – antikomunistické organizace, která vznikla v roce 1945 po rozpuštění Zemské armády, tedy největší podzemní armády okupované Evropy. Major Łukasz Ciepliński a šest jeho spolubojovníků bylo zastřeleno ve vězení ve varšavské Rakowiecké ulici dne 1. března 1951. Jednalo se o exekuci rozsudku ve vykonstruovaném procesu s údajnými špiony.
Krátce před svou smrtí napsal Ciepliński, hrdina boje proti Třetí říši v roce 1939 a později důstojník Zemské armády, jenž byl po celou dobu války aktivní v boji proti Němcům, tajnou zprávu své manželce: „Milá Jadwigo! Ještě žiju, ale jsou to pravděpodobně mé poslední dny. Sedím tu s důstojníky gestapa. Oni dopisy dostávají, a já nesmím. Přitom bych si tak moc přál přečíst si aspoň pár slov napsaných Tvou rukou.“
Sdružení Svoboda a nezávislost (Zrzeszenie Wolność i Niezawisłość), přesněji řečeno Hnutí odporu bez války a diverze Svoboda a nezávislost (Ruch Oporu bez Wojny i Dywersji Wolność i Niezawisłość) byla nejdůležitější podzemní antikomunistická organizace, která vzešla ze struktur Zemské armády. Její rozbití sice neznamenalo konec antikomunistického podzemí – poslední partyzán Józef Franczak, pseudonym Laluś, zahynul v roce 1963 –, nicméně pohřbilo to naděje na to, že odboj bude efektivně pokračovat.
Za morální závěť prokletých vojáků bývá často pokládán moták Łukasze Cieplińského, který se z cely smrti dostal k jeho synovi: „Seberou mi jenom život, ale ne to nejdůležitější. Jsem rád, že budu zavražděn jako katolík za svatou víru, jako Polák za Polsko nezávislé a šťastné, jako člověk za pravdu a spravedlnost. Věřím dnes více než kdykoli jindy, že Kristova idea zvítězí, Polsko svou nezávislost získá zpět a pošpiněná důstojnost bude člověku navrácena.“
Už několik let je nejznámějším místem, kde se v polském hlavním městě připomínají účastníci poválečného protikomunistického odboje, oddělení Ł na městském hřbitově Powązki, kterému se také říká Łączka – tedy česky Loučka. Tělesné pozůstatky členů vedení Svobody a nezávislosti sice nebyly dodnes nalezeny, ale právě Loučka je pravděpodobně místem jejich posledního odpočinku.
Loučka se původně nacházela mimo areál hřbitova. V prvních poválečných letech to bylo jedno z míst, kde byly tajně pohřbívány oběti komunistických justičních zločinů. Odsouzence, kteří byli podobně jako Ciepliński a jeho druhové popraveni ve věznici v Rakowiecké ulici, sem přiváželi v noci a zakopávali je po dvou, po třech, po šesti, a někdy dokonce po devíti. V jamách bez hrobů. A téměř vždycky také bez rakví. Rodiny zabitých nejenže netušily, kde mohou zapálit svíčku na památku svých otců, manželů či bratrů, ale dokonce jim ani nebylo sděleno, že jejich blízcí byli popraveni.
Značnou část pohřbených v oddělení Łączka tvořili právě vojáci ozbrojeného antikomunistického podzemí, v publicistice označovaní jako prokletí vojáci. Toto pojmenování má původ v tom, že komunistická propaganda o nich hovořila jako o zločincích a zrádcích, ale také proto, že i po změně režimu byli tito lidé v mainstreamové veřejné diskusi určitým tabu.
Druhou velkou skupinu vojáků z Loučky tvoří předváleční důstojníci Polské armády, kteří byli povoláni ke službě v poválečné, a tedy komunisty ovládané armádě, a následně byli obviněni ve vykonstruovaných procesech – např. z finanční zpronevěry – a odsouzeni k trestu smrti. První i druzí jmenovaní jsou oběťmi komunistických justičních zločinů.
Rodiny odsouzených, které se po řadě návštěv ve vězení náhle od dozorců dozvídaly, že „nikdo takový tu není“, aniž by jim jakkoli vysvětlili, proč tam není a kde jej mohou najít, žili ještě po určitou dobu v klamné iluzi, že jejich otec, manžel nebo bratr byl např. deportován na Sibiř. A tedy že stále ještě žije.
Když se během politického tání v roce 1956 začaly tisíce Poláků vracet ze vzdálených republik SSSR, pátraly tyto rodiny po informacích, zda se mezi repatrianty nenacházejí i jejich blízcí. Poté, co se jim kýžené informace zjistit nepodařilo, se postupem času smířili s tím, že milovaného člověka, s nímž se nemohli ani rozloučit, už nikdy v životě neuvidí. Stále jim však nikdo oficiálně nesdělil datum ani okolnosti jeho úmrtí.
Některým z nich – jako tomu bylo v případě rodiny podplukovníka Antoniho Olechnowicze, posledního velitele vilniuského obvodu Zemské armády, popraveného roku 1951 – došlo, že jejich rodinný příslušník už nemusí být naživu, když jim od něj přestaly chodit dopisy z vězení. Právě obsah dochované korespondence je po letech pro jeho syny Krzysztofa a Józefa hlavním zdrojem informací o otci, protože se s ním – s ohledem na jeho nepřetržité zapojení do podzemních aktivit od roku 1939 – za jeho života téměř nevídali. „Všem se vám omlouvám, že jsem vás vystavil obrovským nepříjemnostem a přivedl jsem vás do neštěstí – odpusťte mi. Teprve nyní jsem si uvědomil, jak hrozně vás miluju a že jsem ztratil ty, které miluju víc než život. […] Omlouvám se, že jsem byl špatným otcem a špatným manželem. Žehnám vám, aby se o vás postaral Bůh. […] Buďte zdrávi a občas si na mě vzpomeňte,“ čteme v posledním dopise Antoniho Olechnowicze rodině.
V roce 1956 v souvislosti s pokusem vyrovnat se se stalinistickými zločiny vznikla při Ministerstvu spravedlnosti Polské lidové republiky komise vedená zástupcem generálního prokurátora Kazimierzem Kosztirkem, která dospěla k závěru, že tajné pohřbívání popravených se odehrávalo v okolí hřbitova Powązki, ale dokumentace, která by umožnila jednoznačné stanovení, kdo je kde zakopán, chybí.
Informace o pravděpodobném místě pohřbení obětí justičních vražd se začaly k jejich rodinám dostávat pokoutními cestami. Rodiny tam vysazovaly květiny a zřídily skromné symbolické hroby. V roce 1991, tedy už po pádu komunismu, byl na Łączce postaven pomník připomínající oběti tohoto režimu. Stále však nepanovala jistota, že se pod ním skutečně nacházejí tělesné pozůstatky popravených ze 40. a 50. let 20. století.
Teprve v roce 2012 – tedy rok poté, co se v Polsku poprvé připomínal Národní den památky prokletých vojáků a v Evropské unii Evropský den památky obětí totalitních režimů – byly na hřbitově Powązki zahájeny práce v rámci programu tří státních institucí, jenž si kladl za cíl nalézt a identifikovat tělesné pozůstatky obětí komunismu. Jednalo se o to, aby se pozůstatky exhumovaly, geneticky identifikovaly a důstojně pohřbily, čímž by rodiny obětí dostaly po letech příležitost navštívit už nejen pouhý symbolický hrob.
Úvodním krokem při pátrání bylo – vedle analýzy dostupných svědectví a dokumentů – prozkoumání daného území georadarem, který ukáže, zda byla zemina někdy v minulosti narušena. Mimo jiné prostřednictvím sdělovacích prostředků se pak oslovily rodiny těch, po nichž se pátralo, aby poskytly vzorek svého genetického materiálu za účelem srovnání s genetickým materiálem obětí, jejichž pozůstatky měly být podle předpokladů nalezeny. Jedině pomocí genetické identifikace totiž lze s téměř úplnou jistotou prohlásit, že nalezené tělesné pozůstatky skutečně patří člověku, po němž se pátralo.
Genetici jsou posledním článkem v řetězci odborníků, kteří jsou do identifikace zapojeni. Prvním – nepočítáme-li historiky, kteří analyzují dokumenty – jsou archeologové, kteří identifikují hrobové jámy a vyzvednou nalezené ostatky. Společně s antropology se pokoušejí přiřadit k sobě kosti jednotlivých lidí.
Téměř všechny anonymní hroby na Powązkách ukrývají více než jednoho člověka. Zpravidla je to několik vzájemně propletených a promíchaných kosterních pozůstatků. Těla v jamách ležela tak, jak tam spadla – některá tváří k zemi, jiná na zádech. Některé tam popravčí nacpali jako boty do krabice: nohy jednoho člověka byly tam, kde hlava předchozího. A takto na střídačku byli uloženi i další. Během exhumace museli antropologové nalepovat na kosti různobarevné pásky, aby si usnadnili úkol rozlišit pozůstatky jednotlivých osob v tom děsivém lidském propletenci.
Vyzvednuté a očištěné kosterní pozůstatky rozložili antropologové na stoly, aby k nim odborníci na soudní lékařství mohli sepsat lékařské zprávy. Genetický materiál odebraný z kostí následně mířil do laboratoře, kde byl zjištěn jejich genetický profil. V případě kostí, které – podobně jako ty z Łączky – ležely v zemi několik desítek let, je nezřídka nutné chemické procesy kvůli znečištění materiálu mnohokrát opakovat. Odborníci pak s pomocí počítačových programů srovnali zjištěný genetický profil s profily členů rodin, které byly izolovány ze vzorků genetického materiálu jim odebraného.
Okamžikem, který vždy s napětím očekávají nejen rodiny těch, po nichž se pátralo, je vyhlášení jmen lidí, které se podařilo identifikovat, a předání identifikačních dokumentů. Tato slavnostní událost se poprvé konala v prosinci 2012. Pátrací tým se na Loučku vrátil v květnu 2013 a v září 2014. Poslední etapa výzkumu proběhla na podzim 2016.
Byl to mimořádně náročný úkol. Aby totiž bylo možné zkoumání dokončit, musely se přemístit hroby z 80. let 20. století. V té době se totiž část Loučky zabrala pro nové hroby, do nichž byli pohřbívání zpravidla důstojníci komunistické Polské armády, ale třeba i vojenští soudci. Část z nich přitom byla zodpovědná za smrt lidí, kteří byli zakopáni v anonymních jamách hned vedle. Taková situace rozbouřila emoce ještě víc. Nakonec se však podařilo po dohodě s rodinami osob pohřbených na tomto místě v 80. letech a s veškerou úctou k lidským pozůstatkům přemístit novější hroby do jiné části hřbitova.
V září 2015 proběhl první slavnostní státní pohřeb většiny lidí, jejichž ostatky byly nalezeny na Loučce a podařilo se je do té doby identifikovat. Byli pochováni v Pantheonu nezlomných, kolumbárium, které na hřbitově Powązki vzniklo právě v místě archeologického výzkumu.
Do začátku roku 2020 se tímto způsobem podařilo identifikovat více než 160 osob, a to nejen na Loučce, ale také třeba v Białystoku, Krakově nebo Gdaňsku. Míst jako je Varšavská Loučka jsou totiž v Polsku desítky.
Autorka je novinářka, spolupracovala mj. s Polským rozhlasem. Od 2012 roku až do likvidace časopisu v roce 2016 působila jako redaktorka měsíčníku Institutu paměti národa Pamięć.pl. Je autorkou knihy „Łączka. Poszukiwania i identyfikacja ofiar terroru komunistycznego pochowanych na warszawskich Powązkach“ (Loučka. Hledání a identifikace obětí komunistického teroru pohřbených na varšavském hřbitově Powązki)
Příběh superhrdiny, který neměl nikdo znát. Co na kole za druhé světové války dokázal?
