Neutrácejte za drahá vína. Kvalitu vám nezaručí cenovka ani someliér
Konec roku je doba, kdy obchodníci s víny rovnají do polic své nejdražší láhve. Počítají s tím, že na svátky štědrosti si lidé rádi dopřejí luxusu, připlatí si za kvalitu, a možná budou dokonce chtít do nějaké vzácné lahvinky uložit peníze. Objektivní realita bohužel praví, že přímá úměra mezi vínem drahým a vínem kvalitním buď vůbec neexistuje, nebo stojí na velmi chatrných základech. Kariéra vinného investora pak může skončit bolestí v hlavě i v peněžence.
Postavit hodnocení vína na nějakou aspoň trochu objektivní platformu je složité. Z čistě chemického hlediska je víno hodně složitým koktejlem. Doktor Bryce Rankine z Australského institutu pro výzkum vína si dal tu práci, že v něm odhalil 27 různých organických kyselin, 23 alkoholů, více než 80 esterů a aldehydů, 16 typů cukrů, přes 400 aromatických složek a bezpočet dalších stopových prvků včetně takových lahůdek, jako je olovo a arzen. Znalost přesného složení nám bohužel neumožňuje víno hodnotit. Biochemici sice mají představu, jak kombinace sloučenin souvisí s výslednou chutí a vůní, používat je při testování nebo odhalování padělků není dost dobře možné. Jejich obsah v nápoji bývá často doslova homeopatický. Třeba odrůda bílý sauvignon vděčí za své typicky travnaté aroma sloučeninám metoxypyrazinu. Jeho obsah se ale pohybuje v miliardových zlomcích a s jejich analýzou mají problémy i ty nejcitlivější přístroje. Hlavním nástrojem při posuzování vína tedy budou i nadále lidské smysly. A na ty bohužel není vůbec spoleh.
Hodně řečí, výsledky pochybné
Posuzování kvality vína je zpravidla prováděno metodou slepého testování, při kterém someliéři neznají ani značku, ani cenu ochutnávaného nápoje. Kvalitu popisují pomocí subjektivních přívlastků – odsud pochází všechny ty „kyselinky“, „dozvuky“, „extravagantní hebkosti“ a „grandiózně zakulacené chutě“. Hodnotitelé připisují vínu přívlastků i několik desítek, těch naprosto základních je většinou sedm. Když hodnocení prohnali analytickým sítem statistici, zjistili bohužel, že se experti u jednoho vzorku vína dokážou v průměru shodnout jen asi na třech. Což opravdu není mnoho, protože hodnocení odborníků je pro vnímání konkrétního vína zásadní. Studie Harvardské univerzity publikovaná v roce 1996 v časopise Journal of Experimental Psycholgy dokázala, že existuje přímá souvislost mezi slovním hodnocením vína a vnímáním jeho chuti. Když someliér víno vychválil, chutnalo laikům při slepém hodnocení lépe než víno popisované neutrálně nebo záporně. Testovaným ochutnávačům přitom bylo předkládáno stejné víno.
Nekonzistentnost není nejhorší hřích, který se someliérům připisuje. Existuje řada experimentů, které u nich zpochybňují i nejzákladnější rozpoznávací schopnosti. Proslul jimi například kalifornský vinař Robert Hodgson. Kromě toho, že sám na vlastní vinici víno pěstuje a vyrábí, je Hodgson penzionovaný profesor statistiky a hodnocení založené na dojmech expertů ho dlouhá léta dráždilo. Nakonec se rozhodl uspořádat v rámci prestižního veletrhu California State Wine Fair pokus. Someliérům, kteří na veletrhu rozhodovali o vítězích, nechal posoudit tři vzorky vína, které potají nalil ze stejné láhve. Výsledky potvrdily jeho podezření. V 90 % případů experti považovali vzorky za tři různá vína. Ani jeden someliér nedokázal trik odhalit víc než jednou.
Pan Hodgson opakoval svůj pokus (s vědomím pořadatelů) na Kalifornském veletrhu sedm let. Poté publikoval studii, ve které tvrdí, že v udělování cen a medailí hraje největší roli náhoda. Zveřejnění závěrů pochopitelně způsobilo ve vinařských kruzích skandál a Hogson se dočkal kritiky, že svá tvrzení přehání. Aby obvinění vyvrátil, provedl stejné pokusy na dalších prestižních veletrzích a dospěl ke stejným závěrům. Mezi kritiky hodnocení vín nakonec není sám. Známá je například série pokusů Frédérica Brocheta z univerzity v Bordeaux. Brochet při jednom z nich nalil do dvou sklenic bílé víno a jeden vzorek obarvil potravinářským barvivem na červeno. Ani jeden z 57 studentů enologie (vinařství) nebyl schopen trik odhalit a obarvené víno popisovali přívlastky charakteristickými pro vína červená. Brochetův druhý pokus dopadl o něco lépe. Someliéři při něm posuzovali dvě láhve vína s různými vinětami – jedno bylo označeno jako výběrové „grand cru classé“ a druhé jako běžné stolní víno. V obou láhvích bylo víno stejné, všichni odborníci ale udělili kladné hodnocení láhvi s dražší etiketou. Zdá se tedy, že jediná spolehlivá vinařská rovnice praví, že dražší víno chutná lépe. Ví to bohužel i padělatelé.
Vinní zločinci a vinní detektivové
Obchodování s padělanými víny je obrovský byznys. Sahá od moravských vinařů, kteří ve sklépcích nalévají pražským turistům levné stolní víno dovážené v cisternách ze Španělska, až po dražební podvody za miliardy dolarů. Asi nejzajímavější případ představuje kauza Rudyho Kurniawana. Indonéský playboy se na vrcholné vinařské scéně objevil začátkem tisíciletí. Na aukcích utrácel za drahá vína miliony dolarů. Pro početnou skupinu přátel pořádal večeře v nejluxusnějších newyorských restauracích a vína za desítky tisíc nechával otvírat po kartonech. Krátce poté začal na aukcích i prodávat. Jen v roce 2006 prodal na dvou dražbách vína za 35 milionů dolarů a vysloužil si pověst majitele jedné z nejdražších sbírek vín na světě.
Kosa padla na kámen v roce 2008, kdy se Kurniawan pokusil na dražbě v New Yorku prodat 87 lahví luxusního burgundského vína Domaine Ponsot Clos St. Denis z ročníků 1945‒1971. Věhlas transakce dolehl až k současnému majiteli vinice Laurentu Ponsotovi, který nemohl věřit svým uším. Víno Clos St. Denis totiž jeho rodina začala vyrábět až v osmdesátých letech, a nabízené ročníky tedy zkrátka neexistovaly. Aukce byla na jeho popud zastavena a nad Rudym se začalo vznášet podezření. Stáhl se proto do ústraní a vína prodával dál anonymně. Trvalo proto dalších několik let, než ho vystopovala skupina amatérských „vinných detektivů“, kteří začali pečlivě shromažďovat důkazní materiál. Když ho publikovali v prestižním magazínu Wine Berserkers, vypukla v komunitě vinných investorů panika. Zjistilo se totiž, že Kurniawan shromažďoval z různých zdrojů originální láhve (nechal si je například posílat z restaurací, kde utrácel statisíce za opulentní večeře) a plnil je vlastnoručně namíchanými směsmi laciných vín. Disponoval tak citlivým jazykem a nosem, že tímto způsobem dokázal věrohodně napodobit jakékoliv drahé archivní víno. Stačilo pak vyrobit patřičné nálepky, naplněné láhve zazátkovat autentickým korkem, napatinovat a poslat je do aukcí. Z počátku byl Rudy opatrný a pečlivý. S rostoucími objemy prodejů ale začal chybovat. Při podrobné prohlídce bylo možné odhalit nesrovnalosti v názvech vín, číslování lahví, designu etiket, v zátkování a lahvování a často i v počtech dostupných láhví. Na celém světě například existuje pouze 7 lahví vína DRC Montrachet 1978. Pan Kurniawan jich ale nabízel hned 14.
Skandál skončil Kurniawanovým zatčením a v roce 2013 odešel od soudu s rozsudkem 10 let vězení. V roce 2020 byl propuštěn a deportován. V současnosti se údajně živí předváděním svých míchačských dovedností na luxusních večírcích v Singapuru, jeho odkaz ale v komunitě sběratelů vín straší nadále. Podle odhadů odborníků se v archivech nachází až 10 tisíc láhví, které obratný podvodník zfalšoval. Není přitom ani náhodou sám. Vinař Laurent Ponsot, který se na Kurniawanově dopadení podílel, prohlásil, že až 80 % všech láhví vzácných odrůd bordeaux mohou být ve skutečnosti padělky. S jeho pesimismem souhlasí i jeden z předních světových expertů na odhalování vinných podvodů Don Cornwell. V rozhovoru pro Huffington Post popisoval případ, kdy obchodník zakoupil několik beden La Mission Haut Brion 83 v ceně 250 dolarů za láhev. Z dřevěných bedýnek pak vybrousil letopočet 1983, vypálil namísto něj 1982 a na láhvích vyměnil etikety. Během několika hodin tak zčtyřnásobil svůj zisk, protože ročník 1982 je u vína La Mission Haut Brion považován za mimořádně vydařený a jedna láhev se prodává za 1000 dolarů. Při ochutnávání rozdíl samozřejmě nikdo není schopen spolehlivě odhalit.
Kdo šetří, může pít za tři
Takto bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Zábavná byla například kauza dvou italských podvodníků, kteří do láhví napatinovaných voskem lili běžné burgundské a nálepkovali je pečlivě okopírovanými vinětami Romanee-Conti. Odrůda Romanee-Conti se pěstuje na necelých dvou hektarech Burgundského regionu a jediná láhev přijde na 25 tisíc dolarů. Podvodníci jich dokázali prodat přes 400. Odhalení takovýchto podvodníků je spíše výjimkou, protože investiční vína většinou končí zapomenutá v nekonečných policích soukromých sbírek. Miliardář Bill Koch utratil půl milionu dolarů za sérii lahví Châteaux Lafite a Branne-Mouton ročník 1784 a 1787, které měl ve vinotéce třetí prezident USA Thomas Jefferson. Až po několika letech správce sbírky zjistil, že ornamenty na lahvích jsou vybroušeny vysokofrekvenční vrtačkou, a jde tedy o padělek. Nová generace sběratelů vín navíc pochází z velké míry ze zemí jako Čína a Rusko. I kdyby kupec přišel na to, že byl napálen, pravděpodobně podvod nenahlásí a zakoupené padělky rychle přeprodá.
Existence padělatelů samozřejmě neznamená, že mezi kvalitními a nekvalitními víny neexistuje žádný rozdíl. Určitě se ale neskrývá v pětimístných částkách ani ve starobyle vyhlížejících etiketách. Až tedy zamíříte před svátky do vinotéky, s klidným srdcem kupte namísto jedné drahé láhve dvě či tři levnější. Na chuti to s největší pravděpodobností nepoznáte a uděláte radost více lidem.
