Takové to televizní vaření. Od Hrušky ke Karolíně

V sobotu v podvečer se takřka půl miliónu diváků na Nově dívalo na to, jak Halina Pawlowská míchá v hrnci řídkou kapalinu markýrující králíka na černo. Ve stejnou dobu na konkurenční Primě dávala Karolína Kamberská do hrnce kuře, asistovalo u toho 266 tisíc diváků. Nejhůř dopadli veteráni žánru, Kluci v akci na ČT 1: necelých 250 tisíc sledujících.

Masochismus, nebo absence vkusu?

Leckterý divák možná nenašel pět rozdílů, ale byly tam. A nejen v počtu diváků, jejichž priority tak nějak tlačí televizní dramaturgy k produkování blbostí. Platí totiž úměra: čím blbější pořad o vaření, tím víc lidí ho sleduje. Těžko říct, je-li to z čirého masochismu, nebo to svědčí o nedostatku vkusu. Aktuálním televizním gastronomickým guruem je Láďa Hruška, proklínaný neumětel, jenž umí prodat desetitisíce kuchařek za pár dnů. Co by za to dali všichni šéfkuchaři. I Hruška už dostal na obrazovce vlastní prostor, ačkoli dotáhnout to do hlavního zpravodajství je vlastně vrchol, který už těžko někdo překoná.

Měřeno Láďou Hruškou, je Halina rádiovým popem televizního vaření a Karolína pak oduševnělým folk rockem, třeba něco jako Suzanne Vega. A nejen proto, že je sama písničkářka (a novinářka). Jsou to vlastně jen detaily, ale rozhodují o celkové atmosféře pořadu, o pocitu, který z něj jde, o klimatu, jež šíří. Zatímco Halina vaří v umělé kuchyni (je jedno, jestli je reálná, uměle prostě působí) a trousí bonmoty „všechno je putna, hlavně že nám chutná“, Karolína působí přirozeně, přestože je televizní vaření křečovité ze své podstaty.

Tady se ale podařilo vytvořit zdání autentického prostředí, protagonistka míň plácá a víc vaří. Vytváří dojem, že ji to dané jídlo skutečně zajímá, takže jí člověk odpustí i ty „krustičky, rajčátka a šťávičky“. Karolína, domácí kuchařka je vcelku sympatický projekt. Nicméně střižený podle deset let starého modelu. Televizním producentům se ve snech stále zjevuje Nigella Lawsonová, jak v noci vyjídá ledničku a koketně si olizuje umaštěné prsty. Stále hledají „sexy mámu“, která bude za plotnou působit dostatečně suverénně, ale zase ne moc, aby se s ní mohly ztotožnit i méně obratné divačky.

Úspěch založený na kvalitě

Možná by se mohli podívat i na jiné pořady, točí se jich stovky, jsou dynamické, plné akce a překvapení a o jídlo v nich jde mnohem víc než v těch podle modelu „doma u plotny“. To největší dobrodružství se už totiž dávno neodehrává v kuchyni, respektive kuchyně je jen jedním z mnoha prostředí, jež je třeba vzít do hry. Mrkněte se třeba na to, co točí Hugh Fearnley-Whittingstall, stojí to za to. Tenhle novinář se před lety odstěhoval z Londýna na venkov a od té doby žije vlastně nekonečnou reality show, díky níž vybudoval solidní gastronomicko-mediální impérium. Založil ho na kvalitní produkci – té k jídlu i té na koukání.

Natočil množství sérií pod značkou River Cottage – jak si pořídit prase a zpracovat ho, jak pohostit celou vesnici, jak se stát vegetariánem, jak změnit zákon neefektivně regulující rybolov v britských vodách… Vaření je v jeho pořadech spousta, ale krom toho se člověk i něco dozví, rozhodně víc než „všechno je putna, hlavně když nám chutná“. Pořád čekám, až se v televizi objeví třeba pořad talentovaného Martina Škody nebo až někdo přijde s něčím novým, s obsahově i formálně zajímavým konceptem. Jenže co bych chtěla v zemi, kde je jednotkou televizního vkusu „jeden hruška“?

Recept: Švestkové čatní

Recepty, jež připravuje Karolína, jsou domácké a vyzkoušené, třeba jako tohle švestkové čatní: Vypeckujte kilo švestek a dejte je do bytelného hrnce, přidejte dvě na drobno pokrájené cibule, nastrouhejte kousek čerstvého zázvoru, přihoďte hrst hrozinek, něco cukru, trochu skořice, nějaký ten hřebíček, špetku chilli a zalijte dvěma deci jablečného octa. Na mírném plameni vařte tak dlouho, dokud nevznikne hustá kaše. Plňte ji za horka do horkých sterilizovaných skleniček nebo spotřebujte ihned.

Text byl publikován v tištěném Reflexu č.42/2014.