Jak vypadá „šťastné jídlo“, které vás ukonejší, i když venku zuří konec světa
V angličtině existuje sympatické slovní spojení: comfort food. Čeština pro ně nemá jednoznačný smysluplný překlad – jde o jídla způsobující radost, jídla konejšivá, díky nimž máme pocit, že svět je aspoň na chvíli v pořádku. Obvykle jsou spojená s nostalgickou vzpomínkou, třeba ta, co vařívala maminka nebo babička.
„Smažák, americký brambory a domácí tatarka… Ale i čokoláda s chilli nebo thajské kari… A samozřejmě mandle.“ „Knedlíky s omáčkou, co vařila máma. A pak fajitas, flank steak nebo falafel s hummusem a pastou tahini…“ „Škubánky… Cokoli s vejcem a rozteklým sýrem… A samozřejmě ceviche z lososa…“ Na otázku: „Co je pro vás comfort food?“ mi odpověděli různí lidé – logicky – různě, ale vlastně velmi podobně. Jako první jim v mysli vytanulo nějaké tradiční jídlo, obvykle jednoduché, jídlo dětství –
k tomu následovala poznámka: „Ty knedlíky s omáčkou ale zapřu, ani nevím, jaká ta omáčka byla, prostě taková omáčka.“ Nebo: „Ten smažák je zároveň moje guilty pleasure.“ Obojí je relevantní – jídlo, jež nám způsobuje radost, opravdu nebývá to nejzdravější (nikdo v mém bleskovém průzkumu nezmínil brokolici ani bílý jogurt) a také to často není žádná vysoká gastronomie. Tady se potvrzuje, jak velkou roli v našich chutích hraje centrum paměti v mozku.
Maso, nebo čokoláda?
Pojem comfort food se začal objevovat po roce 1966 (možná i dřív, jen to nikdo nezachytil), tehdy list Palm Beach Post zveřejnil text, v němž se objevila věta, že „na stres pozitivně působí tzv. comfort food, tedy jídla asociující bezpečí dětství, třeba kuřecí polévka“. Pocit bezpečí je jeden díl do skládačky, své udělá i fakt, že v touze po „pohodě“ vyhledáváme jídla zvyšující hladinu cukru. Ale ani to není pravidlem, každý člověk je naprogramován trochu jinak, závisí to na mnoha faktorech, základní rozlišení je například podle pohlaví – zatímco muže většinou ukonejší kus masa, ženy nejčastěji zmiňují čokoládu nebo zmrzlinu. Asi jsem tak trochu chlap, plně souzním s výběrem mého kamaráda: „Musí to být tučné jídlo, které ti dá pocit tepla… Třeba pálivý guláš nebo nadívané kuře.“
Tak docela neplatí, že takové jídlo vytvoří „pohodu v kuchyni“, jak zní český překlad kuchařky Jamieho Olivera, do níž sepsal svá oblíbená jídla navozující pocit blaženého štěstí. Často nás v tomto ohledu uspokojí jídla, s nimiž je dost práce, vaří se pomalu a dlouho, a tím pádem mají v chuti hloubku. Ale také se v touze uspokojit emocionální strádání uchylujeme k jtěm, jež mají základ v polotovaru nebo jsou opravdu nezdravá (viz smažák s tatarkou). Koneckonců i Jamie Oliver se ve své kuchařce přiznal, že nikdy neodolá vrstvenému salátu z obchodu Marks and Spencer, který mu kupovala máma a jedl ho už cestou na zadním sedadle auta.
Vedle jídel zakódovaných ve vzpomínkách na bezpečné dětství si pak náš mozek střádá do „šuplíku blažených chutí“ pochoutky, jež jsme během svého života sami objevili a jsou prostě „naše“, leckdy se chuť pojí s cestovatelským zážitkem (viz falafel s hummusem a tahini – „to je esence Orientu“) nebo s milou osobou, s níž jsme odkrajovali sousta krvavého steaku. Z toho plyne, že o jídlo vlastně tak docela nejde, podstatné jsou zážitky a vzpomínky. Ale ono to funguje i naopak: jídlo a jeho chutě nám dokáží ony libé vzpomínky přivolat. Další z důkazů, že potrava je víc než jen pohon pro tělo, ale má i svůj emocionální rozměr.
Když o tom tak přemýšlím: představuju si kokosové mléko, hodně citrónové trávy, spoustu krevet, hromadu koriandru… To je hotové blaho. Ale taky mramorová bábovka od babičky. A jaké je to vaše nejradostnější a nejšťastnější jídlo?
Recept: Sýrové blaho
Někomu způsobuje pocit štěstí velká dávka cukru, někdo je zatížený na hutné a mastné jídlo. Tohle je každopádně dávka pozitivních emocí v koncentrované podobě.
Nastrouhejte pořádnou hrst čedaru, k tomu jednu mozzarellu, nasekejte dvě jarní cibulky, přidejte dvě lžíce majonézy, lžíci zakysané smetany, lžíci změklého másla a dva stroužky česneku, ty utřete nebo podrťte. Všechno důkladně promíchejte a v poctivé vrstvě namažte na krajíc bílého chleba, ještě lepší je třeba rozkrojená ciabatta, do jejíchž pórů se sýrová směs úžasně rozteče. Namazané pečivo dejte zapéct pod rozpálený gril do trouby, postačí tak pět minut, aby sýr zezlátl a roztekl se.
