Několik bramborových božstev aneb jídlo chudých
Banálnější potravinu než bramboru bychom asi hledali těžko. Je to ale nespravedlivá klasifikace, protože plodina s tak bohatou historií a gigantickým gastronomickým potenciálem jednoduše nemůže být nudná a obyčejná.
„Rostlina ta pro lidské pokolení jest ten největší prospěch, jež z vynalezení Ameriky má,“ psal buditel a botanik Jan Svatopluk Presl ve svém rostlinopise vydaném roku 1846. Zjevně tehdy ještě nedokázal odhadnout potenciál kontinentu za velkou louží. To, že nám do Evropy „brambory dovezl Kryštof Kolumbus z Ameriky“, se učíme jako děti ve škole.
Několik bramborových božstev
Obvykle se k tomuto konstatování nepřibaluje informační leták o tom, jak si na území dnešního Peru Inkové pochutnávali na bramborách už před pěti tisíci lety. Odolná hlíza byla plus minus to jediné, co v horských oblastech And, kde už ani kukuřice nerostla, dokázali vypěstovat. Ačkoli tehdy tam rostla zcela dobrovolně a nekontrolovaně, k domestikaci docházelo postupně, to když místní pochopili, že se dá z plodiny, jíž říkali „papa“, vyrobit i mouka nebo papapivo. Na bramborách byla založena existence Incké říše – to není výsledek bádání historiků, ale holý fakt, který si uvědomovali i Inkové, a proto uctívali i několik bramborových božstev. O tom, zda je rozdělovali podle varného typu na „božstvo A, B a C“, prameny mlčí.
K dobru španělských dobyvatelů lze připsat, že na svých výpravách měli oči otevřené a ke zlatu a dalším pokladům si na cestu domů přibalili i nevzhledné hlízy umazané od hlíny. Doma je za to sice nikdo nepochválil – jako jeden z prvních ochutnal bramboru španělský král Filip II. coby exotickou pochoutku – v očích Evropanů šlo o pohanskou plodinu, která vzbuzovala krajní nedůvěru. Cestou ale námořníkům zachránila život. Brambora se díky poměrně vysokému obsahu vitaminu C – a hlavně díky schopnosti ho dlouhodobě uchovat – totiž stala účinnou zbraní v boji s kurdějemi.
Potenciál brambor pak dokázal odhadnout až pruský král Bedřich II. Veliký, jenž někdy kolem roku 1740 nařídil ve své zemi jejich plošné pěstování. Pochopil, že za málo peněz získá hodně muziky, že rychle, levně a efektivně nakrmí spoustu lidí. Všichni měli hlad a na chleba jednoduše nebylo.
Erteple, kobzole, zemáky
V českých zemích narazíme na první zmínku o bramborách už v roce 1623, to se měly podávat na stole Viléma Slavaty, majitele jindřichohradeckého panství. Byl to ale ojedinělý výstřelek, ve větším se u nás začaly brambory pěstovat až v sedmdesátých letech 18. století a šlo o import z Braniborska, odtud také název brambory. V každém koutu Čech a Moravy se ale bramborám dodnes říká jinak: ať už to jsou erteple, kobzole, či zemáky, vždycky poslouží dobře.
V historii lidstva hrají podobnou roli jako rýže (na východě), kukuřice (na západě) nebo pšenice (kdekoli). Paradoxně se nejvíc brambor na světě vypěstuje v Číně. Ale vzhledem k tomu, že z Číny pochází prakticky „všechno zboží na světě“, to už asi nikoho nepřekvapí.
Zajímavé je, že do Severní Ameriky brambory putovaly přes Evropu, přivezli je tam angličtí a irští námořníci, kteří je do své domoviny dopravili z Jižní Ameriky. Konkrétně to bylo na palubě slavné lodi Golden Hind, na níž Francis Drake v letech 1577 až 1580 obeplul zeměkouli. Zvlášť Irové měli pro brambory velké pochopení, jejich drsná země se v lecčems podobá nehostinným jihoamerickým horám.
Autorka je šéfredaktorkou časopisu Gurmet, text vyšel původně v tištěném Reflexu č.34/2014.
