Kuchyňský freestyle aneb muži improvizují a ženy čtou recepty? Nesmysl!
Jedno z celkem běžných genderových klišé praví, že vaření podle receptů je především doménou žen, zatímco muži v kuchyni rádi improvizují. Spíš než pohlaví ale rozhoduje vztah ke gastronomii, zkušenosti, povaha. Kuchyňský freestyle je totiž skvělá disciplína, velmi kreativní a leckdy i adrenalinová.
Manžel mé kamarádky odmítá jíst jídla, která nemají název. „Jídly s názvem“ se rozumí obvyklé pokrmy, jejichž recepty jsou zažité a jejichž podobu a chuť si dokáže zcela konkrétně představit. Podle mě je to chlap bez fantazie a smyslu pro dobrodružství. Kamarádka tedy vaří neustále dokola koprovku, rajskou, španělské ptáčky, hovězí na houbách, smažené řízky, pečené kuře… Na každý týden sestavuje jídelníček. Samozřejmě že balancuje na tenkém ledu, protože třeba u takové rajské se dá docílit celkem odlišných chutí, každý ji totiž dělá trochu jinak. Ale nejspíš se shodli na nějaké přijatelné chuťové normě. Nicméně položky jako „špagety s něčím“ jsou striktně zakázané. Ty totiž zavánějí improvizací.
Kdo to vymyslel?
Každé jídlo ale musel někdo vymyslet a uvařit poprvé. V některých – vcelku ojedinělých – případech se ví, kdo to byl. Jindy je kolem jeho vzniku upředena celá legenda… Občas se něco málo tuší. Ale většina tradičních receptů se do dnešní podoby prostě vyvinula. Svíčková – jak ji známe dnes – má své předchůdce. A za pár desítek let možná bude vypadat zase trochu jinak, protože se promění stravovací návyky, přístup k vaření nebo se zjistí, že kombinace hovězího, kořenové zeleniny a smetany je pro lidský organismus zhoubná (to je jen lehce nadnesený příklad).
Jenže kdybychom čekali, až se nám vyvine svíčková v nějaký progresívnější pokrm, byli bychom stále v gastronomickém pravěku. Proto vznikají stále nová jídla a nové kombinace chutí, neboť potraviny a jejich úpravy lze kombinovat v nekonečném množství variací. Tohle právo náleží nejen šéfkuchařům, ale každému, kdo se pokusí vařit – byť si to manžel mé kamarádky nemyslí. Kuchyňský freestyle je totiž jedna z nejzajímavějších „sportovních“ disciplín. Osobně mám nesmírně ráda pocit, když otevřu poloprázdnou lednici, která do dáli hlásí „není tu nic k jídlu“, a ze zdánlivě nekombinovatelných potravin vyčaruji něco, co se dá nejen jíst, ale dokonce to sklidí obdiv. Jen málokdy – možná nikdy – se mi stalo, že jsem jedno jídlo uvařila dvakrát.
Půvab neopakovatelnosti
I proto jsem si ty obzvlášť povedené freestylové kousky začala fotit a zapisovat, čímž jsem je z freestylové kategorie definitivně vyřadila. Protože půvab jídel, jež vzniknou náhodou, je právě v jejich neopakovatelnosti. Ale právě jen tím, že recept zaznamenáte a pošlete ho do oběhu, mu dáte šanci na další existenci. A potenciální kandidaturu na zařazení do jídelníčku konzervativního manžela mé kamarádky. Což je jedna z mých gastronomických ambicí.
