Fast food pořád vnímáme jako něco, co nemá nárok na kvalitu. Chyba!
V souvislosti s kvalitním jídlem se obvykle řeší pokrmy v restauracích a domácí vaření. Jestli domů nakupujeme dost dobrých surovin a jestli má ambiciózní restaurace dostatečně ambiciózně realizované menu. Většinou se neřeší fast food, protože ten přece nemůže být kvalitní. Jenže by mohl.
Pokud je nějaká díra na gastronomickém trhu, tak je právě tady: jídlo, které dostaneme během pár minut a rychle sníme nebo si ho odneseme s sebou. Zjevně se vychází z předpokladu, že v takto nastavených pravidlech nemůže vzniknout nic dobrého, natož kvalitního a adekvátně výživného.
V pravidelném rytmu všedních dní to možná tak palčivě nevnímáme, máme své oblíbené vietnamské bistro na rohu, zaběhané stravovací rituály nebo zvyk nosit si do práce jídlo z domova. Když ale z toho rytmu vypadneme a opustíme své teritorium, můžeme si připadat jako ztracení.
Sophiina volba
Objevování chutí v neznámých koutech naší země sice můžeme pojmout jako dobrodružství, ale nemělo by být zas tolik riskantní. Když se u benzínové pumpy máte rozhodnout, jestli zhltnout oschlou bagetu plněnou smaženými kousky čehosi, nebo sendvič z chleba zjevně chutnajícího jako vata, je to bezesporu Sophiina volba. Takže člověk nakonec zase skončí ve známém fastfoodovém řetězci, přestože si říkal, že už tam nikdy nevkročí.
Když se poctivě probírám všemi možnostmi, jaké člověk lačný po rychlém nasycení má, je to kupodivu stále dost žalostná sestava. Přitom třeba moje požadavky nejsou tak nepřiměřené. Chci skutečné jídlo, mělo by být pokud možno pestré, tedy skládat se z několika smysluplných komponentů, mělo by být čerstvé a mělo by mít chuť. Také by se mělo dát jednoduše sníst, tedy nic, co je třeba krájet, a dá se bezpečně odnést. A nemělo by vás přes den ukolébat k nečinnosti, nebo dokonce k spánku, ale mělo by zasytit. To přece není tak moc. Opak je pravdou.
Když už se objeví něco, co by se blížilo téhle snad ne tolik bláhové představě, většinou se nedostává toho u jídla tolik podstatného: chuti. Nabídka výběru rychlého jídla v krabičce obvykle končí u těstovinového salátu s několika kousky kapie, a když už někdo pochopí, že je třeba fajn smíchat bulgur s červenou čočkou, vyrobí hmotu bez chuti, a nikoli bez zápachu.
Když jsem před lety žasla nad nabídkou londýnských fastfoodových řetězců, říkala jsem si, že za pár let přece ty dokonalé čerstvé a chuťově vyladěné sendviče, saláty a krabičky se vším možným musí dorazit i k nám. A pořád kde nic tu nic. Nechce se mi věřit, že by po dobrém fast foodu nebyla poptávka. Třeba do toho musíme teprve dozrát.
Po vlně malých bister s atmosférou a solidním jídlem za dobrou cenu k nám třeba jednou došplouchá i vlna kvalitního fast foodu. Je to výzva pro podnikavé dobrodruhy, kteří by se uměli obklopit šikovnými lidmi, co dokážou vyvinout ty správné recepty. Vyladit nejen chutě, ale i smysluplné ceny, správnou distribuci… Kéž by se toho konečně někdo chytil. Byla bych mu neskutečně vděčná. A rozhodně bych nebyla sama.
Recept: Moje ideální fastfoodové krabičky
Jaká je moje představa o ideální fastfoodové krabičce? Může v ní být klidně sendvič, wrap nebo jídlo na vidličku.
U sendviče je kvalita surovin extrémně podstatná, nic neschováte, z ničeho se nevylžete. Pečivo musí být čerstvé včetně toho, čím je naplněno. Vyhovovala by mi třeba kombinace bazalkového pesta, filírovaných krůtích prsou, rajčat, grilované cukety a salátu little gem (ten na rozdíl od rukoly vydrží čerstvý celý den).
Wrap bych potřela hummusem a zabalila do něj nakrouhané červené zelí s mrkví, grilované kousky marinovaného tofu a zálivku z jogurtu a pasty tahíni.
V krabičce na vidličku by mohl být třeba kousek lososa připravený na kari a jen krátce opečený, soba nudle, restovaná divoká brokolice, pokrájené lusky cukrového hrášku, kousky pečené dýně a zálivka ze sezamového oleje a sojovky.
