Už rostou. Češi jsou národ houbařů, ale ztrácejí znalosti a často věří mýtům. Může se na houby alkohol?
Ne že by v našich lesích potýkajících se s následky kůrovcové kalamity nastaly nějaké velké houbařské žně, přece jen ale – už rostou. Ne všude, ne hodně, a ne jen hřibovité houby. Na to, že se před světem prezentujeme jako „národ houbařů“, toho ale o houbách víme překvapivě poměrně málo, což se mimo jiné projevuje i tím, jaké druhy většina populace sbírá a jaké mýty o houbách ve společnosti přetrvávají.
Například, že by se na houby neměl konzumovat alkohol, což obecně není pravda, i když výjimky tu jsou: nesbíraná houba hnojník inkoustový a některé červené hřiby (kovář a koloděj).
Stejně tak není pravda, že je rizikem uchovávat houby do druhého dne, protože pro houby platí to samé, co pro omáčky – v ledničce bez problémů vydrží.
Do třetice je mýtem teze, podle které je sběr hub, které jsou částečně napadené plísní, bez rizika, pokud plesnivou část houby odkrojíme. Ani to není pravda – pokud je houba plísní viditelně napadená, je napadená celá, a to i v místech, kde se to podle pohledu nezdá.
Jak přicházíme o znalosti
Mýtů je samozřejmě ještě mnoho, ale ještě zajímavější je, že „národ houbařů“ ve většině případů nesbírá houby, které získaly v minulosti označení „maso chudých“, čímž chtěl básník říci, že na jídelníčku značné části společnosti bývaly často a pravidelně a také, že je houbaři v lese poznali a věděli, kde rostou.
Dnes ovšem spíše kupujeme průmyslově pěstované žampiony a hlívy v maloobchodu, ačkoli v našich lesích rostou takové kulinářské poklady, jako muchomůrka růžovka (masák), holubinka zelená nebo bedla červenající – ty ale sbírá málokdo, neboť je málokdo zná a jejich konzumace se obává. To docela hodně vypovídá o postupném odtržení lidí (nejen) z měst od přírody a znalostí, co v ní lze najít a využít.
A také, jak se v ní chovat.
Autor je agrární analytik.
