Václav, patron české země, slaví svátek. Tak ho oslavme s českým jídlem
Přiznávám, že svůj vztah k české klasice si stále buduji. Teď nemluvím o konzumaci, ale o přípravě. Nejde o to, že upéct buchty nebo uvařit knedlíky by bylo extra složité, ale stojí to čas, pot a někdy i slzy. Na slzy dojde hlavně ve chvíli, kdy si pak člověk stoupne na váhu.
Kdybychom chtěli definovat českou klasiku, nejspíš bychom se do toho nerozmotatelně zamotali. Jaké suroviny jsou ryze české? Které pokrmy je možné považovat za naše? Co už do českého rajónu nepatří, a co už jsme naopak zcela nesmazatelně adoptovali? Pokud se nebudeme chtít nořit do nejhlubší historie, spokojíme se s tím, že kořeny české kuchyně, tak jak ji dnes vnímáme, najdeme v Rakousko-Uhersku. Řeč je tedy o maďarských guláších, vídeňských řízcích nebo štrúdlech… V české kotlině se to všechno utavilo dohromady.
Comeback lidové kuchyně
Při listování klasickými českými kuchařkami – řeč je o Rettigové či Kejřové – nás nejspíš překvapí různorodost, bohatost a nákladnost mnoha pokrmů. Ale od nákypů a rolád, které plnily měšťanské stoly v období před první republikou, jsme dorostli k jídlům, jež byla v minulosti vnímaná spíš jako lidová.
Dnes slaví největší úspěchy pokrmy dříve spojované hlavně se svátky, tedy masopustní koblihy, posvícenské koláče, zabijačkové speciality, svatomartinské husy… Pečeme mazance a vánočky a stále častěji domácí chleba. Ano, chleba se vyšplhal na žebříčku popularity a diskutovanosti na samou špičku. Což je vlastně skvělá zpráva. Vracíme se ke kořenům. Ještě jsme je sice tak úplně nenašli, ale směr máme dobrý.
Na renesanci naší klasiky mají zásadní podíl šéfkuchaři, kteří postupnou dekonstrukcí a následnou rekonstrukcí starých receptů vytvářejí jejich nové verze. Taková kulajda nebo škubánky se tak dostávají – v poněkud nové podobě – na menu luxusních restaurací. Z toho je zjevné, že tradiční česká jídla mají velký potenciál.
A často také opravdu nízké pořizovací náklady. Když nepočítáme maso, pořídíme všechno ostatní takřka za hubičku. Mouka, vejce, brambory, zelí, kořenová zelenina… pak taky smetana a máslo. Funguje tu přímá úměra – čím těžší do žaludku, tím těžší pro peněženku. I když třeba takový bramborák je pro tělo velká nálož a rozpočet nijak zvlášť nezasáhne. Hledání cest, jak českou kuchyni odlehčit, je zábava na hodně dlouho pro spoustu lidí.
Vedle těžkotonážnosti jsem zmiňovala na začátku jako handicap ještě časovou náročnost. Smažení bramboráků si prostě odstojíte u plotny, s kynutým těstem strávíte pár hodin a tak na 15 minut si s ním užijete docela přísné fitko… A pak, chce to trochu praxe. S buchtami se budete nejdřív trochu prát, ale podesáté už je upečete s prstem v nose. Škubánky taky nejsou žádná věda, ale člověk je musí dostat do ruky. Stejně tak kynuté knedlíky nebo bramborové placky. Jestli chcete strávit den v kuchyni, oslavte svátek našeho patrona třeba s povidlovými buchtami.
Jak nahradit droždí při pečení >>>
Recept: Kynuté povidlové buchty
Ohřejte 250 ml mléka tak, že v něm udržíte prst. Půl kostky droždí dejte do misky, přisypte lžíci cukru a rozetřete na kašičku, zalijte asi třemi lžícemi teplého mléka a nechte na teplém místě vzejít kvásek, trvá to asi 10 minut. Do mísy dejte 50 g polohrubé mouky se špetkou soli. Kvásek, zbytek mléka, 125 g rozpuštěného másla a jedno vejce přidejte k mouce. Ručně vařečkou nebo v robotu s hnětacím hákem vypracujte měkké, hladké těsto, trvá to asi 10 minut. Těsto vytvarujte do koule a přendejte do čisté mísy vytřené olejem. Přikryjte utěrkou a nechte kynout hodinu až hodinu a půl. Těsto vyklopte na pomoučenou plochu a rozdělte asi na 12 kousků, každý vytvarujte na placku, dejte na ni lžíci povidel a uzavřete jako měšec. Vytvarujte do koule. Buchty skládejte do pekáče vytřeného máslem těsně vedle sebe. Pekáč zakryjte utěrkou a nechte 30 minut kynout. Buchty dejte do trouby rozpálené na 220 °C, teplotu ihned snižte na 200 °C a pečte 30 minut. Mezitím v kastrůlku rozpusťte lžíci másla se lžící smetany a rumu. Směsí pak ještě horké buchty potřete.
