Andrej Babiš, t. č. český premiér, je sprostý pán. Říkejme to nahlas, jednak je to fakt a také se to smí
Dopřejme si poslední porci z nadávkometu Andreje Babiše, toho času (i do času) českého premiéra. Je to sprostý pán.
Německá předsedkyně europarlamentního výboru pro rozpočtovou kontrolu Monika Hohlmeierová je „totálně pomatená“, europoslanci Tomáš Zdechovský a Mikuláš Peksa jsou „vlastizrádci“, dovolili si tu kontrolovat nakládání s penězi daňových poplatníků. Transparency International je „zkorumpovaná“, neb má příjmy i od státu (soud Babišovi potvrdil, že to říkat smí). Poslankyně Věra Kovářová je „bestie“, otravuje s nějakými chybějícími školkami. Ruší Babišův klid na práci, s takovými se šéf nepáře.
Netaktnost a vulgarita pana premiéra jsou v Česku dávno známy. I před cizími častuje nejen své odpůrce, ale i kolegy (v jeho chápání podřízené) takovými výrazy, které tu pro uchování jisté úrovně nebudeme opakovat. Patří do kategorie hrubých vulgarismů z pohlavní sféry, Babiš je podle očitých a ušitých svědků chrlí ve variacích se slovenskou razancí. Nejspíš si nemůže pomoci, třeba mu v dětství neříkali, že se to ve společnosti nehodí.
Nadávat a sprosťačit umějí jen vychovaní
Že si nadávání nechají líbit jeho lidé, dobře jim tak. Že si to jeho špinavé prádlo vypereme tady doma, nic moc, ale co jsme si ve volbách navařili, to si snězme. Ovšem mezinárodní věhlas českého nevychovance není příjemný. Můžeme si představit ta zdvižená obočí: hle, východní oligarcha kráčí ke stolu v zablácených holinách, zlaté kreditky mu chrastí v kapse. Chlubí se světovým rozhledem, cizími školami i cizími jazyky, ale ten jeho nespoutaný vlastní jazyk ho vždycky prozradí. Není gentleman, je to sprostý pán.
Jaký pán, takový kmán, říkalo se kdysi. Jaký premiér, taková země? Věřme, že to inteligentní lidé rozliší.
Nadávky, osočování a vulgarismy nepřišly do politiky s Babišem, to bychom mu křivdili. Zemanův hnůj, póvl, žumpa či prezidentská kun.. vystoupily ze sklepení na pódium české politiky už dávno. Politici praví i leví, čeští i zahraniční, současní i minulí, chytří i hloupí, velcí i malí jimi šermovali jako zbraněmi. Jenže vtip a kouzlo šťavnatého vulgarismu nebo jen tvrdého odsudku jsou v tom, že se použijí vzácně, trefně a neplýtvá se jimi. Pak si zachovají půvab a mohou zpestřit dokonce i politiku, správu věcí veřejných. Jakmile jsou obaleny zlobou a vyplivnuté s jedovatou slinou, stávají se hulvátstvím. Chce to zkrátka cit, talent a vychování. Český premiér to nemá.
