Vladimír Pikora: Centrálních bankéřů je moc a lidé jim nerozumí
Často jsem překvapen, jak málo lidé vědí o bankách a obecně o penězích. Velmi často slyším, jak si lidé myslí, že jsou peníze kryté zlatem, nebo že kurz koruny k dolaru je dán poměrem zlata, které mají Češi a Američané. Hodně lidí vůbec netuší, co to je centrální banka. Je to pro ně banka jako každá jiná. I ti, kdo tuší, ji ale berou jako stát ve státě. Berou ji jako banku, v níž neexistuje rozpočet a vše je neomezené. Ukazuje se, jak žalostně chybí finanční gramotnost.
Zatímco skoro všichni se ve světě ženou za vyšší produktivitou, u centrálních bankéřů to neplatí. Veřejnost přesně neví, co dělají, a proto je moc nesleduje. Takže ani když toho zrovna moc nedělají, veřejnost si toho jaksi nevšimne.
Tak například časopis The Economist si v únoru všiml zajímavosti. Ukazuje, že během posledních 20 let poklesl počet zaměstnanců indické centrální banky na polovinu. Ze zhruba 30 tisíc na 15 tisíc. To je šílené číslo. Co tam tedy dělají, když nikdo nepozná, že toho dělají jen polovinu?
Ohromná zaměstnanost byla ovšem před dvaceti lety ještě i u centrální banky Francie a Německa. Obě měly přes 15 tisíc zaměstnanců. S tím, jak značnou část svých kompetencí předaly Evropské centrální bance, počet jejich zaměstnanců klesal. A to zhruba na 10 tisíc. To je už vskutku výrazné snížení počtu lidí. Člověk by skoro až tleskal, ale jen do chvíle, kdy se dozví, že britská centrální banka měla ve stejné době asi 5 tisíc zaměstnanců a ECB jí žádnou práci neubrala. Prostě britští centrální bankéři jsou mnohem produktivnější. A to je jejich centrální banka z globálního pohledu mnohem podstatnější než třeba centrální banka Francie.
Čím to je, že Británii stačí polovina bankéřů?
Podle mě za tím stojí nejen špatná organizace práce, ale především víc regulace. Hezky to vidíme u České národní banky (ČNB). Ta nemusela předávat své kompetence do zahraničí a přitom počet jejích zaměstnanců roste. Zatímco v roce 2014 měla podle Zprávy o hospodaření 1321 zaměstnanců, o pět let později jich měla o 9,3 % víc. To je výrazný nárůst. Zaznamenal někdo z vás, že by díky tomu plnila ČNB lépe své cíle, lépe držela inflaci na 2 %, jak se zavázala, nebo lépe zajištovala oběh peněz?
Centrální banka vysvětluje nárůst počtu zaměstnanců nabytím účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, který od prosince 2016 pověřil ČNB výkonem dohledu nad celým trhem spotřebitelských úvěrů včetně nebankovních společností. To dává smysl. Centrální banka musí reagovat na novou legislativu. Jen té legislativy je nejspíš příliš a bojím se, že bude hůř.
Když se podívám na počet zaměstnanců britské centrální banky před dvaceti lety a dnes, vidím citelný nárůst. To samé platí pro ECB. Instituce bobtnají. Jejich rozpočty bobtnají. A jejich význam pomalinku zastíní mnohé vlády.
Bankéři jsou skrytí politici
Centrální banky i politici to začínají vnímat. Měnová a fiskální politika už nejsou odděleny. Do vedení ECB se dostali politici. Regulace bude víc.
Problémem centrálních bankéřů je, že až dosud to byli experti. Snažili se problémy kvantifikovat. Jenže jejich svět se moc vzdálil voličům politiků, kteří volí vedení centrálních bank. Voliči zejména v Německu si stěžují na vysokou inflaci. Říkají, že ceny bydlení moc podražily. Centrální bankéři jim ale říkají: „Tady žádná inflace není!“ Proto vloni snížili své úrokové sazby do ještě zápornějších hodnot.
Politici ve vládě mají problém. Lidé v Berlíně protestují proti drahému bydlení a ECB ještě sníží úrokové sazby, aby v důsledku toho šly ceny nemovitostí ještě výš. Je třeba něco dělat. Mluví se o změně strategie ECB.
Také politici ve vedení ECB mají problém. Potřebují předefinovat cenovou stabilitu, kterou mají bránit. Buď se už nebudou snažit držet růst cen těsně pod 2 % a definují nový cíl, nebo začnou inflaci měřit jinak, a to tak, že do ní započtou i ceny nemovitostí. Jenže rozdíl v cenách nemovitostí se nepočítá tak snadno jako u rohlíků, kde je každý stejný. Před ECB tak stojí problém, jak věc komunikovat s veřejností, aby byla veřejnost spokojená a byli spokojeni i politici volící vedení ECB. A u toho všeho je ještě třeba nezabít banky a úvěrování průmyslu. Bude se hledat nové centrální bankovnictví.
Centrální banky to nebudou mít snadné, když už nemají být bankami, ale dalším ministerstvem plným politiků, kteří stojí majlant, ale málokdo z obyvatel tuší, za co si je vlastně platíme.
