Tožička z pirátského kola ven. Dokud si čeští neolevičáci nezaloží stranu, budou trpět
Kandidatura Tomáše Tožičky na senátora za piráty a následný mediální shitstorm, který vyústil v jeho odstoupení, byla tím nejzajímavějším, co se ve veřejné krajině Česka událo v posledních dnech. O tom, jak se v tuzemském dění odráží západní trendy a jak se do nich míchají česká specifika, prozradila kauza Tožička násobně víc, než absurdní chorovody kolem „čínské nemoci.“
Ve zkratce: do souboje o senátorské křeslo po zesnulém Jaroslavu Kuberovi nominovali piráti odborníka na rozvojové projekty, publicistu a někdejšího místopředsedu hnutí Zelení (které se odštěpilo od Strany zelených poté, co stranu ovládl Martin Bursík a jeho lidé.) Následně se začala bouřit část severočeské stranické organizace kvůli Tožičkovým výrokům (označoval kapitalismus za zločin proti lidskosti či centristická média za ohrožení demokracie), po sociálních sítích se šířily printscreeny jeho příspěvků. Vaz mu definitivně zlomil jedenáct let starý post, označující izraelské akce v Gaze za genocidu, doplněný o vlajku židovského státu s vpletenou svastikou a nápis „Fašistický stát Izrael.“
Digitální lynč
Archivace příspěvků, které by se mohly jednou hodit, případně jejich zpětné vyhrabaní z hlubin internetu je metoda stará (vlastně mladá) jako sociální sítě. V posledních letech však napříč Západem dochází k pozoruhodnému jevu: zatímco dříve se digitální lynč týkal vesměs pravicových politiků a pravicově smyšlejících postav veřejného života, dopadá v současnosti kladivo obecného pobouření často na osobnosti z opačného konce spektra.
Své o tom vědí američtí stand up komici, či režisér James Gunn, který kvůli ostřejším (a roky starým) twitterovým humorům ohledně pedofilie přišel o milionový kšeft za režii nové marvelovky. Tožičku tedy potkal podobný osud, byť v jeho případě se nejednalo o hraniční vtípky, ale výroky, o nichž je zjevně dodnes přesvědčen.
Staré ideje, nové perspektivy
Na obranu Tomáše Tožičky se okamžitě postavila česká nová levice, s tím, že není možné ideový a osobní profil člověka redukovat na dva internetové příspěvky. To je jistě pravda, byť neolevičáci neprojevují stejnou horlivost, když se totéž děje lidem z konzervativních a pravicových kruhů. Tožička má značné zkušenosti jako koordinátor rozvojové pomoci v nejchudších státech světa, v Angole či Bangladéši. Je také protagonistou pozoruhodného dokumentu Pod sluncem tma (2011) o elektrifikaci vesnické oblasti v jihoafrické Zambii. Ze snímku je patrné, že má k rozvojové pomoci velmi nesentimentální a racionální vztah, vzdálený od stereotypní představy o naivních pachatelích dobra. Jako komentátor přispíval do levicového Deníku Referendum.
Za Tomášem Tožičkou je toho tedy jistě víc, než dva statusy z facebooku. I když si však odmyslíme deset let vyvanulou pěnu dní sociálních sítí a nahlédneme jeho působení ve veřejném prostoru zodpovědně, vrátíme se na začátek. Tožička reprezentuje typ levice, upředené ze starých marxistických idejí, nových perspektiv šedesátých let a odporu proti ekonomické globalizaci z konce tisíciletí. A tím se nabízí otázka: proč pan Tožička vlastně kandidoval za piráty?
Harakiri na sjezdovce
Už odmítavý postoj nemalé části ústecké organizace strany k Tožičkově kandidatuře opět potvrdil, co stále neumí či nechce pochopit politická konkurence pirátů i část médií: Piráti, respektive jejich elektorát jsou spíše než partají levicovou stranou digitálních technokratů. Mezi pirátskými voliči i straníky je mnoho movitých lidí, startupových podnikatelů, programátorů, IT byznysmenů, kteří z volného trhu jednoznačně profitují. Není divu, že je řeči o zločinném kapitalismu pronášené ústy kandidáta jejich partaje znepokojují.
Obecně řečeno, mladší část české populace, kde piráti dominují, má v kulturně-civilizačních otázkách přirozeně liberální názory (jako na Západě), ale v otázkách ekonomických neprojevuje silnou tendenci k socialismu (na rozdíl od Západu). Různé „boje za normální svět“ mladé Čechy buď nezajímají, nebo jim přijdou komické. I kdyby Klaus otec s Klausem synem spáchali na sjezdovce v Peci rituální seppuku hranou lyží, názory většinové demografie pod pětatřicet v otázkách jako legalizace drog, homosexuální svazky či vážnost klimatické změny to ani nehne.
V žádném případě to však neznamená, že by si tato voličská skupina masivně přála devadesátiprocentní daně pro bohaté, znárodňování či tvrdou regulaci technologických firem. Obdobná řešení však tvoří jádro politiky bývalého pirátského kandidáta Tožičky. Skoro to vypadá, jako se by tento muž, který se už dvacet let snaží neúspěšně proboxovat do vysoké politiky, pokusil svézt na momentální popularitě strany, s níž však nesdílí společnou ideovou základnu, řečeno s Marxem.
Konec trápení
Česká neolevice dlouhodobě trpí tím, že není (opět na rozdíl od Západu) schopná uhrát politické body. Beztvará ČSSD už dávno ztratila v těchto kruzích na atraktivitě (až na vyjímky typu Jana Dienstbiera mladšího či Jany Maláčové), KSČM je pro ně vesměs nepřijatelná pro konzervativní názory v kulturně-civilizačních tématech, vyčpělost ideologie a nynější roli komunistů jako nahrávačů oligarchy Babiše.
Čeští neolevičáci přesto léta plísní mladé lidi, že volí středově až pravicově, umělce, že nejsou dostatečně aktivističtí a média, že píší příliš liberálně pravicově. Zdroj oné frustrace tkví jednoznačně v tom, že na Západě stojí zmíněné skupiny vesměs právě za silami levého progresivismu a domácí neolevice tak žije dojmem, že i ona na ně má jaksi výhradní právo. Frustrace je o to větší, že česká progresivní levice si už vybudovala vlastní mediální platformy se slušným dosahem, jako je web Alarm, některé vysoké školy už vyprodukovaly celou generaci lidí, kteří progresivistické ideje jednoznačně podporují (jak bylo vidět z případu okupační stávky Filozofické fakulty UK) a na straně nové levice stojí i část neziskového sektoru.
Řešení je jediné: pokud česká neolevice nechce trávit další roky hudráním v komunitních centrech a spřátelených podnicích, musí své ideje vystavit volebnímu testu. Musí si založit novou stranu a naplnit jí programem dle vlastního gusta. Činorodých osobností na to má dost. Pokusy propašovat své lidi do politiky oklikou, jako v případě kandidatury Tomáše Tožičky, budou utrpení mladých levičáků jen prodlužovat.
