Češi, národ udavačů? Tísňové linky zahlcují udání na lidi, kteří nedodržují karanténu. Je to vážně nutné?
Přiznám se, že mě to napadlo hned, když vláda vyhlašovala karanténu nad celým Českem. Když totiž u nás něco plošně zakážete, téměř ihned se rozjede kolotoč udání od „dobrých sousedů“, kteří ctí slavnou hlášku z filmu Zdeňka Trošky „žalovat se nemá, ale hlásit se to musí“. Nejinak je tomu i v případě koronavirové karantény, kdy udání zatěžují tísňové linky.
Začala s tím pražská městská policie, ale problémy mají i další složky integrovaného záchranného systému. Lidé jim volají s upozorněním, že se někdo prochází v parku, stojí na ulici anebo se srocuje venku s kamarády. Pražští strážníci proto apelují na svém Facebooku: „Během dnešního dne se nám x násobně zvýšil počet volání na tísňovou linku 156, kdy nám veřejnost oznamuje volný pohyb osob na veřejném prostranství. Jako typický příklad uvádíme: ‚Vidím pána sedět na lavičce v parku, vidím ženu s dětmi procházet se podél řeky,‘ a podobně. Vláda svým nařízením výrazně omezila volný pohyb osob na území celé České republiky, ale výjimky stanoveny jsou. Jednou z nich je také volný pohyb v přírodě či parcích. Samozřejmě je nutné myslet nejen na ochranu svoji, ale i ostatních. Nadále tedy platí, že není dovoleno vytvářet velké skupiny osob na jednom místě. Děkujeme za pochopení.“
Co se udavačství týče, máme v něm v Česku bohatou a slavnou tradici. Určitě sahá ještě dál než do dob Rakouska-Uherska, kde byly popsané košilové manžety natolik běžnou věcí, že se objevily i v literatuře a divadelních hrách. Věrni tomuto odkazu zůstali i Češi za druhé světové války, kdy pražské gestapo muselo udavače dokonce odmítat, protože bylo zahlceno udáními. Za vlády komunistické totality bylo práskání na sousedy, kolegy či spolužáky dokonce formou, jak si kariérně pomoci (své o tom ví např. i náš současný premiér Babiš či místopředseda sněmovny Filip, oba spolupracovníci StB). Z nových případů zmiňme udavačský web na kontrolní hlášení EET, který se topil v zaslaných bonzech. A teď máme nový hit, hlásit nedodržování karantény.
Nejsme policejní stát ani totalitní režim, jaký je v Číně. Za svou pořád ještě velkou porci osobní svobody platíme daň v podobě osobní zodpovědnosti. I proto ministr vnitra Hamáček na tiskové konferenci křičel na novináře, že policisté nijak drasticky nebudou karanténní opatření kontrolovat a postihovat. Je to totiž zkouška každého z nás. Ve svobodném světě žijeme 30 let a stát už není policajt, proto je potřeba, abychom přestali švejkovat a dodržovali vládní nařízení sami od sebe.
Mělo by sice platit „Češi neudávejte se“, ale zároveň by lidé měli být zodpovědní. Nejsme malé děti, nepotřebujeme nad sebou rákosku či policejní pendrek. Prostě jen teď 14 dní choďte ven minimálně, nenavštěvujte přátele ani příbuzné, vždy noste venku roušku, myjte si ruce a jezte hodně vitamínů. Jak totiž také skvěle řekl ministr Hamáček, pokud nebudete karanténu dodržovat, vaším trestem nebude to, že vás někdo udá a policajt zavře, ale to, že se nakazíte, předáte to někomu jinému a on umře. A vy s tím budete muset žít až do konce svého života.
