Veronika Bednářová: Když nemáte Británii v plicích
Pamatuju si to jako dneska, i když je to už osm let. S tříměsíčním dítětem v kočárku jsem vešla do jedné z londýnských lékáren a prosila tamní magistru, aby mi doporučila kvalitní sirup nebo jiný lék, protože kojenec už několik dní strašně kašle. „Ale to přece nic není, milačku!“ usmála se na mě ta velice elegantní dáma v brýlích. „Vaše dítě jen prostě ještě nemá Anglii v plicích!“
Ani já dosud nemám Anglii v plicích; některým jejím zvyklostem nerozumím a neumím se s nimi ztotožnit. Jejich letargická, drsně spartánská péče o vlastní zdraví k nim patří. Léta sleduju velice spoře oblečená tamní batolata, jak se choulí zimou v kočárcích se zelenou nudlí u nosu, léta slýchám otřesné dětské kašle ve velkých prázdninových kolektivech a pokaždé mi z toho tuhne krev v žilách.
Inu, jiný kraj, jiný mrav. V Británii je většinu roku nevlídné, sychravé počasí, které vám vleze až do morku kostí; místní obyvatelé se zkrátka musejí pořádně otužit, fyzicky i psychicky, aby pobyt ve své zemi v dospělosti zvládli. Jsou hrdí, že byli za druhé světové války tak stateční a disciplinovaní, jsou hrdí, že bývali součástí britského impéria, a před koronavirovou krizí bývali hrdí, že nikdy nefňukají a že se z nějakého hloupého kašle nebo zánětu průdušek nezblázní.
Dosud si proto nejsem jistá, zda si současná britská vláda v čele s Borisem Johnsonem v čele už definitivně uvědomila, že koronavirus není něco, na co si obyvatelé Britských ostrovů jednoduše zvyknou, co se přechodí. A už vůbec si nejsem jistá, zda si státník civilizované demokratické země, ať už dotyčná je nebo není v Evropské unii, může dovolit říct, že všichni občané musejí být připraveni na to, že během pandemie ztratí někoho blízkého. Tato moderní varianta válečného hesla „krev, pot a slzy“ Winstona Churchilla, jehož životopis Boris Johnson ostatně napsal, by možná byla relevantní v případě, že by to jinak nešlo; koronavirová krize takový případ však není, takže ve hře zůstává jen zbytečné hazardování s lidskými životy.
Vláda Borise Johnsona se na rozdíl od drtivé většiny evropských zemí zasažených nemocí COVID-19 v prvních dnech rozhodla neomezovat razantně životy občanů Británie a neuvalovat na celou zemi tvrdou karanténu. Výsledkem jsou téměř 4 000 nakažených k 20. březnu a 177 mrtvých k témuž datu; jejich křivka stoupá spolu s obavami expertů, že se situace může vymknout kontrole.
Jsou tu i relativně dobré zprávy. Británie konečně, po několikadenním plánování, zavřela v pátek 20. března školy a od sobotního rána 21. března zavírá i hospody a další restaurační zařízení. Zřídka se tam ale i dnes nosí roušky, ještě tento týden se tam lidé tlačili jako obvykle tělo na tělo ve frontě v kavárnách, když si potřebovali koupit rychlé lattéčko s netučným mlékem na své každodenní cestě do práce.
Epicentrem ohniska Covid-19 je přitom samozřejmě Londýn, kde je třetina všech nakažených a také tam už 56 z celkových 177 obětí zemřelo.
A to se týden od pondělí 16. března už nese ve znamení mnohem smysluplnějších rozhodnutí, než tomu bylo v týdnu předtím, kdy tamní vláda vyznávala strategii tak zvané „stádové imunity,“ kdy plánovala, že se jednoduše nakazí 60 procent obyvatelstva, čímž si vytvoří imunitu bránící návratu viru ve druhé vln. Svůj zcela bezprecedentní, pankáčský směr změnil tým Borise Johnsona až ve chvíli, kdy vyšly najevo výzkumy, že by tenhle pokus, narežírovaný jako reality show, mohlo odnést až 250 000 členů stáda.
Teprve 18. března, tedy plných sedm dní po České republice, doporučuje Boris Johnson – se školami i restauracemi stále otevřenými - zavést práci z domova. Dále pak oficiální zdroje stále jen radí, ať si lidé alespoň dvacet sekund a často myjí ruce a dezinfikují povrchy věcí, jichž se dotýkají. V tuto chvíli už se ale obyvatelé Spojeného království obávají nejen brzkého kolapsu britského systému státní zdravotní péče NHS, která je už celou dekádu devastovaná tvrdými zásahy do rozpočtu, ale hlavně následného vývoje celkové situace, který by mohl být horší než v současné Itálii.
Je na čase si to přiznat: Británie si vždycky šla a vždycky půjde svou vlastní cestou. Holky školou povinné už kvůli mně nikdy nezačnou nosit místo podkolenek teplé punčocháče ke svým školním uniformám, abych se přestala strachovat, že jsou strašně málo oblečené a že z toho v té Sibérii dostanou zápal plic. Británie je zkrátka silná, otužilá a svá. Potvrdila to i nedávným, srdceryvně dlouhým vystoupením z Evropské unie. Jenže tehdy nešlo o život; jenom o peníze.
