Vladimír Pikora: Tak trochu zdivočelá koruna
V posledních řekněme deseti, možná i patnácti letech se přihodila jedna na první pohled nenápadná a velmi nepatrná změna ve společnosti, ale v realitě má podle mého přesvědčení naprosto nedozírný vliv na naše životy. Ale jak už to tak bývá, pod svícnem bývá největší tma, takže málokdo tuhle změnu vnímá. A pokud už ji vnímá, tak většinou nedbá jejích obrovských důsledků.
Tou změnou je fakt, že do čela centrálních bank se začali dostávat vysloužilí politici. Zatímco předtím to bývali ekonomové a bankéři. V minulosti bývalo běžné, a to po celém světě, že dlouholetý bankéř nebo dlouholetý profesor ekonomie učící na univerzitě po překročení určitého věku a nasbírání určitého objemu zkušeností korunovali svou kariéru tím, že byli jmenováni do bankovní rady té které centrální banky. Jejich propojení na politiku bylo minimální a jejich hlavní motivací bylo „předvést se“, jak bravurně zvládají řídit monetární politiku. Centrální banka tak byla na politicích nezávislá a uplatňovaly se v ní pouze a jen poslední ekonomické výzkumy.
Pak se něco zlomilo. Do čela centrálních bank začali být stále víc odklízeni vysloužilí politici, případně jmenováni coby odměna za loajalitu mladší lidé, kteří se osvědčili při té které volební kampani. A opět to platí celosvětově. Výsledkem je, že centrální banky začaly být velmi svázané s politikou, a to navzdory jejich zákonem danému nezávislému statusu. Můžete milionkrát uzákonit, že centrální banka je nezávislá; podstatný není text zákona, ale smýšlení lidí, kteří ve finále v bance hlasují.
Snad úplně nejkřiklavějším příkladem této změny je jmenování šéfky ECB Christine Lagardeové, jež je vzděláním právnička a která předtím působila v politice. Podobně i dnešní šéf amerického Fedu je vzděláním právník. Šéf České národní banky sice dlouhodobě působil v ekonomických rezortech, nicméně coby politik.
Populismus ze dvou stran
Možná se ptáte, co je na tom tak závažného. Tak tedy jde o to, že centrální banky, které v minulosti byly jakousi protiváhou k populistickým vládám, touto protiváhou přestaly být. Naopak začaly vlády v jejich snažení ještě podporovat. V minulosti centrální banka například svým nastavením úrokových sazeb tvořila jakousi hráz proti tomu, aby vláda zemi příliš zadlužila. Dneska naopak centrální banka nastavuje úrokové sazby tak, aby vládě zadlužení země ještě víc umožňovala. Neboli centrální banka stále méně jedná ve směru dlouhodobého prospěchu země a stále víc jde vládě na ruku při krátkodobých populistických krocích, které mají z dlouhodobého hlediska devastující ekonomické důsledky.
Já například tvrdím, že to byly právě centrální banky, které svou neumělou politikou vyprovokovaly a prohloubily krizi z roku 2008. A tvrdím také, že jsou to stejné centrální banky, které mají lví podíl na tom, že svět tak těžce zvládá krizi současnou. Kdyby totiž centrální banky během uplynulých dvanácti let nepodlehly populárním levicovým teoriím, podle nichž je „v pořádku“, když máme záporné úrokové sazby, zápornou hodnotu peněz, a tedy máme všichni obrovskou motivaci se zadlužovat, měli bychom dnes všichni vespolek včetně podniků víc úspor a méně dluhů. A tedy to, že jsme donuceni na několik týdnů přerušit práci a ocitneme se bez příjmů, bychom zvládali s nesrovnatelně větší noblesou.
Na centrální banky už není spoleh ani v řízení kurzu měn. (Ačkoliv jako ekonomovi se mi ježí vlasy při vyslovení spojení „řízení kurzů“, jelikož mým hlubokým přesvědčením je, že nic takového by se řídit nemělo.) Vlastně se dá říct, že v poslední době dělá česká centrální banka skoro vše úplně naopak.
Koruna na hlavu postavená
Připomeňme dlouhodobé intervence, které trvaly od 7. listopadu 2013 po dobu 41 měsíců. Tehdy ČNB korunu dlouhodobě oslabovala v době, kdy koruna měla přirozeně sklon posilovat. Výsledkem bylo, že se výrazně změnila struktura české ekonomiky. Zvětšil se podíl firem, které nepotřebují mnoho technologií a žijí hlavně z levné práce, na úkor hi-tech společností. Pejorativně se těmto levným, kurzem podporovaným firmám říká montovny.
No a nyní, když přišla krize a zaměstnanci nuceně musejí zůstávat doma, to samozřejmě nejvíc odnášejí právě tyto montovny. Hi-tech firmy, které už dávno jedou na principu domácích kanceláří, internetu a robotizace, karanténou téměř nejsou dotčeny. Není tedy žádnou nadsázkou říct, že kdyby tehdy v dobách relativně ekonomicky příznivých ČNB nechala kurz koruny na pokoji, jako celek by česká ekonomika dnes snášela krizi o něco málo lépe.
A tím to nekončí. Jakmile udeřila letos krize další, česká koruna začala okamžitě spontánně oslabovat. Slabší koruna v dobách zlých napomáhá exportním firmám – tedy těm, které jsou dnešní situací velmi postižené. A místo toho, aby centrální banka opět s povděkem kvitovala fakt, že tržní mechanismy zafungovaly a začaly spontánně naší ekonomice pomáhat, když to potřebuje, začala opět hrozit intervencí, tentokrát na druhou stranu. (Samozřejmě chápu její důvody, v pozadí je hlavně strach, že by slabší koruna mohla vyvolat inflaci – jenomže to je v danou chvíli neskutečně technicistní pohled.)
Laikovi by se mohlo zdát, že když centrální banka intervenuje na oslabení koruny, nadávám, a když intervenuje na posílení koruny, taky nadávám. A že to tedy nedává smysl. Jenomže celá pointa je v tom, že když máte úpal, nehodíte na sebe kabát, a když jste podchlazení, nedáte si studený zábal. Ale právě tohle je to, co centrální banka dělá. Jako by se někam vytratil cit pro realitu. Jako by politici řídící měnovou politiku dokonale přestali být schopni pro stromy vidět les.
Vůbec mě to netěší říct, ale čím dál víc jsem přesvědčen, že než aby byla centrální banka prodlouženou rukou populistických politiků, to opravdu raději snad žádná centrální banka.
Věř v nejlepší a připrav se na nejhorší aneb 3 scénáře, co bude s našimi penězi. Přečtěte si velký rozhovor s bývalým viceguvernérem ČNB Mojmírem Hamplem v novém tištěném Reflexu >>>
