Socha maršála Koněva zmizela z Prahy 6. Pozdě, ale je to odpověď na agresivní politiku Putina
Socha sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, jehož vojska se podílela za druhé světové války na osvobození koncentračního tábora Osvětim či Středních Čech a Prahy, dnes ráno zmizela ze svého podstavce v Praze 6. Radnice jí nechala odstranit a dílo z roku 1980 bude umístěno v Muzeu paměti 20. století. Bořit tyto pomníky až teď, je pozdě. Na druhou stranu je to odraz doby a toho, že sovětské a ruské symboly jsou nadále spojovány se současností. Rusko za vlády Vladimira Putina totiž neopustilo své velmocenské plány na ovlivňování východní Evropy a dopady toho jsme viděli dnes i v Praze 6.
Jiří Ovčáček, mluvčí prezidenta Miloše Zemana, k tomu na svém Twitteru kromě jiného napsal: „Opoziční politici, kteří nechali pokoutně odstranit sochu Koněva a zjevně k tomu zneužili krizovou situaci v zemi, jsou ostudou České republiky.“ Pan Ovčáček hned třikrát neříká pravdu (na to jsme si už ale zvykli). Starosta a zastupitelé v Praze 6 nejsou opoziční, byli řádně zvoleni v demokratických volbách, proto vládnou a rozhodují. Neudělali nic pokoutně a nezneužili krizovou situaci, svůj záměr avizovali dávno před dnešním odstraněním Koněvovy sochy.
Pražští radní také v únoru jednomyslně (opět zcela demokraticky při hlasování) schválili přejmenování náměstí Pod Kaštany v Praze 6 na náměstí Borise Němcova. Změna byla podle nich gestem vůči Rusku a vyjádřením solidarity s ruskou opozicí a hnutím za lidská práva v největší zemi světa. Vyvolalo to celosvětovou pozornost, protože na zmíněném náměstí sídlí ruské velvyslanectví. Město Praha také pojmenovalo promenádu v Bubenči podle Anny Politkovské, v Rusku zavražděné novinářky.
Nebyli to navíc čeští politici a občané, kteří se začali chovat agresivně k Rusku. Naopak je to Vladimir Putin, který je útočný a dělá všechno pro to, aby rozklížil demokratické státy na Západě a vyvolal nesváry uvnitř Evropské unie a NATO. Odstranění Koněva je pouze jednou z odpovědí na propagandu a agresivitu Moskvy. Každá akce vyvolává reakci.
Proč až v roce 2020?
Opakované pomalování sochy sovětského maršála Koněva v Praze 6, které jsme viděli v posledních letech, či postříkání Památníku Rudé armády v Ostravě a pomníku v Brně červenou barvou, nejsou ve střední a východní Evropě ojedinělými příklady takových útoků. Česko v tom není žádnou výjimkou, jak by se mohlo zdát z vyjádření Pražského hradu či české neobolševické komunistické strany.
Podobné činy se v posledních letech pravidelně odehrály i na Ukrajině, v Polsku, v pobaltských státech, v bulharské Sofii či slovenských Košicích. Příčinou těchto vyhrocených reakcí, které osobně neschvaluji, jsou zcela protichůdné interpretace následků druhé světové války, agresivní válečná politika Ruska vůči současné Ukrajině i sovětská okupace Československa v roce 1968 a Maďarska v roce 1956. Moskva, bohužel, je interpretuje jinak než většina společností ve jmenovaných zemích.
Pomníky a památníky rudoarmějců na jedné straně vyjadřují úctu k obrovským obětem, které utrpěla sovětská Rudá armáda v době druhé světové války při osvobozování střední a východní Evropy. Za to patří našim osvoboditelům vděk a úcta. Ale útoky na symboly Rudé armády i konec Koněvovy sochy v Praze eskalovaly po dlouhodobé nenávistné politice putinovského Ruska vůči nám.
V devadesátých letech 20. století, kdy už byla střední a východní Evropa, včetně Československa, osvobozena z pařátů komunistického sovětského impéria, bylo mnoho památek souvisejících s totalitním Sovětským svazem zbořeno, přemístěno či uloženo v depozitářích. I z českých měst a obcí zmizely například všudypřítomné sochy Vladimíra Iljiče Lenina, vůdce ruské bolševické revoluce v roce 1917. Na Koněva došlo až teď.
Samotný maršál Koněv patří zcela jistě k největší vojevůdcům 20. století. To je bez diskuse. Současně neblaze proslul i jako brutální potlačovatel maďarské revoluce v roce 1956, která si vyžádala tisíce obětí.
Válečné památky sovětské éry odkazují na osvobození od německého nacismu a také na obranu svobody a nezávislosti východoevropských států. Jenže právě v tom druhém je zásadní problém. O svobodě a suverenitě mnoha států se po druhé světové válce nedalo hovořit. To Moskva nedovolila. Místo svobody byly nastoleny ve východní Evropě rigidní totalitní režimy. Pro mnoho lidí v bývalých sovětských satelitech jsou desítky let poválečné historie spojovány s potlačování svobody a demokracie. Právě kvůli obavám, že by to mohlo opakovat i putinovské Rusko, je útočeno také na symboly sovětské válečné doby.
Například v případě Polska se jedná i v současnosti o obrovský problém, který většina obyvatel vnímá velmi citlivě. Poláci mají z minulosti s Rusy ty nejhorší zkušenosti. Jako příklad můžeme uvést rozdělení jejich země mezi Hitlera a Stalina, odmítnutí pomoci Rudé armády bojovníkům Varšavskému povstání v srpnu 1944, či odporné masakry polských důstojníků a příslušníků inteligence v Katyni v roce 1940. To není a nemůže být zapomenuto.
Sovětská Rudá armáda také v roce 1940 proradně anektovala a okupovala nezávislé Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Není žádný důvod, aby to někdo vymazal z paměti tamních obyvatel a rudoarmějec je v těchto zemích dodnes synonymem pro okupanta. Stejně jako příslušníci moderní sovětské armády, kteří mnoho let okupovali Československo.
Koněv teď bude v klidu
To všechno se promítlo i do postojů vůči pomníku maršála Koněva v Praze 6. V méně demokratických a méně civilizovaných zemích, například právě v Rusku, by byl Koněv i dnes rozdrcen na padrť. To politici z Prahy 6 neudělali, bylo by to nedůstojné a zrůdné. Nechali sice sochu odstranit, ale bude umístěna jako historický artefakt v muzeu.
Jistě se to někomu nebude líbit, ale teď bude mít i náš osvoboditel Ivan Stěpanovič Koněv konečně klid. Nikdo na něj nebude stříkat barvu a nebude záminkou k setkáním pofiderních levičáckých skupin.
Maršále Koněve, ještě jednou děkujeme za váš podíl na osvobození Československa za druhé světové války, ale lépe vám bude v Muzeu paměti 20. století, kam jste patřil už dávno.
Věř v nejlepší a připrav se na nejhorší aneb 3 scénáře, co bude s našimi penězi. Přečtěte si velký rozhovor s bývalým viceguvernérem ČNB Mojmírem Hamplem v novém tištěném Reflexu >>>
