Právník Aleš Rozehnal: Kdy se mohou občané právně bránit proti omezení svých lidských práv?
V souvislosti s omezováním lidských práv a svobod vládou České republiky v rámci nouzového stavu se nabízí otázka, kam až tato omezení mohou zajít, aby nebyl aktivován článek 23 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo občanů na odpor.
Toto občanské právo je velmi starobylým právem a jakožto psaný zákon bylo poprvé obsaženo v Magna Charta Libertatum z roku 1215. Ideologicky bylo odůvodněno ve spisech Tomáše Akvinského, Jana Kalvína či Johna Locka a na právní výsluní ho vynesla americká Deklarace nezávislosti z roku 1776 a francouzská Deklarace práv člověka a občana z roku 1789.
Riskantní právo na odpor
V moderní době a v demokratických režimech nabylo však jiného významu. Vzhledem k tomu, že v demokraciích mohou být demokratické vlády svrženy volbou lidu, stalo se právo na odpor vlastně součástí politického systému.
Mimo volby do sborů reprezentujících občany je tak právo na odpor možno realizovat pouze v případě, že použití zákonných prostředků obrany demokracie již není uskutečnitelné. Pokud stále existuje možnost využití těchto zákonných prostředků, právo na odpor není možné realizovat.
Právo občanů na odpor, zakotvené v Listině základních práv a svobod, má tak spíše charakter politické deklarace, než že by bylo reálně vynutitelnou normou. Právem na odpor není možné léčit nemoci demokratického systému nebo demokraticky zvolených politiků. V takovém případě by byl výkon tohoto práva hrubě disproporční a nelegitimní. Využití práva na odpor je totiž příliš riskantní a není jisté, zda přinese svým původcům něco pozitivního či zda zlepší společnost ve směru k větší demokratičnosti.
Nenásilné protesty
Určitou formou práva na odpor jsou však i nenásilné akce, jako jsou demonstrace, pochody, stávky, bojkoty či akty občanské neposlušnosti, které mají za cíl splnění politických požadavků, včetně změny vlády. Tyto protesty mobilizují občany, dávají legitimitu jejich požadavkům, a naopak delegitimizují ty, proti kterým jsou namířeny.
Legitimita protestů vychází z toho, že institucionální prostředky vlivu na politiky, jako je například využití soudní nebo mediální kontroly politické sféry, byly neúčinné. Nenásilné protesty nemohou směřovat ke svržení demokratického systému. Mohou ale směřovat k rezignaci demokraticky zvolených politiků.
Ani důvod nenásilných protestů nemůže být malicherný. Musí se jednat o zásadní otázky demokracie nebo občanů, které není možno vyřešit prostřednictvím standardních mechanismů kontroly státní moci. Musí se tedy jednat o vážné pochybení státní moci, které si vyžaduje protiakci a které není schopna vyřešit tradiční parlamentní opozice, protože stávající dohled nad politickou sféru se ukázal být nefunkčním.
Nenásilné protesty jsou výrazem nespokojenosti občanů s představiteli vládní politiky a jejich spojenci, ale mohou být i výrazem nespokojenosti s parlamentní opozicí. Protesty proti demokraticky zvoleným představitelům jsou silným nástrojem k vyvolání politických změn, kterých nebylo možno dosáhnout tradičními parlamentními či soudními procedurami nebo dokonce demokratickými volbami.
Dokud bude tedy mít Česká republika demokratický režim, který bude alespoň zajišťovat možnost střídání vlád na základě demokratických a svobodných voleb, není možné právo na odpor v násilné formě realizovat.
