Jefim Fištejn: Když Putin odmítá vládnout. Ruský prezident je najednou neviditelný
Hle, paradox: v posledních dnech Vladimír Putin dvakrát oslovil své krajany s naléhavým televizním apelem, a přesto zůstal neviditelný. Poprvé vyhlásil v Rusku týden placeného volna, podruhé prodloužil volno do konce dubna. Boj s epidemií označil za věc samosprávných orgánů, do které on přece zasahovat nesmí. Cože to řekl? V zemi se rozhostilo rozpačité ticho. Očekávalo se vyhlášení stanného práva, přinejmenším stavu nouze se zákazem vycházení, jenže Putin nic. Chová se, jako by tu nebyl. Není divu, že gubernátoři začali houfně rezignovat: mají to zapotřebí, zůstat první na ráně?
Uznejte, je na tom cosi podivného. Dvacet let Kreml kázal městu a světu, že Rusko je Putin a Putin je Rusko, že tak velká země musí mít v domě jen jednoho pána. A náhle, když teče do bot, o osudové otázce mají rozhodovat gubernátoři! To všechno poté, co dávno zrušil volitelnost této funkce, dosadil do čela gubernií vlastní lidi a zbavil je většiny pravomocí. Ani místní daně nemohou vybírat, nýbrž dostávají příděly ze státního rozpočtu. O čem tak maximálně mohou rozhodovat, je, zda pochovávat nebožtíky jednotlivě, či ve společných hrobech.
Putin doslova opakuje návod ze satirického románu Dvanáct křesel: „Pomoc tonoucím je věcí samotných tonoucích.“ Když stát vyhlašuje karanténu, jedná se vždy o vis maior – o zásah vyšší moci. Je to zvláštní případ, kdy smlouvy mezi právními subjekty přestávají platit a garantem jejich plnění se stává státní rozpočet, zatímco při placeném volnu veškeré výlohy jdou na vrub soukromých podnikatelů, v Rusku beztak slaboučkých, bez silného kapitálu a bankovní podpory. Je to nejjistější cesta, jak přivést ruský soukromý sektor k bankrotu.
Někdo namítne: celý svět sedí v karanténě. Ve Velké Británii policejní drony sledují důchodce, který venčí psa. Rozdíl je v tom, že všude je to dočasný stav, který skončí, jakmile to bude možné. S jistotou víme, že Boris Johnson nezneužije situaci, aby mu sledovací dron navždy zajistil pobyt u moci. V Rusku je to jiné: kolem Putina není málo lidí pobízejících ho k tomu, aby využil příhodného okamžiku k pojištění své moci natrvalo. Jestliže Putin nyní zanechává svými veřejnými vystoupeními rozpačitý dojem, pak jenom proto, že si není jistý loajalitou svého okolí. Ruské elity jsou roztříštěné a bodají se do hlavy navzájem jak vzteklí škorpioni.
Zástupci silových rezortů Putina přesvědčují, že není na co čekat: hospodářství stagnuje již deset let a nyní se řítí střemhlav do propadu, rubl se tryskem znehodnocuje, ceny ropy se vymkly rozumné kontrole a nyní návdavkem k tomu koronavirus. Vlastně smyslem ústavních změn zaručujících Putinovi doživotní vládnutí byla právě snaha zastavit rozkladný proces. Kreml si netroufl podrobit ústavní změny referendu a odložil na neurčito plebiscit právě proto, že si vůbec nebyl jist kladným výsledkem – podle posledních průzkumů většina ruských občanů Putinův krok neschvaluje.
Scénář, který navrhují silové rezorty, má v Rusku odvěkou tradici. Je to zavedení stanného práva, policie a národní garda v ulicích, totální cenzura médií pod zástěrkou pandemie. Něco z toho už tu je: k Moskvě jsou staženy silné armádní jednotky, údajně kvůli nacvičování májové vojenské přehlídky, Dumou byl schválen zvláštní zákon o trestní odpovědnosti za šíření neověřených zpráv o koronaviru. Budou-li nasazena ostatní mimořádná opatření, rozhodně to nebude kvůli ochraně zdraví ruských občanů nebo v zájmu drobných podnikatelů. Ruská volba je jiná: je to vždy volba mezi opratí a oprátkou.
