Přestaňme si lhát! Uvolnit zákazy a zároveň odmítat promoření virem je jako chtít lízat zmrzlinu přes roušku
Lidé chtějí, aby se jim lhalo. Nebo aspoň neříkala úplná pravda. Jedním hlasem volají, že by se už měla začít uvolňovat přísná vládní omezení, jejichž cílem je zamezit šíření epidemie koronaviru. Chtějí nakupovat, chodit do hospod, bavit se, cestovat, sportovat. Na druhý nádech ale zděšeně kritizují návrh některých epidemiologů (a teď už i hlavního vládního experta Romana Prymuly) na řízené promoření společnosti nákazou COVID-19. Přátelé, přestaňme si lhát – v obou případech jde o to samé. Jen jednou je to zabalené do hezkých slov o obnovení svobody a volnosti a podruhé jde o ten ošklivý výraz „promořovat“.
V zásadě jsou v situaci, kdy neexistuje očkování a dostatek vyzkoušených účinných léků, možné dva přístupy, jak se epidemii postavit. První je ten, který doposud razila česká vláda – zavřené školy, obchody, restaurace, umrtvený společenský život, uspaná ekonomika, poloprázdné ulice.
Druhou možností je přijetí opatření, která jsou zaměřena převážně jen na ochranu rizikových skupin – důchodců a chronicky nemocných, zdravotníků (jsou potřeba k tomu, aby se postarali o ty, kdo se nakazí). Plus některých dalších nezbytných profesí (policie, hasiči, kritická infrastruktura). Tyto skupiny by ovšem měly být chráněny velmi důsledně a mělo by pro ně být například dost špičkových ochranných pomůcek, ne jako je tomu pořád ještě u nás.
První postup vede k tomu, že se šíření nákazy podaří díky zavedení přísných restrikcí a příkazů výrazně omezit. Podle řady odborníků je ale naivní domnívat se, že virus se díky tomu někam ztratí, zmizí. Nebude zlikvidován, jen zahnán do „ilegality“. Ve chvíli, kdy se restrikce uvolní, otevřou se školy, obchody, hospody, kina, společnost začne znovu žít naplno, dá se očekávat jeho návrat. Takzvaná druhá vlna. Co pak? Znovu od začátku? Jak dlouho?
Druhý postup oproti tomu s virem nebojuje (s výjimkou ochrany již zmíněných skupin) a nechává ho, aby se šířil plus mínus bez omezení napříč společností. Nakažených je více, zřejmě se po určitou dobu zvýší oproti první variantě i procento obětí, ale společnost zároveň získává kolektivní imunitu. Promoří se. Nemoc se zemí prožene rychleji, riziko jejího plošného návratu ve druhé vlně je výrazně menší. Jak velké? Kolik bude mrtvých? Nezkolabuje zdravotnictví?
Říct teď, který z postupů je správný a přinese v součtu (nejen v omezeném čase několika týdnů či měsíců) i se započtením případné druhé vlny méně obětí, menší ekonomické dopady a bude celkově menší ranou pro společnost, je krajně složité až nemožné. Chybí zkušenost. Nejednoznačnost názorů panuje nejen mezi skupinami odborníků, ale i konkrétní respektovaní jednotlivci postupně mění názory o 180 stupňů. Příkladem, který máme všichni na očích, je epidemiologický expert české vlády Roman Prymula. Měsíc razantně hájil postup číslo jedna (tedy maximálně zamezit nákaze za cenu přísných omezení), aby před dvěma dny oznámil, že teď se kloní spíš k teorii „promoření“.
Rozhodnoutí je v takové situace výsostně politickým krokem. Od toho máme vedení státu, aby se dokázalo postavit před veřejnost a říct: Rozhodli jsme se pro takový a takový postup. Ukáže-li se, že jsme rozhodli špatně a selhali, jsme připraveni nést veškeré následky.
Nikdo, kdo neodmítá nazývat věci pravými jmény, ale nemůže chtít uvolnění zákazů a omezení, která brání šíření nákazy, a zároveň kritizovat myšlenku na promoření společnosti. Pokud se odstraní bariéry, které vláda postavila viru do cesty, bude se šířit, dokud se proti němu nestane podstatná část populace imunní. Jinak to nejde. Nemůžeme být současně chráněni mřížemi zákazů a přitom si užívat volnosti a svobody. Měli bychom si o tom přestat lhát. A především vláda by se měla přestat tvářit, že zařídí, abychom si mohli jít zaplavat, ale nenamočili se.
