Tak dlouho jsme čekali na světovou krizi, až jsme ji přivolali. A teď ji v hysterii z možného prohlubujeme
Poslední léta byla ve znamení vyhlížení krize. Obzvlášť naše takzvaná západní civilizace pádila dál a výš a víc, rostla a rostla a zároveň paradoxně varovala před nekonečným, a tedy nemožným růstem, před přehřátím ekonomik, planety, před přežraností a přesyceností lidskou, průmyslovou, informační… Věděli jsme, že to takhle dál nepůjde, že se něco stane – protože něco se přece musí stát, no ne? Žádný strom neroste do nebe.
Před pěti lety nás zachvátila panika z migrantů – oni budou naše zkáza, konec vznešené evropské civilizace. Nebyli. Pak se začala celosvětově a o dost důrazněji ohlašovat planeta, kterou měníme víc, než by zjevně bylo záhodno. Ale protože planeta nemá obličej a hlas (ani Greta se jím nestala) a nedrží nám pod krkem nůž, i tuhle hrozbu bylo možné odepsat jako sice přetrvávající, ale pozvolnou, a tedy k řešení (kdy a kým?). Zdálo se, že rok dva tisíce dvacet bude ve znamení růstu a blahobytu; předpovědi nejen ekonomů byly optimistické. Že se cosi nepěkného virového děje v Číně, většinu světa zvlášť kolem vánočních svátků konzumu příliš nevzrušovalo, protože Čína je vlastně tak trochu jiná planeta, spíš montovna a továrna; sice bohatá a rostoucí a vlivná, ale… víme svoje; hlavně když dodává zboží, co nejvíc a co nejlevněji (novým lidským právem se zdá být právo na to, moct si všecko koupit).
A tak jsme se hrnuli na plný plyn dál. Jako arogantní bohové, kteří sice tuší, že některé z jejich nemanželských a polobožských dětí by jim mohlo zatopit, ale – mávneme nad tím rukou a otevřeme další pivo nebo si uděláme další hrnek fairtradové kávy… Nechtělo se nám zvolnit, dobrovolně snížit svůj životní standard, spotřebu (všeho); zpomalit (vše), omezit vnější požitky, a tím se víc vrátit k sobě, k nejbližším, ke kritickému myšlení, k životu jako takovému…
Přihazovali jsme pod přetopený kotel a u toho jako vyšinutí křepčili v makabrózním tanci a vykřikovali, že to už bude muset brzo bouchnout. A bouchlo. Protože jak vědí nejen komiksoví hrdinové a fyzikové: energie se jen tak neztratí. Nezmizí. Myšlenky a slova jsou energie, mají sílu. Myšlenky, zvlášť ty nahlas vyslovené, natož pak dokola opakované, bere naše mysl vážně a chová/me se podle nich. To, že si toho nejsme vědomi, dokonce bychom to rádi popřeli a vysmáli se tomu, na situaci nic nemění. Zprofanované „všechno je jen myšlenka a slovo“, platí; podívejme se kolem sebe.
Nový koronavirus jsme možná nevytvořili uměle (mezi vědci se o tom vedou spory a pravdu se možná nikdy nedozvíme), ale paniku, jež postupně jako domino srazila na kolena v podstatě celý svět, ano. Teprve nyní, když pomalu hysterie uvolňuje pozice myšlení – začíná se opět uvažovat v souvislostech a jen se nevytahují izolované sady čísel a údajů, jež mimo celkový kontext vypadají vskutku děsivě a katastroficky – když se zklidňuje tlukot zpohodlnělých srdcí vyhnaných hrůzou z neznámého, okem neviditelného (o to horšího) nepřítele lidstva k infarktovým stavům a vizím strašlivé hromadné smrti, když slunce spolu s vědci a mysliteli rozehnalo aspoň na chvíli temná mračna očekávání nejhoršího, se začíná ukazovat, jak jsme selhali; zvlášť vzhledem k našemu namyšlenému postoji takzvané vyspělé a rozumové civilizace.
Ale ta přece předjímá možná rizika, vyhodnocuje je průběžně, obzvlášť v dobách blahobytu se připravuje na horší časy (šetří a nezadlužuje se, doplňuje stavy životně důležitých profesí apod.), zajímá se nejen o sebe, ale o celý svět… Vyspělá civilizace i ve chvílích, kdy se začne dít něco nečekaného a její existenci ohrožujícího, nejprve myslí, rozhlíží se, zvažuje a propočítává, simuluje všechny možné dopady do budoucna, snaží se za každou cenu zabránit panice a hlavně nešíří strach, ani když je zřejmé, že je čeho se bát. Strach nikdy nepřinesl nic dobrého. Strachem se lidé zahánějí do úzkých, redukují se z myslících bytostí na hysterická, panikařící, a tedy agresivní stvoření, která poslechnou jen příkazy a zákazy. Strach ve většině z nás probouzí to nejhorší (jako alibi nám slouží, že zatímco udáváme souseda, zároveň hlasitě tleskáme menšině, jež ze sebe naopak pod tlakem vydává to nejlepší).
Ani v situacích, kdy jde doslova o vteřiny, není panika správným řešením, jak ví každý, kdo byl napaden predátorem, jenž mu hrozil vzít život s pravděpodobností hraničící s jistotou. My navíc v takové situaci – alespoň pokud jde o nový koronavirus – nejsme; pravděpodobnost hraje v této virové krizi silně v náš prospěch.
Což nijak nesnižuje tragiku předčasných úmrtí těch, jejichž oslabené a nemocné organismy nepřežily a nepřežijí. Každá předčasná smrt je smutná. Každý člověk má svou cenu, všichni máme stejnou hodnotu. A je na místě bojovat za každého možného zachráněného a uzdraveného. Všude na světě a vždy, nejen v době pandemie koronaviru. Je správné chovat se tak, aby obětí bylo co nejméně. Všech obětí. Nejen těch nejviditelnějších. Těch, jež nám poslední měsíce ukazují média, jak umírají na nový koronavirus (na každého, kdo umírá a přitom trpí, je pohled k nesnesení; kdo může říct, že umírat na komplikace spojené s covid-19 je horší a ne/zaslouženější než na leukémii, TBC, AIDS, rakovinu tlustého střeva, prsu, prostaty, slinivky… nebo na následky nehody, již jste nezavinil?), a kteří nás dojímají a současně děsí, neboť nám připomínají vlastní smrtelnost, jež se zdá o tolik blíž, když kolem nás poletuje cosi, čeho se bojí celý svět.
Obětí této krize bude nepočítaně, ale protože nebudou zahrnuti ve statistikách úmrtí na komplikace vyvolané covid-19, budou (a jsou) všem jedno. Zdá se, že jedině smrt se dnes počítá, život je vedlejší; jde o holé přežití za jakoukoliv cenu. A tak teď hrajeme poker proti možné smrti (vždycky nakonec vyhraje) několika procent z nás (kdo by si dovolil zpochybnit legitimitu takové partie, když může jít přece v reálných číslech o miliony lidí?!) a dali jsme do banku budoucnost a kvalitu života naprosté většiny přeživších. Hrajeme, protože hrají všichni; když se bojí ostatní, tak to dělejme taky. Nezpochybňujme, neptejme se, neklaďme nemístné otázky. Kdo jste, že si dovolujete váhat či pochybovat o tom, co dělá většina? Kdo jste, že si myslíte, že víte něco, co nevíme my? Kdo jste, když nejste jedni z nás? Kdo jste, když se nebojíte neznámého viru a chcete jeho hrozbě navzdory dál naplno (byť s nasazenou rouškou a dezinfekčním gelem v pohotovosti) žít?
Přitom: není receptem ověřeným tisíciletími naopak nebát se, nepanikařit, nebýt pasivní a slepě poslušný, ale myslet, pozorovat, vyhodnocovat a hlavně žít? Tady a teď. Ne ve vzpomínkách na ne/dávnou minulost, ale ani ne v hrůze z možné a mnohými očekávané (a tedy přivolávané) kataklyzmatické budoucnosti. Žít. Protože v životě by mělo jít o život, ne o smrt.
Přestaňme se tedy hystericky mačkat u propasti, kterou tím dál mimoděk prohlubujeme; přestaňme se tlačit u našeho vlastního možného masového hrobu, než se okraj utrhne a my tam opravdu začneme hromadně (mnohem spíš ale kvůli následkům krize, na které teď úspěšně pracujeme) padat. Raději se rozhlédněme kolem, podívejme se na obzor a do dálky. A přes ten černý kráter, co v nás vyvolává hrůzu z neznámého, postavme most. To přece umíme. Dokážeme vymyslet novou konstrukci, aby unesla všechny, nemocné i zdravé; když budeme chtít a nebudeme se dívat dolů pod nohy, ale před sebe.
