Očima libertariána: Jak by tady mohlo být krásně...
To, že stát jako systémové řešení společenských a ekonomických problémů selhává, nám nově ukazuje i koronavirus. Jistě, je možnost, že se politikům a úředníkům (z nichž někteří nepochybně jednají v dobré víře, není to tak, že jsou to všichni zlosyni) opět podaří to svést na selhání konkrétních osob (pro ministra Vojtěcha se už určitě hledá nějaké hezké místo velvyslance, kde stát „bude moci využít jeho bohatých zkušeností“), že se opět podaří otupit nespokojenost občanů slibem „zjednání nápravy“ a lidi si prostě zvyknou.
Tak jako si zvykli, že jezdí po rozbitých silnicích, soudy soudí pomalu a mizerně, že pošta a České dráhy fungují tak, jak fungují, že se dotují zbytečnosti, že policie více dbá na vybírání pokut za rychlou jízdu než o bezpečnost silničního provozu, že je stát obere na důchodech, že si je stát pěstuje na daně, aby stát byl bohatý a oni chudí… Zvyknou si zřejmě i na to, že z deklarované péče státu o jejich zdraví (za jejich peníze) nakonec zbyde jen nutnost ušít si doma provizorní roušky.
Kritiků všeho je samozřejmě vždycky dost. Kritici zpravidla popíšou, co je špatně, co „by se mělo dělat jinak“, ti ambicióznější mají pocit, že kdyby „tam“ byl někdo povolanější (nejlépe oni), fungovalo by TO lépe. Nefungovalo. Důvody se lze dočíst mimo jiné ZDE a ZDE a ZDE. Pokud je ale jasné, že TO fungovat nebude, proč se společnost znovu a znovu nechává nalákat na stejná (často i horší) řešení, jen „nově zabalená“?
Selhání elit
Společenské elity bychom mohli rozdělit v zásadě do čtyř kategorií:
1. Elity, které vládnou nebo vládnout chtějí. Ty mají nepochybně eminentní zájem na posílení role státu, soustředí se pouze na to, aby zrovna ony byly v jeho čele, a čerpaly tak výhody z toho plynoucí. Převážně se jedná o politiky, jejich společným rysem je nedůvěra v obyčejné lidi, cítí se být povoláni k tomu, aby určovali ostatním, jak mají žít.
2. Elity stát podporující. Jde o široké spektrum profesí přímo nebo nepřímo závislých na státu, a tedy stát a jeho „nezbytnou roli v oblasti XY“ ospravedlňující. Kromě akademické sféry, která je na financování ze strany státu přímo závislá a která plavně přešla z obhajoby výhod socialistického zřízení k obhajobě socialismu s kapitalistickou tváří, jde zejména o úředníky a také o tu část sportovců, umělců, neziskovek, podnikatelů a dalších profesí, pro které je výhodnější o své „nezbytnosti“ přesvědčit stát než se trápit s přesvědčováním platících zákazníků na volném trhu.
3. Elity stát komentující. Sem patří novináři, politologové a další, kteří se živí referováním o společenských a ekonomických problémech a jejich řešeních. Pro ně je stát jednoduchým zdrojem informací. Buď bez dalšího pouze informují lid dělný o tom, co nového „iniciativně“ vymyslel ten který politik či úřad (sedíce zhusta v kanceláři u počítače a nechávaje si posílat tiskové zprávy upravené tak, aby je mohli z 90 % zkopírovat a měli Zprávu), případně činnost politiků či úřadů hodnotí a pak je výsledkem Komentář. Novinářská elita se pak pídí po HLP (hluboký lidský příběh), zdokumentuje nějaký problém a následně útočí na politiky a úřady s všetečnými dotazy typu „Co s tím hodláte dělat?“, na který zpravidla následuje reakce politika či úřadu ve smyslu: „Přijmeme zákony/opatření, jež zajistí, aby k této politováníhodné události již nikdy nemohlo dojít.“ Tato činnost se nazývá „investigativní žurnalistikou“, vytváří další tlak na zvyšování role státu a zpravidla se vyznačuje nepochopením skutečných příčin problému, který zkoumá a jehož řešení požaduje.
4. Elity smířené s aktuálním stavem. Mnoho příslušníků společenských a ekonomických elit rekrutujících se z podnikatelů, vědců, sportovců, umělců, zdravotníků a dalších profesí by sice na volném trhu dokázalo lépe prodat svůj potenciál, nicméně i stávající systém je potřebuje a oni jsou dostatečně schopní, aby si zajistili pohodlný život. Brojit proti systému se jim nevyplatí, neboť potenciální zlepšení při změně systému by nebylo rozhodující pro zlepšení poměru výnos/náklad. Těží proto ze systému výhody, které jim systém poskytuje (duševní vlastnictví, dotace a granty, prodej „známosti“ v reklamě, otevření paralelní soukromé lékařské praxe pro platící pacienty…), a své výhrady k systému prezentují prakticky výhradně v soukromí.
Společenské a ekonomické elity tedy v zásadě nemají motivaci roli státu napadat. Světlé výjimky, které se rozhodnou proti systému vystoupit, jsou pak brány jako důkaz nemožnosti systém změnit, v horším případě končí v opovržení jako „věční kverulanti“, na které se navěsí věčně nespokojená část obyvatelstva, která pasívně touží po spasiteli, který vyřeší jejich problémy.
Převážná většina činnosti státu je obhajoba vlastní činnosti
Stát pomocí výše zmíněných elit prakticky neustále obhajuje svoji činnost a zároveň vytváří poptávku po dalším rozšíření své agendy.
K uvedenému mu slouží hluboce zakořeněné paradigma, že „lidé“ jsou hloupí a nezodpovědní a bez dohledu a pravidel by vypukl chaos. Fakt, že drtivá většina interakcí lidí se odehrává bez problémů proto, že je to pro zúčastněné výhodné, nikoliv díky tomu, že „za rohem číhá policajt“, není nikým zdůrazňován, nezodpovězena také zůstává otázka, jak se z hloupých a nezodpovědných lidí stávají chytří a zodpovědní úředníci a politici.
Množství lidí snažících se uspokojit svoje potřeby na náklady jiných
Tím, že stát sám o sobě tvoří minimum hodnot, o které by lidé stáli (pokud ano, nebyl by stát zapotřebí), je nasměrována většina jeho aktivit k přerozdělování a regulacím.
Stát nemá žádné peníze, které by předtím někomu nevzal. Bere tedy peníze všem, reguluje a vytváří zdání, že většině lidí poskytuje více služeb, než tvoří jejich náklady. Pokud však srovnáme fakt, že k financování bezpečnosti (vnitřní i vnější), justice a elementární veřejné správy, což jsou podstatné složky fungování státu (ponechme stranou posouzení o jejich aktuální kvalitě) by stačila plošná DPH ve výši 10 % (podívejte se na rozpočty jednotlivých resortních ministerstev), s tím, kolik občana stojí stát, je na posouzení každého z nás, zda to, že nás „stát“ léčí, vzdělává, dopravuje, špehuje a jinak dbá o náš blahobyt, odpovídá našim nákladům na něj.
Regulacemi pak stát lidi „chrání“ před „nezodpovědností“ jiných. Kromě zvyšování nákladů (někdo ty revize, certifikace a potvrzení platit musí) se tak pro lidi dosahuje ještě tzv. Pelzmanova efektu, tedy toho, že lidé jsou méně obezřetní při posuzování rizik. Ukolébáni státem „garantovanou povinností jiných“ pak vstupují bez rozhlédnutí na přechody, konzumují nezdravé potraviny, podepisují nesmyslné a nevýhodné smlouvy a všelijak riskují své peníze, zdraví či životy. Pokud na svou lehkovážnost doplatí, žádají po státu další regulace a kontrolu.
Stát zajišťuje, aby většina měla pocit, že na existenci státu „vydělává“ množstvím různých opatření. Počínaje tím, že zaměstnanci neplatí své daně a tzv. pojištění ze svých peněz, přes množství druhů daní a jejich různé způsoby placení (podnikatelé jsou např. přesvědčeni, že DPH platí zákazník a zákazník ani nevnímá, kolik na DPH zaplatí), až po přesvědčování obyvatel o tom, jak je něco (zdravotnictví, školství) „zadarmo“, nebo jak danou službu, zboží či dávku „platí stát“. Důchodci, nadšení z toho, o kolik jim vláda „zvedla důchod“, zjevně netuší, že stejnou částku (zvýšenou o nutnou administrativu) vláda vzala jejich vydělávajícím dětem. O tom, že nebýt státu, nebyli by nuceni čekat na vládní almužnu, ale byli by multimilionáři užívající si podzim života.
Ve skutečnosti je velmi málo obyčejných lidí, kteří by na redukci státní agendy prodělali.
Stát nabízí jednoduchá „řešení problémů“
Objeví-li se jakýkoliv společenský či ekonomický problém, obyčejný občan má na výběr.
Buďto se spolehne na to, že „problém“ bude vyřešen trhem, tedy uplatněním milionů preferencí v rámci milionů konkrétních dobrovolných rozhodnutí konkrétních lidí a výsledkem bude takové uspořádání, které lidé chtějí. V takovém případě se musí smířit i s variantou, že preference ostatních povedou k uspořádání, které bude odlišné od jeho osobních preferencí.
Nebo zvolí politiky, kteří se tváří kompetentně a slibují, že pod jejich vedením stát zakáže/přikáže/přijme opatření, která „problém vyřeší“.
Je evidentní, že zvolení „vhodných politiků“ (kteří „to prostě zařídí“) je řešením atraktivnějším, neboť slibuje rychlou nápravu přesně dle představ „lidu“. Málokoho zajímají příčiny, které problém vyvolaly, nebo negativní důsledky, které státní zásahy přinesou (a které si vyžádají další „rozhodný postup státu“ neboli další a další „opatření“).
Nejpikantnějším na celém výše popsaném „dilematu“ je skutečnost, že stát zpravidla hledá řešení problémů, které sám způsobil. Jedním z příkladů je v poslední době často zmiňovaná vysoká cena nemovitostí a s ní související vysoká cena nájmů. Málokoho ze stěžovatelů napadne, že nebýt komplikovaného a nákladného stavebního řízení, norem zajišťujících „ekologičnost“ staveb a restrikcí způsobených územním plánováním, problém s drahým bydlením by neexistoval… Jako příklad je možné uvést ukrajinský Kyjev, kde po odstranění restrikcí ze strany státu a samosprávy došlo k intenzivní výstavbě a poklesu cen nemovitostí na pětinu (sic!).
Dnes, v době pandemie způsobené koronavirem, je aktuální nedostatek zdravotnických prostředků a nedostatečná kapacita (a podfinancování) zdravotnických zařízení. Výhrady (zaslouženě) směřují vůči vládě neschopné zajistit to, co slibovala, a provádějící zmatená opatření, která zaplatíme rozvratem hospodářství srovnatelným snad jedině se světovými válkami. Ale kolik kritiky směřuje k systémovým opatřením státu z dřívější doby? Plošný systém zdravotního pojištění a nesmyslný systém smluv a úhrad zajišťujících „zdravotnictví zdarma“. Platové regulace. Omezování nadstandardů, schvalování zdravotnických zařízení, služeb, přístrojů a pomůcek… To vše jsou příčiny nefunkčnosti celého systému, který vedl nakonec k tomu, že si lidé doma šijí státem „předepsané“ roušky (mj. i díky tomu, že jim stát přestal bránit v tom, aby si aspoň mohli koupit materiál na jejich výrobu).
Na stole není jiné řešení než „stát zařídí“
Při hledání způsobu řešení jakéhokoliv problému se posuzuje pouze „jak“ jej stát vyřeší. To jediné je předmětem diskusí. Postup státu je pak maximálně kritizován těmi, kdo měli jinou představu, ale kritika je zpravidla vnímána negativně.
Buď totiž kritici namítají, že stát měl konat jinak, a pak se nabízí argument, že zástupci zvolení většinou lidu rozhodli takto a kritika směřuje od těch, kteří pro své myšlenky nezískali většinu, a tedy nemají mandát k prosazení svých představ, nebo kritici namítají, že stát neměl konat vůbec a neměl se do problému vměšovat svými opatřeními, vůči nim pak směřují výtky, že nepředkládají žádné „pozitivní“ řešení (a jsou bráni jako pouzí kverulanti a věční potížisté).
Důsledkem toho, že stát je masivně vnímán nikoliv jako příčina, ale jako řešení společenských a ekonomických problémů, je v konečném důsledku to, že stát (politik a úředník) je občany vnímán jako sociální partner. Nelíbí-li se nám to, co dělá náš soused, nesnažíme se s ním dohodnout po dobrém, ale hledáme v úřednících a politicích autoritu, která by s jeho konáním „měla něco udělat“. Destrukce společenských (a rodinných) vztahů, které tento přístup přináší, je vidět například v oblasti péče o starší generaci. Důchodce již nehledá finanční podporu u svých dětí, ale blahořečí (a volí) politiky, kteří mu důchod zvednou. To, že ti samí politici pouze vezmou peníze na zvýšení jeho důchodu jeho dětem, už mu nedochází. Zcela se tak naplňuje 170 let starý citát Frederica Bastiata z jeho článku Stát: „Stát je velká fikce, skrze niž se každý snaží žít na náklady všech ostatních.“
Školský vzdělávací systém
V neposlední řadě je na vině současného stavu vzdělávací systém. Samozřejmě, vzdělání je (opět) „zdarma“ a připravuje děti do života. Už od Marie Terezie… Málokdo ví, že vzorem pro dnes ve světě dominantní vzdělávací systém byla pruská kadetka, cílem osvícenských reforem pak byla zásada, že „Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných.“
I dnes, bohužel, jsou děti školou vedeny k tomu, že „autorita“ rozhodne, co budou dělat, kdy, s kým, jakým způsobem… A jsou chváleny, když požadavkům autority vyhoví, a kárány v případě opačném. Roky strávené v takto vystavěném systému (podporovaném navíc rodiči, kteří „to taky přežili a jsou normální“) mají za důsledek většinovou tendenci odvolávat se na „vyšší autoritu“ při řešení prakticky čehoholiv, včetně oblíbeného udávání („Paní učitelko, Horáček pod lavicí svačí!“), v dospělosti se projevujícího účastí na Účtenkovce nebo hlášením policii výskyt jedinců v přírodě nenosících roušku.
Že stát v případě koronavirové pandemie selhal, je zjevné. Že selhat musel, je zřejmé rovněž. Že výsledkem bude většinové volání po větší roli státu, je velmi pravděpodobné. A že to situaci nezlepší, ale naopak, je nabíledni.
Je známé rčení, že velbloud je dostihový kůň vyprojektovaný státem. Dnešní situace je státním „zvládnutím“ epidemie. A proto, že nechci být pouhým kritikem, v dalších dvou článcích popíšu, jak by se s epidemií (lépe) vyrovnala společnost, ve které by stát nehrál tak dominantní roli, a svoji představu o tom, jak by se mělo postupovat tak, aby škody na zdraví a peněženkách obyvatel byly co nejmenší.
Autor je předseda Libertariánského institutu
Vláda si plní dávný sen: zlikvidovat drobné podnikatele. Více si přečtěte v novém tištěném Reflexu >>>
