Vladimír Pikora: Nemovitosti po koronakrizi aneb Nový socialismus přichází
Nikdo se nebaví o ničem jiném než o krizi a koronaviru. Stejné to mají i investoři. Ti vědí, že nemá smysl nakupovat, když jsou ceny vysoké, a proto léta nenakupovali. Teď vidí příležitost – a nakupují.
Všichni přemýšlejí a hledají tržní příležitosti. Jedny zajímá zlato, protože letí prudce nahoru, takže čekají, že půjde ještě mnohem výš. Druzí se zajímají o akcie, protože jsou o desítky procent níž, než byly počátkem roku, a oni věří, že se k vysokým cenám díky různým záchranným programům zase vrátí. Jiní sledují nemovitosti, protože vědí, že jsou nadhodnocené, a čekají, že se vrátí k rozumným cenám.
Zatímco zlato a akcie považuji za klasické spekulace, u nichž koronavirus v zásadě nic nezměnil, investice do nemovitostí se podle mě změnily zásadně. Máme tu totiž nová rizika, která jsme nikdy nezažili, nebo sice zažili, ale tak dávno, že si je už nepamatujeme. Jsou tu zkrátka rizika socialismu.
Osvícený pán a jeho ovečky
Lidé jsou vystrašení, bojí se o život. Chtějí tvrdou ruku a tvrdá pravidla. Nepřekročitelné meze začínají být překročitelné. Najednou nelze nic vyloučit.
V mnoha zemích západní Evropy se mluví o tom, že je „v zájmu lidu“ třeba některé podniky zestátnit. Jen se tomu neříká znárodnění, ale mluví se o potřebě vstupu státu do podniku. Uznejte, zní to mnohem lépe.
Bohužel, stejné věci už dorazily i k nám. To, co se 30 let budovalo, se v očích mnoha lidí přežilo. Chtějí zpětný chod transformace. Už nemá řídit trh, ale má řídit osvícený stát. Levicoví ekonomové se trhu vysmívají asi tak, jako já se vysmívám heslu „poručíme větru, dešti“. Problémem je, že tito sociální inženýři vážně věří, že dešti poručí a že stát bude něco řídit dobře. Vymýšlejí dotace, nová pravidla a vše financují dluhem. Někteří si snad myslí, že peníze porostou na stromech, když se stromům nasadí červený svetr. Levicová média tleskají. Konečně mají to, co chtěla. Trh je na kolenou a vítězí spasitel úředník a jeho regulace.
Lid už nechce pány domácí a vzpomíná na OPBH
Řada lidí to ale nevnímá a ptá se: „Mám si vzít třetí, čtvrtou či kolikátou hypotéku a koupit byt a z nájemného hypotéku splácet?“
Říkám jim: „A víte, co na vás politici po koronaviru přichystali? Slyšeli jste třeba o čerstvě přijatém zákonu Ministerstva pro místní rozvoj, podle kterého nesmí nájemník dostat výpověď z bytu, jestliže v důsledku koronavirové krize není schopen platit své závazky? To není nic jiného než poskytnutí bezúročného úvěru majitele nemovitosti nájemníkovi. Majitel je vlastně dodatečně zdaněn. Víte o tom? To je novinka.“
Ale tím to nekončí. Stavidla byla zdvihnuta a nová regulace teče proudem. Levice je jak utržená ze řetězu. Ještě před koronavirem mluvili někteří lidé o potřebě zdanit druhé a další byty. Podobné myšlenky dnes frčí. Dnes to je jen zabalené do jiných slov. Progresivní ekonomové mluví o potřebě „vyšších majetkových daní“. Prý už jsou pryč doby, co se stát hnal jen po zdanění příjmů, protože až na výjimky nikdo žádný velký majetek neměl. Dnes to je už jiné. Když má někdo x bytů, bude platit jako mourovatý, protože se má za co stydět.
Je možné, že politici přimhouří oči nad vlastnictvím dvou bytů jako formou přilepšení si k důchodu. Navíc řada lidí má chatu, což je pro většinu voličů nedotknutelný majetek, a v zákoně by se to špatně řešilo. Jinými slovy, bude těžké prosadit daň na druhou nemovitost, u třetí by to ale neměl být problém.
Není tak těžké navrhnout, že z prvního bytu zaplatíte ročně procento z tržní ceny, z druhého dvě atd. „Vy si to rozmyslíte, jestli budete žít jak rentiéři z nájmů!“
Oholíme vlastníky až na kůži
Byt za sedm milionů zdaněný třemi procenty znamená, že na dani zaplatíte ročně 210 000 Kč. Takže když dáte někomu nájem 20 tisíc Kč bez poplatků, tak to jen o trochu překročí daň z nemovitosti. Když potom přičtete další daně, tak se na pronajímání každý vykašle, nebo bude chtít nájem trojnásobný – ale pak zase nenajde nikoho, kdo by v takovém bytě chtěl bydlet. Tržně vám soudruzi zakroutí krkem! Každý správný soudruh ví, že se peníze vydělávají u soustruhu, a ne pronájmem. Soudruzi přitom věří, že tím, že vás odradí od pronajímání, rozproudí výstavbu nových bytů a bytů bude pro každého dost podle jeho potřeb a zásluh.
Vím, že to vypadá přitažené za vlasy, ale vždyť toto už začalo před krizí. Vzpomeňme na Berlín, kde v zájmu lidu přišli s regulací nájemného a vyvlastněním nepoužívaných bytů. To by před rokem nikdo u nás neprosadil. Ale dnes, kdy (skoro) všichni vystrašeně souhlasíme s tím, že budeme nosit roušku, ačkoli v Německu se nosit nemusí, proč bychom nesouhlasili s takovou regulací bytů? Vždyť soudruzi to s námi přeci myslí dobře. Strach umožní prosadit i neprosaditelné a regulace nadměrných metrů se také mnoha lidem líbila. I dnes by jistě našla řadu zastánců.
V takové zemi ale já žít nechci. Nechci další zbytečné regulace ať už v zájmu boje s koronavirem či s něčím jiným. Majetek je zkrátka nedotknutelný a zdaněn už byl, pokud byl zaplacen ze zdaněných peněz. Já nechci další regulace a zákony, já nechci vyšší daně. Já nechci lidi demotivovat státní buzerací od podnikání. Já nechci, aby mi někdo říkal, že v zájmu udržitelného růstu mohu vlastnit jen jeden byt. Já chci malý stát, který slouží mně, a ne kterému sloužím já. Toto je jen destrukce vývoje po roce 1989 a postupný návrat před něj.
Vláda si plní dávný sen: zlikvidovat drobné podnikatele. Více si přečtěte v novém tištěném Reflexu >>>
