Být raději udavač, nebo ignorant s klapkami na očích? Volba, s níž si nevím rady. Vy ano?
První extrém: Člověk volající strážníky na souseda, který si na tři minuty sundal roušku, aby si zapálil před domem na liduprázdné ulici. A druhý: Člověk, který raději v obchodě mlčky přejde dva ožralé týpky nahrávající na mobil „zábavné“ video, jak olizují libovolné nebalené potraviny. Tady se asi snadno shodneme, že oboje je špatně. Mezi oběma póly je ale nekonečně možností, které nejsou tak černobílé.
Slovo udavač zní odporně. Udávalo se gestapu, udávalo se komunistické Státní bezpečnosti. Udavač je v představách slušných lidí většinou duševní mrzák. Aspoň já a lidé v mé sociální bublině to tak máme. Udávat se nemá. To je přesvědčení, v němž žiju celý život.
Bohužel, krizová situace způsobená epidemií koronaviru některé celoživotní jistoty nahlodává. Je mi to vnitřně nepříjemné, znejišťuje mne to a dost dobře nevím, co si s tím počít… Ale najednou si dokážu snadno představit, že bych se sám mohl v očích někoho stát udavačem. A aby té nejistoty nebylo málo, nejsem si teď vůbec jistý, jestli by to nebylo lepší, než být naopak ignorantem s klapkami na očích.
Příklad pro názornost: Byl jsem se projet na kole po cyklostezce podél Vltavy. Po pár kilometrech, u okénka s občerstvením, shluk určitě dvaceti cyklistů, pěších výletníků, lidí na kolečkových bruslích. Posedaní podél cesty, dvoumetrové rozestupy ani náhodou, roušky nebo šátky až na výjimky na bradě nebo vůbec. Raději jsem se otočil, abych tím davem nemusel projet a jel zpátky.
Už druhý den z toho mám ale v hlavě dilema. Neměl jsem zavolat strážníky? Pokud budu věřit varování epidemiologů (a nemám dost důvodů ani adekvátní vzdělání, abych jim nevěřil), vytvářeli ti neukáznění cyklisté a spol. na frekventovaném místě poměrně nebezpečnou situaci. Takovou, která – opět podle odborníků – může snadno vést k šíření koronavirové nákazy. Ta může být pro někoho smrtelná. Takže nepřispěl jsem vlastně tím, že jsem se zachoval jako ignorant s klapkami na očích, k tomu, že pro někoho jiného narostla hrozba nakažení vážnou nemocí?
Pořešil jsem si vlastní bezpečí, ale nic víc. Nebylo správné to všechno „prásknout“? Nebylo správné být udavač?
Fakt nevím. Samozřejmě si teoreticky umím říct, že „udavačství“ je ospravedlnitelné v závislosti na míře závažnosti ohlašovaného prohřešku. Když někdo zavolá policajty na souseda, který opakovaně surově týrá své malé děti a ohrožuje je tím na životě, asi o něm nikdo normální nebude mluvit jako o bonzákovi. Ale co z toho vyplývá pro situaci na cyklostezce, do které jsem se dostal?
Jasně, už slyším argumenty, že pokud se v tom chumlu někdo nakazil (i když skrz něj třeba jen prošel, roušku si nesundal a ani se nezastavil), je to jeho chyba, nemusel nikde courat a mohl sedět doma. Asi ano, v místě, o které mluvím, se dalo něco takového čekat a kdo se tam šel projít, šel maléru naproti. Jenže ono to není tak jednoduché – klidně se tam mohl nakazit někdo, kdo si za to skutečně mohl, ale v příštích dvou týdnech zvládne nakazit další lidi, které potká třeba v práci, v obchodě… A ty už lze těžko vinit, že potkali nevědomky někoho, kdo se infikoval kvůli vlastní nezodpovědnosti.
Takže prásknout, nebo dělat, že nic nevidím, postarat se jen o sebe a ostatní ať se zařídí, jak umí? Varianta B je pohodlnější, stačí neudělat nic. Upřímně – nejsem si sám sebou jistý, jestli jsem ji vlastně i proto nezvolil. Ale udělal jsem správně?
Pokud máte jasno, tak vám závidím. Mně bude určitě ještě nějaký čas vrtat hlavou, jestli jsem raději neměl být udavač.
