Řešení pandemie v Česku začíná připomínat předvolební kampaň. A v ní nebývá nouze o drsná překvapení
Česká republika má za sebou první měsíc v nouzovém stavu. Nikdo nezemřel hlady, zásobování potravinami funguje a lidé povzbuzeni teplým počasím masově vyrazili do hobbymarketů, na projížďky na kole či za sportem. Počty nakažených i zemřelých jsou výrazně nižší než v západní Evropě a proto prvotní hladina šoku, nejistoty a obav opadla. Přesto zdaleka není vyhráno. Ačkoliv vláda představila postupný program uvolňování zákazů a otevírání jednotlivých provozoven a zařízení, stávající stav se může klidně i zhoršit a skutečné problémy a v masovém měřítku se teprve dostavit. Navíc do současné situace začíná promlouvat tradiční atribut politického populismu, a sice blížící se volby. V nich jak známo politici nadbíhají jedné skupině voličů. Ale na úkor druhé.
Každým dnem se dozvídáme nové a novější prognózy poklesu ekonomiky či schodku státního rozpočtu. Ze zpravodajství probleskují zprávy z jednotlivých odvětví, které stále více upínají své prosebné zraky ke státnímu měšci. Vedle firem a obchodů zcela uzavřených to je i například kultura, sport či lázeňská zařízení. V sousedním Německu už šéfové automobilek hovoří o tom, že by bylo dobré opět zavést šrotovné, ve kterém by vláda podpořila umrtvený automobilový trh (protože společně s ní stojí a padá řada firem zajišťujících subdodávky). Je možná jen otázkou času, kdy podobné hlasy začnou zaznívat i z Mladé Boleslavi, Kolína či Nošovic.
Tuzemští živnostníci sice mají odpuštěné na půl roku zdravotní a sociální pojištění v jeho minimální výši, ohledně přímé kompenzace od státu si také užili své. Nejprve měli dostávat patnáct tisíc měsíčně, pak 25 tisíc korun za období do konce dubna, ale s mnoha podmínkami. Pak i tyto podmínky zmizely a dotyční nemuseli dokazovat poklesy příjmu, o kterých hovořil původní návrh. Člověk se však při tom všem nemohl vzbudit pocitu, že stát se snaží licitovat a šetřit jak se dá. A to i na lidech, kterým svým nařízením znemožnil si na svoji obživu vydělat. A jak Češi znají v posledních letech svůj stát, nelze vyloučit, že v příštím roce budou mít berňáky velice napilno, aby zjistili, jestli ti živnostníci, kteří o podporu zažádali, na ni skutečně měli nárok. To pak bude tanec, když zjistí, že tomu tak nebylo...
Přesto čas uplyne jako voda, došlých 25 tisíc zmizí jako voda, ale co dál? Řada podniků či provozoven bude podle vládního harmonogramu zavřena ještě dlouhé týdny. S postupem času bude znát každičký den. Vystrašení lidé budou utrácet jen za jídlo a za naftu, řada tradičních odvětví služeb bude mít velké problémy. Budou propouštět, budou krachovat.
Umrtvená poptávka bude mít i za následek nízké příjmy státního rozpočtu, které po náběhu uzavřených provozů už nikde nenažene. A nenalhávejme si, ale všude bude zřetelné, že buď klesla kupní síla nebo ochota bezhlavě utrácet. A následky? Vypije se málo sudového piva, bude se jezdit méně autem, nebudou se prodávat zbytné věci jako sportovní náčiní, kola, elektronika a tak dále, z rozpočtu vypadnou miliardy na spotřební dani a DPH. Přesto vláda je bude potřebovat, vždyť je před volbami. A před nimi nelze strašit lidi šetřením a utahováním opasků. Tedy alespoň ty hlavní skupiny voličstva. V případě ANO a ČSSD seniory. Proto už vláda pomalu couvá od zrušení slev na jízdné. Přestože to rozpočet stojí ročně šest miliard, které by se daly použít na jiné investice.
Ministryně financí Alena Schillerová i v této situaci slibuje zvyšování penzí v příštím roce. Že na ně stát nemá, jí je jedno, prostě se zvýší schodek rozpočtu. Zaznělo však něco o podpoře podnikání a firem? Klidně také na vyšší dluh? Nezaznělo. Firmy a živnostníci nejsou oporou vládních stran. Na ně není třeba myslet. Schillerová už avizovala, že schodek 200 miliard korun bude i v příštím roce. Bodejť by ne, vždyť jsou volby do Poslanecké sněmovny. Opět bez dovětku z čeho se to zaplatí. Našinec se musí smířit pouze s ujištěním strážkyně státní kasy, že se finanční poměry státu vrátí do předkrizového stavu v roce 2028. Za osm dlouhých let. A na takovou paseku stačil jeden jediný měsíc tuhých zákazů a (doufejme, že jen) další dva měsíce, kdy postupně stát nechával majitele firem konečně dělat, co umějí.
Pokud by vše financoval stát prostřednictvím svých dluhů a nezatahoval by do toho napřímo občany, dalo by se silně deficitní financování po určitou dobu pochopit. Ostatně státní dluhy stejně nakonec zaplatí obyčejní lidé. Ale potíž je v tom, že peněz nemusí být dostatek a nekryté masivní tisknutí nových bankovek také není věčnou spásou, protože znehodnotí měnu a roztočí inflaci. Ale finance jsou potřeba stále. A obzvlášť před volbami, protože lidé čekají na to, kdo a kolik jim co dá. A chtějí samozřejmě co nejvíce. V takové situaci musí nastoupit nepopulární až drastická opatření, které finance ušetří nebo přinesou nové. Jedním z nich může být pokles mezd státních zaměstnanců, ale i důchodů a nebo na druhé straně prudký růst daňové zátěže. Jakou variantu si podle vás stát v takové situaci vybere?
A tu ještě nehovořím i o jiném nástroji, k němuž by mohl stát sáhnout. Je jím mimořádné zdanění vkladů firem a lidí u bank nad určitým limitem. Tento nástroj je vyzkoušený, rychlý a efektivní. Dopady však strašlivé. O tomto kroku nikdo teď nemluví, ale máme jistotu, že k němu vláda v budoucnu nesáhne…?
