Přestaňme si lhát do kapsy. Tato vláda nás nezachraňuje, ale pod záminkou boje s koronavirem dál devastuje zemi
Ve jménu boje s covid-19 vláda pokračuje v Babišem iniciované likvidaci živnostníků a drobných a středních podnikatelů. Jeho osobní popravčí Schillerová vybrousila svá veřejná vystoupení, na nichž s perfektně zahraným tragickým výrazem nabízí teplý vzduch a v geniálně formulovaných větách se vlastně lidem, jimž slibuje pomoc v krizové situaci, kterou sama spolu se svým adorovaným velitelem způsobila, vysmívá. Zatímco v ostatních zemích státy peníze už dávno občanům postiženým restrikcemi posílají, u nás v rámci složitých systémů putují povětšinou jen k určitým firmám, ale ne k těm, jimž je pomoc veřejně deklarována; „malá domů“ jede dál i v této době, kdy by cokoliv podobného mělo být stíháno jako těžký zločin – podvádět občany v době výjimečného stavu nesmí hlavně a především vláda.
K odvedení pozornosti je využit právě nový koronavirus, díky němuž je možno snadněji než jindy udržovat lid v nejistotě a strachu. Kdo je vyděšen a bojí se o svůj život, nemá čas řešit nic jiného. Maximálně zvládne ještě sledovat kabaret, v němž trojici hlavních protagonistů vedle iluzionistky Schillerové a všemocného a všehoschopného mága Babiše uzavírá klaun Vojtěch. V sekci snaživých statistů vyčnívá výrazně snad jen ministr Hamáček, který zavětřil šanci navrátit se na vrchol a získat následně trůn ČSSD; od něj se kritický přístup čekat nedá… Bizarní show se valí dál, přestože sám Babiš opustil již před drahnou dobou scénu a ukrývá se; dle informací z jeho okolí podlehl panice, již tak úspěšně vyvolal.
A národ se se staženým hrdlem hrdě plácá po ramenou. Protože: prý to zvládáme možná skoro nejlíp ze všech (podle čísel to bohužel není pravda), a navíc na příkaz vůdce dokonce dokážeme jako jediní na světě chodit všude v rouškách, jež jsme si sami ušili a vyrobili, protože vláda nám je nedokázala zajistit. Ale příkaz nosit je přesto vydala. A vydala ho správně, ubezpečujeme se.
Že v demokratických zemích není možné přikázat lidem nosit pod pohrůžkou trestu něco, co není k dispozici? Ale zase o nás mluví celý svět! Koukněte na Čechy, jaký je to šikovný národ! Jak bez reptání, za své (mnohdy poslední) peníze a ve svém čase suplují stát, který nad nimi práská bičem… A co teprve dobrovolnická a nezištná výroba štítů a respirátorů pro zdravotníky!
Svět na nás zírá. Je na co. Máme špičkové vědce, dokážou cokoliv a v rekordně krátkém čase. Máme schopné a altruistické podnikatele (asi i proto je chce Babiš zničit, protože jsou až moc schopní). Máme obětavé zdravotníky a policisty, kteří vládě navzdory se zatnutými zuby jedou nadoraz. Jsme národ kutilů a švadlen, národ zvyklý na útisk a na povely (roušky nasadit, sousedy udávat…), nás nějaká nesvoboda nerozhodí, osud poslušného stáda má většina z nás vetkán do žil.
Ale: nejsou podomácku šité roušky spíš ostudným symbolem neschopnosti vlády? A stejně tak jsou symbolem její neschopnosti a naprostého selhání ty tisíce štítů a respirátorů, jež místo státu, který to má vepsáno v odůvodnění své existence, vyrábí soukromé firmy a jednotlivci a dávají je do takzvané první linie zdarma.
Jak je možné, že to nevidíme? Opravdu jsme hrdí na to, že si necháme všechno líbit? Že máme vládu, jež nás jen omezuje, šikanuje, plundruje tuto zemi a i v situaci, kdy nás vyděsí k smrti a vydírá vraždícím virem, myslí maximálně týden dopředu a hlavně na sebe a své zájmy? Opravdu nám stačí poklepat sami sobě na rameno, zapět dojemnou a zcela zaslouženou zdravici zdravotníkům, pochválit si roušku ušitou ze starého povlečení a polít se podomácku vyrobenou dezinfekcí? To ani my nedohlédneme dál než za náš šicí stroj a sousedův balkon?
Zalezlí na chalupě nebo doma, před televizí či monitorem počítače hltáme záběry na umírající a na rakve, na vysílené, téměř plačící lékaře a zdravotní personál na pokraji zhroucení (momentálně nejžádanější import z Itálie a Španělska, případně USA)… Polykáme výhrůžky, příkazy, sliby, prohlášení, ubezpečování a hlavně lži.
Lži pronášené arcilháři a zpochybňované jen sem tam slabými hlasy drzých novinářů či vědců a na přízni vládnoucí garnitury nezávislých odborníků se stávají v realitě strachu z neznámého společně sdílenou, a tedy nezpochybnitelnou pravdou. Zvlášť když většina nejsledovanějších médií zvolila strategii hlásné trouby a rádoby státotvornosti a jen automaticky tlumočí dál účelové výkřiky a dobře secvičené scénky z tiskových konferencí.
Máme (všeho)schopnou vládu, solidaritu hlásající a vyžadující (vzdala se po dobu pandemie platů a různých příplatků apod.?), vládu vydávající příkazy, likvidující svobodu, omezující život, utahující smyčku. Ale: to vše ve jménu našeho dobra, takže voláme hurá a sláva. Preference rostou, lži se rozrůstají, košatí, navzájem se popírají, o to rychleji vyraší další… Kvetou nám před ustaraným a strachem z viru a neznámé budoucnosti (ta ale byla neznámá vždy) uslzeným zrakem; máme těch květů plné oči, pyl v nose, kýcháme a o to urputněji se upínáme k pohledu na něco/někoho vědoucnějšího a silnějšího, než jsme my sami (příroda nebo vláda, sper to ďas), na někoho, kdo nás zachrání, kdo za nás myslí a jemuž je tedy třeba věřit, vypsat bianco šek, v jehož záhlaví je neviditelným inkoustem vepsán jako slib náš zachráněný život. Protože o ten tu jde. Jde o život, co je víc? Ve jménu života všechno bledne. I život sám, o jeho kvalitě nemluvě…
Neboť který cynik a sobec myslí na kvalitu života, když jde o kejhák? Kdo si dovolí vytáhnout reálná čísla (od začátku roku na světě zemřelo na následky spojené s nemocí covid-19 necelých 147 tisíc lidí, na chřipku jen o tři tisíce méně, zato na malárii přes 288 tisíc, na AIDS 494 tisíc, na rakovinu 2 miliony 416 tisíc… a například tuberkulóza, jež se začíná čím dál častěji vyskytovat i v ČR, byla už dávno bez zájmu veřejnosti, a tedy bez paniky označena za pandemii, neboť na ni ročně zemře na celém světě přes milion a půl lidí), jež by snad mohla ukázat, že nový koronavirus není tak fatální, jak se tvrdí, je zloduch snažící se narušit všeobecně sdílenou paniku a obraz pandemického světa, v němž jsme se už uvelebili a čekáme (Na co? Na život? Takže jsme už mrtví?).
Čekáme na povel těch nahoře, na jakýkoliv. Vzdej se své práce a obživy. Odevzdej své osobní údaje. Odevzdej své občanské svobody. Odevzdej své plány a vládu nad životem. Odevzdej se nám. Výdech úlevy – odevzdat se někomu, kdo se o nás postará.
Odevzdaně čekáme, až to přejde, i když je zřejmé, že nový koronavirus jen tak nezmizí a že ani vakcína proti němu nebude samospásná (vakcíny proti chřipce máme léta a kdo z nás je proti této smrtelné nemoci očkován?). Čekáme, až zase naskočí ekonomika a my se budeme moct vrátit k nezřízené spotřebě a konzumaci, ale všichni svéprávní ekonomové už dnes bijí na poplach, že pokud se mnohé zbytečné restrikce, k nimž se na vlně paniky uchýlila velká část světa, rychle nezruší, žádný život jako dřív nebude, zato bude násobně víc mrtvých, o zničených životech po několik generací nemluvě. A bude to jen naše chyba, protože tu vražednou hospodářskou, a tedy následně i společenskou a existenční krizi, jakou svět dost možná po staletí nezažil, si právě teď vytváříme sami.
Ještě je naštěstí čas zmírnit dopad a místo s roztříštěnou lebkou a páteří z toho vyjít se zlomenými končetinami. Vymyjme si pyl z očí a vystrčme hlavu (s nasazenou rouškou) z domu. Dívejme se těm vládním šejdířům, jež hrají s našimi životy vrhcáby, pod prsty, a když trik zahlédneme (při pozorném pohledu je to nevyhnutelné), křičme nahlas, nenechejme si to líbit. Sčítejme a zapisujme, dávejme dohromady seznam. Až pomine to nejhorší, předložme jim účet. Když nezačneme co nejdřív, mnohé nepravosti budou zapomenuty pro nové. A právě s tím se počítá, na to vláda hřeší. My ale za jejich chyby platíme už teď a další léta ještě krvavě platit budeme. Je tedy jedině fér, když za své fatální selhání a bezskrupulózní jednání zaplatí také.
