Chaos, amatérismus a cynické brnkání na nervy aneb Rozvolňování zákazů je pouze politickým „držhubným“
Premiér Andrej Babiš po jednání s kardinálem Dominikem Dukou oznámil, že od 27. dubna by se mohly konat bohoslužby za účasti maximálně 15 osob, od 11. května by jich mohlo být 30, od 25. května pak 50 a od 8. června by počet lidí na bohoslužbách nebyl omezen. Definitivní to bude, až to projedná a schválí vláda. Šéf kabinetu svým krokem reagoval na to, že v původním harmonogramu uvolňování nebyly bohoslužby vůbec uvedeny. Vláda na ně prostě zapomněla. A u řady jiných podniků či akcí v rámci rozvolňování vymyslela takové řešení, nad kterým rozum zůstává stát. Vyplodila typicky český nedomyšlený paskvil. Jeho účelem však bylo něco jiného. Ukázat lidem malé světýlko na konci tunelu, dát jim nějakou naději a tím jim především přivřít ústa. A samozřejmě na tom těžit politické body.
V reakci na zveřejněný plán byli nejvíce slyšet zástupci oborových svazů služeb a podnikání v cestovním ruchu či gastronomie. Bodejť by ne, zástupci vlády se totiž nijak ani neobtěžovali s nimi připravovaná opatření prodiskutovat nebo se alespoň zeptat na jejich názor. Vláda tak rozhodla od stolu, aniž by měla k dispozici potřebné analýzy, čísla a propočty, u nichž by člověk předpokládal, že k nim alespoň trochu přihlédne.
Veškerou kritiku pak příslušní ministři odbývají místo merkelovským apelem „zvládneme to“ direktivním „musíme to vydržet“. Jistě. Musíme to vydržet. Nic jiného nám nezbývá. Ale tento apel především míří na nervózní živnostníky, OSVČ či majitele gastronomických zařízení a služeb, kterým se ze dne na den zastavilo podnikání a oni začali bojovat o svoji holou existenci. Někteří z nich už zavřeli anebo jsou živi z toho, co si v minulosti našetřili.
Do médií přitom stále více probleskují zprávy, že dosáhnout na kompenzační platbu 25 tisíc korun nebo na náhradu platů pro zaměstnance je veliká byrokracie a mnoho firem i jednotlivců si na ní již vylámalo zuby. A to ještě nemluvě o tom, že dávka ve výši 25 tisíc korun pro OSVČ na dobu téměř 50 dnů je opravdu almužnou. Andrej Babiš sice ohlásil, že v květnu budou tito živnostníci moci čerpat dalších 15 tisíc. Což je opět další almužna. Při srovnání s podporou, kterou poskytují vlády v jiných zemích, to je skutečně výsměch. Takže krachy provozů a propouštění zaměstnanců budou pokračovat.
Ale zpět k plánu rozvolňování. Při pohledu na něj se člověk neubrání dojmu, že ho ministři spíchli narychlo horkou jehlou a příliš se neohlíželi napravo nebo nalevo. Jako by byli ve svém světě, ve skleníku, kde nevidí, co se děje venku za zdmi vládních a sněmovních budov, a neslyší reálné a každodenní starosti a obavy dotčených osob. Tito lidé přitom mnohdy dlouhá léta budovali firmy, zaměstnávali lidi a vytvářeli tmel společnosti. A najednou před očima vidí, jak se jim to všechno drolí. A ministři a další politici, kteří během krize stále berou 100 procent svého platu a jejich živobytí není v sázce, jim do omrzení opakují „musíme to vydržet“. A pak dodávají, jak jsou všichni lidi stateční a skvělí a že to dobře dopadne. Přitom odvětví, která budou uvolněna ve 4. a 5. etapě, jsou teprve v polovině odstávky a čeká je ještě 6 až 8 týdnů bez tržeb. Toto už není nic jiného než cynické brnkání na nervy.
Přesto mnozí se zábleskem radosti vyslechli, že restaurace se zahrádkami otevřou už 25. května. Ale kam budou tito lidé chodit na záchod? Číšníci jim přinesou pití ven nebo jim ho podají okénkem, ale hosté nebudou moci do chodby si dojít na toaletu, protože budou zamčené. Budou tedy očurávat rohy u hospody nebo budou chodit kálet do parku? Jediná zařízení, která to splní, budou jedině venkovské hospody u fotbalových hřišť či stánky u rybníků, kde obvykle bývají toalety stranou v buňkách, nebo si hospodští pronajmou mobilní záchody. Ostatní restaurace proto nejspíš zůstanou zavřeny.
Stejně vzrušené diskuse vzbudilo rozvrstvení termínů otevření v závislosti na velikost prodejny. To totiž přinese situace, že určitý obchod, který je z logiky věci na malém městě menší, otevře a ten velký v krajském městě otevře až o dva týdny později. Nelze se potom divit, že někteří prodejci vymýšlejí řešení, kdy páskami opticky „zmenšují“ prodejní plochu. Poněkud bizarní je situace, že kadeřnické salóny otevřou až 25. května. Už dnes je možné na sociálních sítích slyšet nářky žen, jak mají „odrostlé“ vlasy a už s tím skoro nemohou ven. Přitom když se člověk podívá na politiky, kteří denně promlouvají z médií, nemůže se nevšimnout, že ti nejsou nijak zarostlí, ale naopak většina z nich má stále perfektní účes. To je doma stříhají jejich manželky nebo dcery? Vždyť ani sousedka (i kdyby to byla kadeřnice) by je správně ostříhat neměla. Ale zjevně se tak děje a nenalhávejme si, že je to ojedinělý případ. Je jich nepochybně mnoho. Takových malých, drobných, které jsou ale všude.
Nejhorší na všem je ještě jedna rovina, i když si ji nikdo nepřipouští a v médiích ji raději nikdo neuvádí. A tím je skutečnost, že kdyby se náhodou situace zhoršila a případů nákazy by začalo přibývat, tak vláda celý režim rozvolňování přehodnotí, zpomalí či zastaví. Dokáže si někdo představit, že by se tak stalo? Já raději ani ne. Protože mnoho lidí by se přestalo ovládat a začal by boj o holou existenci. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy a opakovaný apel „musíme to vydržet“ by na většinu z nich zapůsobil jako červený hadr na býka.
