Je čas zahodit iluze o milionářském životě fotbalistů. O podporu většina z nich může žádat
V posledních dnech má negativní ohlasy ze strany sportovců výrok ministryně Schillerové k otázce, jestli můžou o podporu pro OSVČ žádat profesionální fotbalisté. Podle ní by o „pětadvacítku“ žádat neměli, nechá to ale na jejich morálním přístupu. Většina profesionálů má přitom bez odměn vcelku normální mzdy, mladí hráči i silně podprůměrné. O milionářských smlouvách ze Slavie, Sparty a Plzně si můžou nechat zdát.
Asi se není co divit, že jsou profi-sportovci v druhé půlce žebříčku respektu k profesím. V médiích je o nich kromě výkonů na hřišti slyšet jen tehdy, když se Bentley některého z nich potká se sloupem nebo když si Ronaldo koupí desátou vilu se soukromou pláží. Případně na bulvárních webech si ještě můžete v galeriích prohlédnout, které všechny modelky si rozebrali hráči nároďáku.
Horní desetina
Tenhle život ale může žít jen malá část z těch, kdo se živí sportem, a platí to i u fotbalistů. V Česku je to odhadem maximálně nějakých horních 10 procent – zmiňovaná pražská S a Plzeň plus nejlepší hráči dalších silných klubů. Ve zbytku první ligy, zvlášť u mladších hráčů, nejsou výdělky moc daleko od českého průměru.
Česko má ale dvě profesionální soutěže – vedle nejvyšší Fortuna ligy ještě Fortuna národní ligu. „Ve druhé lize je průměrný plat 25–28 tisíc. A je to i méně. Pětačtyřicet tisíc hrubého je vysoce nadstandardní plat,“ řekl pro iSport.cz předseda Hráčské fotbalové unie Tomáš Pešír. Odměny mladých hráčů jsou pak běžně i kolem patnácti tisíc.
Přestože druholigoví hráči netráví na trénincích a v posilovně tolik času jako hvězdy Slavie a Plzně, je většinou nereálné, aby fotbal spojili s jinou prací na plný úvazek. Pro většinu z nich je sport hlavní příjem. Řada ligových klubů se teď navíc s hráči dohodla na zkrácení platů – takže kromě toho, že nedostávají odměny za zápasy a výsledky, mají teď i zkrácený základ.
Třicátníci v penzi
Názor ministryně Schillerové jí možná ani nejde mít za zlé, vychází z pevně zakořeněných předsudků, při kterých se opomíjí několik věcí: profesionální sportovci mají sice docela hezkou práci, ale musí s ní skončit v době, kdy by v jiných oborech teprve přicházeli k vrcholu kariéry. Těm deseti letům na vrcholu obětují další sféry života, a to ideálně už odmala. Nakonec ale v pětatřiceti s těžkou hlavou a otlučenými koleny řeší, kam dál.
Kdyby se nedalo v pár nejlepších klubech v zemi zajistit na větší část života a v těch dalších aspoň slušně uživit, začalo by ztrácet smysl se fotbalu (nebo i hokeji) vrcholově věnovat. Navíc jde o práci pod permanentním tlakem, kde úspěch zdaleka ne vždycky ovlivníte, třeba když vás na rok vyřadí zranění a už se do původní formy nevrátíte.
A v neposlední řadě: fotbal neživí jen dvaadvacet chlapů mezi lajnami a pár dalších za lajnou v teplákovkách. Je na něj navázaná široká škála dalšího byznysu, od televizí a sportovních médií až k malému stánku s klobásou a pivem pod tribunou. Ročně znamená celý „kolotoč“ fotbalu pro státní kasu přinejmenším stamiliony na daních, i když je správné dodat, že část do něj vrátí skrz dotace.
Je jasné, že hráči se statisícovými příjmy o 25 tisíc žádat nebudou. Možná ale vzniklý povyk bude mít kladný výsledek – iluze o sladkém životě milionářů-fotbalistů budeme moct definitivně zahodit.
