Zmatek v pandemických číslech: Proč se Němci skoro vždy vyléčí? Důvod můžou být i geny
Když nedávno Roman Prymula zmínil možnou souvislost etnicity s rizikovostí covidu 19, čelil kritice. Ta byla zaměřená hlavně na nepřesné použití pojmu rasa, Prymula ale popisoval genetické vlastnosti skupin národů, se kterými průběh nákazy může souviset i podle dalších odborníků. „Výhodnost“ částečně germánského původu Čechů ale zatím nejde potvrdit – hlavně proto, že čísla o mortalitě z různých zemí neříkají skoro nic.
Prymula tehdy zmiňoval relativně nízkou smrtnost v Česku a Německu: „Prokazuje se, že různé rasy mají různý počet receptorů a ten virus se na několik receptorů váže. V tomto se jedná o spekulace, ale počty zemřelých v Německu napovídají, že by to mohla být pravda. V Česku jsme asi z třetiny Germáni, takže by počty mrtvých nemusely být tak vysoké, jako tomu je například u jižních národů,“ řekl k tématu na iDNES.cz.
Za všechno (ne)můžou geny
Souvislost rasy či etnicity s rizikovostí nákazy koronavirem není jako téma tabu ani v západních médiích, velký článek o něm napsal web BBC, i když se v něm zabývá spíš socioekonomickými faktory jako je dostupnost zdravotní péče. Ty je zásadní při čtení statistik z různých zemí neopomíjet. Genetická výbava společnosti pak není všeurčující, ale zároveň to taky není úplně falešná stopa.
V rozhovoru v novém Reflexu to tvrdí fyzioterapeut Pavel Kolář s imunologem Jaroslavem Svobodou. „Mapa výskytu pěti variant chromozomu Y se kryje s mapou mortality v Evropě – na východ od Rýna je až desetkrát nižší počet těžkých průběhů zakončených smrtí,“ říkají společně dvě české lékařské kapacity.
Statistický Babylon
Všechny tyto předpoklady a hypotézy mají ještě další problém – velké rozdíly v počtu testů, ale taky v metodě výpočtu mortality. Například v Británii ministerstvo zdravotnictví nepočítá do čísel smrtnosti lidi, kteří nákaze podlehli mimo nemocnice, tedy ani ty v pečovatelských domovech. Ve Španělsku se pak obecně relativně málo testuje, a to navíc se zaměřením na stále žijící pacienty. V řadě regionů je výrazně vyšší úmrtnost než běžně, ale jen u menší části lidí se tam provede test na koronavirus. Ve Francii se také neuvádí případy mimo nemocnice.
Kvůli rozdílům v „protestovanosti“ zas může třeba Německo s vysokým počtem testů (tj. lepším přehledem o počtu nakažených) zobrazovat přesnější procento fatálních případů, které tím pádem může být u dalších zemí v realitě taky nižší.
Svědčí o tom i zkušenost z italského městečka Vò, kde se po plošném testování ukázalo, že nakažená byla 3 % obyvatel, polovina přitom bez příznaků. To napovídá, že i v celé Itálii s vysokým procentem smrtnosti v přetíženém zdravotnictví mohla být reálně mortalita o dost nižší. Aktuálně podle dostupných statistik vychází na víc než 10 %, což je výrazně nad světovým průměrem.
Kdo jsou rizikové skupiny?
Etnicita ale může mít u průběhu nákazy význam ještě z jiných důvodů. Zmíněný článek od BBC zmiňuje třeba případ Chicaga, kde 72 % obětí nákazy tvořili lidé tmavé pleti, přestože jinak tvoří jen třetinu městské populace. V Británii zase tvořili 35 % nakažených, i když je jich jinak v obyvatelstvu jen 14 %.
Na vině je řada propojených důvodů: v obou zemích žijí menšiny v horších ekonomických podmínkách a je u nich častější nezaměstnanost, tím pádem horší přístup ke zdravotní péči a větší výskyt nemocí – v USA jde o častější cukrovku, nemoci srdce a vysoký tlak. Zároveň v Severní Americe i v Evropě častěji žijí u průmyslových zón s horším ovzduším a taky vykonávají některá riziková povolání. Není vyloučené, že všechny výše zmíněné faktory mají a měly svůj vliv i na rozdíly mezi různými zeměmi Evropy.
Kromě toho ještě stojí za zmínku, že v Británii zatím podlehlo nákaze 111 zdravotníků, z čehož 72 % tvořily etnické menšiny. Ve zdravotnictví ale tvoří jen 42 % zaměstnanců. Tento nepoměr by opět napovídal podílu genů na schopnosti organismu si s nemocí poradit.
Co tedy z toho všeho vyplývá? Dokud nebudou k dispozici detailnější analýzy, nejde toho z čísel moc vyvozovat, zvlášť když je ještě každý stát počítá jinak. Upínat se k čerstvým statistikám nemá úplně smysl, když nejsou doprovozené kontextem. K tomu může výrazně přispět třeba studie promořenosti právě teď prováděná v Česku.
